Laboratorium Dr. Hyenika #9: kytarový bassreflex

Akustickou kytaru od prvopočátku doprovázejí snahy o zesílení a zvukovou optimalizaci. Např. legendární Antonio Torres, přezdívaný také „otec kytary“, experimentoval se speciální konstrukcí zvanou tornavoz již v 19. století.  A jak si ukážeme, v tomto snažení ani zdaleka nezůstal osamocen.

Po roce 1800 se totiž kytara začíná měnit z nástroje převážně doprovodného na sólový instrument a bylo tak nutné zvyšovat jeho hlasitost a znělost, včetně výraznější projev v hlubších rejstřících. Proto se kromě postupného zvětšování těla a přidávání spodních strun (jak je poutavě vyprávěno v History Of Guitar), také prozkoumávala dvojitá horní desky (double top) a divoce se experimentovalo se všemožnými, téměř až cimrmanovskými vynálezy od kovového pásku uchyceného na koncovém bloku a kobylce, jehož vibrace zesilovala připojená trubice rozechvívající vzduch uvnitř těla, až po soustavu skleněných trubic umístěných pod kobylku na kultivaci zvuku a prodloužený dozvuk.

Jak se dočteme v knize o životě Antonia Torrese, výrazněji se prosadil až jeho tornavoz (v překladu otočený hlas), který inspirován hlásnými troubami řečníků na kazatelnách zesiloval a obracel zvuk směrem k posluchačům v tenkrát samozřejmě ještě dlouho neelektrifikovaných koncertních sálech. Kónická trubice vyrobená z nejprve z tenkého bronzového plechu na spodním rozšířeném konci perforovaná pro lepší distribuci zvuku, se stala tenkrát standardním zvukovým vylepšením a vyráběla se v mnoha modifikacích i ze dřeva, mědi, skla, lepenky, papíru nebo dnes z plastu či karbonu). Díky překotnému zlepšování kytarové konstrukce se však do konce století tornavoz postupně vytratil, protože (bez složité demontáže zadní desky) v podstatě znemožnil přístup dovnitř kytary pro případné opravy a i přes jednoznačně pozitivní zvukový přínos pro posluchače si hráči stěžovali, že oni sami se slyší méně. A pak že tento „sobecký“ postoj kytaristů je typický až dnes.

Na polozapomenutý tornavoz pak před válkami navázal Virzi Tone Producer, neboli lehká a flexibilní smrková destička s nožičkami nejdříve montovaná pod kobylky nástrojů z rodiny houslové a mandolínové, ale také např. do kytar Gibson L-5. Měl díky vibracím odlišným od horní desky spojené s luby přidávat a posilovat alikvótní tóny. Dalším příkladem z té doby je legendární Mario Maccaferri, který do svých gypsy jazz kytar Selmer vyvinul interní rezonátor, vnitřní konstrukci uchycenou na horní desku, která ač funguje výborně jako bassreflex a je to svým způsobem akustický ekvalizér, tak se díky výrobní a následné servisní složitosti, nakonec také příliš neuchytila.

Firma Keeler Sound se pokusila zmodernizovat trubicový rezonátor do ozvučného otvoru produktem ReWave, ale vzhledem k tomu že po pár letech je takřka úplné ticho po pěšině, tak tento pokus zřejmě úspěšný nebyl. Na rozdíl od oprášené myšlenky tornavozu, která přežívala ve faktickém utajení pouze u několika klasických kytarářů. Té se totiž razantně chopila světoznámá firma Planet Waves a své reinkarnaci s názvem O-port dala dostatečně silnou marketingovou podporu, takže se ještě nedávno vyskytoval zcela běžně. A přestože také postupně vyšuměl, tak ještě pořád jde v některých e-shopech sehnat.

O-portu jsem se svého času věnoval velmi intenzivně, protože se protíná s mým dlouholetým výzkumným projektem „jak dostat basy z malého těla“. Mám ho nainstalovaný ve svých čtyřech kytarách, ale v pár dalších zase ne. Což je také částečná odpověď na to, proč se nakonec neprosadil na trhu masivněji. Není to totiž řešení univerzální, v některé kytaře funguje výborně, v jiné zase tolik ne. Marketingové podklady uvádějí plnější sound, lepší čitelnost, vyšší hlasitost a odolnost proti zpětné vazbě. Což jsem si při rozsáhlém testu na levné polomasivní kytaře Cort potvrdil s perličkou, že s o-portem flažolety úplně „vyskakovaly“ z hmatníku, takže kdyby nic ostatního, tak nějaký vliv na zvuk to mít musí a protože se mi ten nový zvuk líbil víc, o-port už v kytaře zůstal. Ostatně posuďte sami...

V celomasivní custom Macho kytaře jsem naopak žádný vliv nezaznamenal, ale zase v moderní tenčí nylonce Cort jsem o-port už nechal nainstalovaný.

Když jsem ho zkoušel v bozouki nebo v menší grand auditorium kytaře s cedrovou horní deskou, tak mi přišlo, že zvuk ovlivňuje nežádoucím směrem, až se ztrácí původní charakter nástroje a u nich tedy nezůstal.

Kdybychom se ponořili trochu hlouběji do teorie akustiky, tak vlastně měníme Helmholtzovu rezonanci ozvučné skříně. Ostatně horní deska kytary se často přirovnává k membráně reproduktoru u kterých se nátrubky bassreflexu používají zcela běžně, tak od toho nejsme příliš vzdálení ani u kytary. A stejného principu se využívá například i u bicích na zvýraznění basů u kopáku nebo cajonu. Nás asi ale budou víc zajímat reálné projevy než suchopárná teorie. Samozřejmě tohle zvukové ovlivnění funguje pouze v případě snímání mikrofonem (takzvaně na ucho) a ne pro piezo snímač pod kobylkou, protože do něj se chování zvuku uvnitř těla příliš nepromítá. Což dokázal i můj rozsáhlý první test, kdy při snímání linkou nejsou rozdíly příliš slyšet. 

Takže měl bych se o o-port vůbec zajímat? Naštěstí existuje jednoduchý způsob jak si to pro vaši konkrétní kytaru ověřit nanečisto úplně levně v domácích podmínkách. Stačí papír, nůžky a izolepa. Metoda totiž funguje i pro DIY tornavoz vyrobený třeba z tvrdého papíru a provizorně přichycený v ozvučném otvoru lepicí páskou. Ověřoval jsem si to pro malou cestovní kytárku, do které jsem po tom o-port pořídil. Na ukázkách je jasně zřetelný i vliv šířky tornavozu.

Stránky kytarového orchestru z Hampshire nabízejí návod i na vyladěné trvalejší DIY řešení z plastové fólie. Takže papírové trubky hore!… a pojďme objevovat potenciál dříve netušených zvukových barev svých nástrojů.