Ladislav Heryán: Poslouchání muziky je pro mě prožívání Boží přítomnosti

Na svých mších bere často do ruky kytaru a doprovází se na ní při zpěvu písní Pink Floyd, Green Day nebo U2, je mu dobře v neortodoxním prostředí českého undergroundu a přátelil se třeba s Ivanem Martinem Jirousem. Katolický kněz, salesián Ladislav Heryán se ale přesto odmítá označovat za faráře undergroundu, nesnaží se evangelizovat a rozzářit oči mu umí i hovor stočený ke kytarám, muzikantům nebo hudebním lekcím na internetu. Tento rozhovor vychází jako druhý díl série Modli se a hraj.

Pamatujete si, kterou rockovou písničku jste hrál na mši poprvé?

Asi Wish you were here od Pink Floyd. Bylo to na mši pro motorkáře a jejich mrtvé kamarády. Sloužil jsem ji ve velkém kostele, který byl plný lidí v černých kožených bundách a působilo to dost impozantně. Napadlo mě, že by mohli Pink Floyd přijmout a s tím přijmout i mou promluvu.

Na rockové písničky navazujete evangeliem a kázáním. Máte sám v nějaké písničce nějaký oblíbený biblický obraz?

Nejde o to, že by v písničce měla být přímo biblická tematika. Je to spíš o tom, že mi samotná píseň něco říká a vzbuzuje ve mě pocity, na to se pak snažím navázat v kázání. Už svébytná písnička je ale svým způsobem spirituální záležitost, i když to nemusí být vyloženě duchovní hudba. Naopak třeba chválové kapely a křesťanský rock mě vůbec nezajímají, neposlouchám to a ani se v tom nevyznám.

Jaký v tom vidíte rozdíl?

Vysloveně křesťanské písničky se asi víc hodí do liturgie. Mně ale přijdou, s prominutím, dost plytké a já musím v písni nebo v poezii cítit hloubku. Text vnímám jako médium duchovního zážitku. Je dobře, když mě vede, ale nesmí to být nějak ideologicky a nesmí mě vést ani vyloženě za ruku. Mám rád, když mi spíš umožňuje někam vstoupit.

Explicitní křesťanské písničky na mě tak nepůsobí, obecně mě to moc neoslovuje. Pro mě je to málo poetické a mimo liturgii to moc nejsem schopný poslouchat. Nechci to ale shazovat, chápu, že to někdo má potřebu hrát.

Poprvé jsem vás viděl hrát a mluvit v olomoucké kultovní hospodě Ponorka. Byl to docela zážitek. Celá hospoda byla zakouřená, od baru pokřikovali opilci a bezdomovci a vy jste do toho všeho mluvil o Bohu a hrál na kytaru. Je pro vás takové prostředí přirozené?

Úplně přirozené prostředí to pro mě není. Znám ale lidi z Ponorky a docela často se tam vracím. Vím, co od toho můžu čekat a přijde mi to super. Takový způsob kontaktu s lidma mi přijde skvělý. Doma v Praze mám svůj kmenový podnik, který se jmenuje U Božího mlýna, tam chodím rád a tamní prostředí je pro mě vážně přirozené. Je to taky tím, že to není vyloženě hospoda, je to spíš takový undergroundový prostor.

Do hospody si sice taky rád zajdu, ale nemám rád hospodské diskuze o Bohu, to nemá smysl. Jsou témata, která nemá cenu probírat s opilýma lidma, většinou se to pak točí dokola a je to nekonstruktivní.

Jak jste se vůbec dostal do prostředí českého undergroundu?

Do prostředí undergroundu jsem se dostal přes kamarádku, která se znala s Plastikama.  Na undergroundové akce a mezi ty lidi jsem začal chodit opravdu rád. S postupem času jsem navázal strašně hezký vztah s Ivanem Martinem Jirousem a taky s lidma ze Skalákova mlýna, což je takové centrum undergroundových akcí. Dostal jsem se tak do hodně úzkého okruhu lidí, které mám opravdu rád. Vůbec nemám ambici tam být jako kněz a evangelizovat. Já jsem jen našel společenství lidí, se kterými je mi hezky, a které je zároveň hodně a specificky duchovní. Krom toho mě oslovuje i jejich tvorba - hudba, poezie i výtvarno.

Býváte často označovaný jako farář undergroundu. Vy se proti tomu ale docela ohrazujete, čím to je?

Lidé po mě postupně začali vyžadovat i duchovní službu, tomu jsem se samozřejmě nebránil. S označením farář undergroundu se to má ale ještě jinak. Působím jako učitel, nemám faru ani farnost. Bavil jsem se o tom kdysi s Dášou Vokatou a ta mi na to řekla, že mou farností je underground. Pak se to začalo šířit. Umocnilo to ještě to, když jsem pohřbíval Martina Jirouse a Filipa Topola.

Ohrazuju se proti tomu hlavně proto, že tenhle „titul“ je tak krásný, velký, ale představuje něco, co nejsem. Myslím, že mu nejsem schopný dostát.

Neměl jste přesto nikdy potřebu mluvit o evangeliu v jiném, možná trochu klasičtějším prostředí?

