Laboratorium Dr. Hyenika #8: kytaroprotézy

Externí armresty z minulého dílu Laboratoria nám vhodně posloužily jako oslí můstek k dalším „berličkám a umělým náhradám“ vylepšujícím některé individuálně vnímané kytarotvarové nedokonalosti. Konzervativní puristé s takovým protetickým znesvěcováním zřejmě nebudou souhlasit, ale neviditelná ruka trhu už to mezitím dávno rozsekla.

Znovu, zdánlivě paradoxně, jsou zde světlonoši progrese klasičtí kytaristé. Kvůli správné pozici kytary si jich spousta navykla používat různá podpůrná zařízení, která jim nástroj zafixuje v poloze jinak velmi obtížně realizovatelné. Tyto podpěrky, obvykle přizdobené magickým zaklínadlem ergonomie, jsou už natolik rozšířené (zkoušejte hledat pomocí klíčového slova guitar support), že se na rozdíl od většiny méně tradičních kytarových vychytávek, se pro ně dokonce uchytil roztomile buditelský český název podkytarník. Takže když vidíte klasika, jak si nese obligátní podnožku a má nainstalovaný jak armrest tak podkytarník, tak už to rozhodně nevypadá zrovna konzervativně. Obvykle se nedestruktivně připevňují přísavkami a mnoho různých druhů podkytarníků ukazuje následující obsáhlá videorecenze.

Nemusíte se omezovat pouze na klasiku, protože například některé etnické nástroje jsou bohužel naprostým ztělesněním neergonomie, takže jeden podkytarník spokojeně používám i na bouzouki nebo saz, abych na ně mohl pohodlně hrát i vsedě (netureckém).

Komu nevoní technicistní konstrukce s mnoha regulovatelnými klouby, může se poohlédnout po speciálně tvarovaném neklouzavém „polštáři“ Dynarette. Kromě mnoha dalších gadgetů DIY polštářovou cestu mimochodem využívá v předchozích dílech už také citovaný ruský virtuoz Alexandr Misko – tak, aby si kytaru trochu pootočil do polohy vhodnější pro jeho oslnivou paletu netradičních technik, jak je dobře vidět například v jeho coveru z kultovních historek z podsvětí Pulp Fiction.

Přechodem mezi dvěma světy může být až cimrmanovsky monstrózní Guitarlift, který jednak zajišťuje výše zmiňovanou potřebnou pozici a druhak díky přisátí na záda kytary odděluje tělo hráče od rezonující zadní desky. To je podstatou dalšího obskurního gadgetu, na jehož stopu mě přivedl rozhovor s Vlastou Redlem, nadšeným z udělátka slavného mandolinisty Radima Zenkla. Drátěná konstrukce Tone-gard totiž právě oddělí záda mandolíny od těla hráče, takže netlumí zvuk a na koncertě pak zní jedna mandolína jako dvě! (© Vlasta Redl). Tone-gard se vyskytuje tedy převážně u mandolínistů, kteří tak nemusejí používat poněkud nepohodlné oldschool držení na napnutém řemenu, právě aby si netlumili záda a dostali tak víc tónu. 

Tone-gard je samozřejmě k dispozici i ve verzi pro kytaru. Prověřil jsem si svoji hrací polohu, ale nepřišlo mi, že bych si zadní desku nějak výrazně tlumil, takže jsem si vyrobil svoji variaci na tonegard jenom na mandolínu a bouzouki. Při návrzích nových nástrojů jsem zvažoval jak tenhle gadget elegantněji a pohodlněji zakomponovat do těla (ty dráty přece jenom trochu tlačí) a nezávisle na světě mezitím integrované řešení vyrobili u ReBell guitars. U menších kytarových těl to může být zajímavá výhoda, samozřejmě následně už bez možnosti reagovat na věkem měnící se tvar kytaristova břicha (bohužel obvykle se zvětšujícího :). Jsme prostě národ kutilů a vynálezců. S dalším mým rozsáhlým analytickým průzkumem a testováním tajemného klíčového slova tornavoz vás seznámím zase příště.