Laboratorium Dr. Hyenika #2: Vý(h)řezy

Dnes se podíváme na ožehavé téma, již dlouhá léta spolehlivě dělící akustické kytaristy do dvou na smrt znepřátelených táborů. Přeháním jenom trochu (i když poslední dobou se situace díky mnohem snažší dostupnosti nástrojů i informací lehce uklidnila), pořád tu totiž zůstává fatální dotaz: Být, či nebýt? Výřez ano, či ne!?!

Téma je natolik třeskuté, že si vysloužilo i svoji anketu #pondelnidilema. Hlas lidu, hlas boží, takže výsledek vypadá poměrně jasně, ale pohříchu to není tak jednoduché. Internet je totiž na druhou stranu zaplavený spoustou nezvratných tvrzení a varovných výkřiků, jak vám výřez nenávratně zničí zvuk sebelepší kytary. A to je opravdu dilema, které nejde rozseknout jen tak nějakým výrokem ala René Descartes: Tvrdím, tedy jsem.

Když jsem byl jednou nemocný, věnoval jsem několik dní pečlivému procházení patřičných témat na Acoustic Guitar Foru, nejobsáhlejším informačním zdroji s 5,7 milióny příspěvků a 115 tisíci uživateli (včetně mnoha respektovaných kytarářů), abych se pak dostal do role dalšího filozofa, Sókrata, a mohl směle prohlásit: Vím, že nic nevím. Příliš nepomohl ani pokus jinak velice pečlivého a exaktního youtubera Tonyho Polecastra o definitivní důkaz srovnání dvou stejných kytar, lišících se pouze výřezem.

Výsledek se totiž jeví také poměrně jasně a logicky – bez výřezu hutnější, s výřezem výškovější zvuk. Jenomže tohle byl pouze klasický přesný součet nepřesných čísel. Při pozorném poslechu detailů si totiž všimnete, že tyhle dvě kytary nejsou stejné ani náhodou, takže ať už vědomě či nevědomě, se srovnávaly maximálně tak hrušky s jabkama. Mít dvě naprosto stejné akustické kytary, to je kruciální problém (jak je dnes moderní říkat – výzva). Po stovkách kytar, které mi prošly rukama, si myslím, že už tahle podmínka je vlastně nesplnitelná. Ale dejme slovo odborníků na slovo vzatějším, zástupcům světoznámé firmy Taylor vyrábějící desetitisíce kytar ročně, kteří se s tímto dotazem (i často vyzývavě agresivním) pravidelně setkávají: „Nejdůležitější je celkový design, pozice pasu (zúžení těla) a použité dřevo. Sekundární vliv má také materiál žebrovaní, olubení, krku, nultého pražce a sedla, stejně jako použitý typ žebrování, tloušťka a materiál strun nebo druh trsátka.“ A já ještě dodávám, že prsty samotného hráče. Je to tedy velice složitý komplex, kdy je těžko určit co zrovna v konkrétním případě je ten vliv rozhodující. Což je vlastně pro všemožné rádoby vědecké mlžení výhodné, protože vám navzdory svému doktorskému titulu těžko můžu dokázat opak.

Častými protiargumenty bývá litráž (zmenšený objem těla), kdy ovšem často víc pruhů nemusí být víc adidas.  O záhadné Helmholtzově rezonanci si popovídáme v některém z dalších dílů věnovanému rozličnému perforování nebohých kytar. A samozřejmě také změna chování horní desky v důsledku jiného tvaru a ubrání materiálu. Vždycky si vzpomenu na prozření při Taylor Roadshow, kdy přednášející říkal, že předkládá dvě naprosto stejné kytary – a přitom jedna měla výřez a druhá ne. Samozřejmě jsem se na to hned zeptal a on nám ukázal, že zrovna v inkriminovaném místě se v drtivé většině nachází nejsilnější výztužné žebro, díky kterému tato část ve skutečnosti pracuje minimálně, a proto u Taylora nerozlišují, jestli kytara má cutaway, nebo ne, o čemž se můžete osobně přesvědčit na brzkém Taylor kytarovém večírku.

Ale vlastně kdo a co zkouší dokazovat? Proč fanoušky klasických tvarů tento drobný detail (navíc se u jejich vyvolených nástrojů nevyskytující) dráždí tak, že mi např. hrozili fyzickými útoky, když jsem jenom citoval tyto nasbírané střípky? Proč by kytara měla zůstat stovky let neměnná, když se samotná kytarová hra vyvinula až do dnešních neskutečných dimenzí? Vždyť dnes už si každý může vybrat zcela podle libosti a osobních preferencí. Když se ubere verbální agresivity, tak je vlastně fajn, že tenhle detail nenechává lidi chladnými a můžou klidně všem oponentům vyjevit svoji pravdu. Ale prosím raději hudbou, ne mlácením prázdné slámy na internetu. Kytara, klidně s nejlepším zvukem na světě, používaná místo hraní muziky pouze k argumentaci a obhájení vlastního společenského statusu ve smečce, je vlastně spíš smutný případ.

V drhnutí akordů vám výřez sice nepomůže, ale u složitých fingerpicking kompozic by jeho nepřítomnost mohla být omezující. Proto si vyberte podle sebe. Není žádná obecně platná pravda, kromě toho, že výřez zvuk kytary rozhodně neničí. To je jenom ultrakonzervativní předsudek zaslouženě pomalu tlející v propadlišti dějin, protože záleží vždy na konkrétním nástroji. Jestli zůstanete u staletími osvědčeného klasicky symetrického tvaru bez výřezu, nebo vás oslovuje dravější moderní vzhled (jak už víme, vzhled je mnohem důležitější, než si dovolíme připustit) a líbí se vám výkroj dynamicky ostrý florentský (florentine), ladně oblý benátský (venetian), luxusně částečný (demi-cutaway) nebo jiný designový skvost, je to hlavně o vás a o muzice, a to je přece super.