Nemyslím si, že hlásat evangelium by bylo lepší někde jinde. Já sám jsem ostatně v undergroundu evangelium nikdy hlásat nechtěl. Já nechci nikoho evangelizovat, už to slovo mi leze krkem. Chci jen sdílet svůj život s lidmi a do mého pojetí života patří i evangelium, a pokud ode mě chce někdo explicitně něco duchovního slyšet, tak to řeknu. Sám ale takovou potřebu nemám. Mluvit o evangeliu těmto lidem je pro mě vždycky radost. Když totiž člověk pochopí o co jde, tak s ním jednoduše musí souznít, protože je opravdu krásné. Navíc v undergroundu to souzní docela snadno. Někdy je daleko horší hlásat evangelium přesvědčeným katolíkům.

Čím to je?

Nechtěl jsem se tím rozhodně dotknout přesvědčených katolíků. (smích) Jiné je to v tom, že někteří katolíci už mají hotové názory, a že ani nečekají nic nového. Je velký rozdíl mezi náboženstvím a spiritualitou. Tam, kde je spiritualita nahrazena náboženstvím, je už těžké něco říkat.

V mém minulém rozhovoru mluvil farář Petr Wagner o spiritualitě Martina Jirouse. Doslova řekl, že Jirous je v básních obrovsky a hluboce duchovní a není přitom tolik náboženský. Souhlasil byste s tím?

V tomhle bych s Petrem souhlasil jen částečně. Martina jsem znal i ve vyloženě náboženských situacích. Při mších jsem ho často viděl jsem ho opravdu hluboce pohrouženého nebo plačícího. Kdysi jsme spolu jeli autem z Písku do Prahy a celou cestu jsme zpívali písničky o Panně Marii, protože ji vážně miloval. Martin byl taky opravdu bytostný katolík, i když se proti katolicismu svým způsobem docela stavěl.

V rozhovoru v DVTV jste vztah k Bohu přirovnával ke vztahu k nekonečnu. Vidíte nekonečno i v umění a hudbě?

Vidím to tak, že jak je Bůh všude, tak hudba je všude, jen ji někdo musí slyšet, zpřítomnit a udělat slyšitelnou pro všechny. Hudba je fenomén, který je součástí našeho bytí a pro mě je pramenem bytí Bůh. Umění obecně nám dává prožít vědomou účast na našem bytí, zvědomňuje ho.

Cvičíte na kytaru, snažíte se posouvat?

Teď v období pandemie se snažím hrát každý den. Ale normálně na to čas moc nemám. V poslední době jsem hodně cvičil stupnice, ale měl jsem u toho špatně ohnutou ruku, takže jsem si vybudoval solidní tenisový loket a pak jsem asi dva měsíce vůbec nemohl hrát.

Teď jsem si dokonce koupil dvě internetové lekce; Acoustic Adventure a Next Level Playing od Paula Davidse. Ze sedmi levelů jsem teď ve druhém. (smích)

V minulosti jste už zmiňoval, že když máte čas, tak rád sledujete kytaristy na YouTube. Které?

Můj největší favorit je teď Julian Lage, toho bych poslouchal furt. Mám taky rád Ralpha Townera. Jsem z nich úplně uchvácený, jsou to takové dva moje největší zážitky za poslední dobu.

Samozřejmě mám rád i mnohé jiné. Mám rád i kluky, kteří prezentují nové kytary a hrají na ně. A na Kytarách.cz se mi třeba strašně líbí Lukáš Chromek, když hraje na akustické kytary, to je prostě nádherné.

Dají se i takovéhle zážitky připodobnit k nějakému duchovnímu prožívání?

Nemám rád rozdělování na duchovní a neduchovní. Pro mě je to jeden životní proud. Pro mě je samotný život vyjádřením Božího bytí. A do pestrosti života samozřejmě patří i hudba. Takže i poslouchání muziky je pro mě prožívání Boží přítomnosti. Naplňuje mě to úžasem a nadšením z toho, jak je to krásné.

Když se člověk dívá na hrajícího Juliana Lage, je vidět, jak ho hudba úplně prosvětlí a to je opravdu zážitek pozorovat. Něco takového jsem skoro na nikom jiném neviděl. Je to prostě úplně úžasné!

Jako Salesián žijete v komunitě s dalšími spolubratry. Jak hudbu a vaše hraní vnímají?

Většina spolubratrů umí hrát na kytaru tak, aby doprovodili nějaké základní písničky. Tím si prošli asi skoro všichni. V té míře, jak to mám já, jsem asi jediný. Všichni mí spolubratři v naší komunitě mě ale berou a já se je snažím nerušit.

Při mluvení i vystupování často působíte docela plaše, jak se to dá skloubit s kázáním nebo koncertováním?

Jsem opravdu takový plachý a nesmělý. Často mám pocit, že musím něco dokázat, aby mě lidi přijali. V kombinaci s vystupováním na pódiu, sloužením mše nebo i učením studentů vzniká taková zvláštní chemie. Právě proto, že musím pocit plachosti stále překonávat, tak se to navenek jeví jako něco, co na lidi působí a určitým způsobem je to oslovuje. Je to asi dobře, dává mi to vnitřní pokoru.

Máte nějakou píseň, kterou hrajete nejradši?

Často se to mění. Teď mám ale hodně rád jednu, která se jmenuje Ti petřvaldští synci, pocházím totiž z Petřvaldu a tu písničku napsal nějaký můj předek. Tu písničku jsme se učili jako děti ve škole a všichni od nás ji znají. Tuhle si hraju s takovými rockovými vyhrávkami skoro denně.

Uzpůsobujete svůj repertoár taky tomu pro koho hrajete?

Často si musím dávat pozor, kde hraju. Třeba v undergroundu není radno zpívat takové ty kotlíkářské písničky, sedí tam spíš Sváťa Karásek nebo Kryl, vytáhnout tam Nedvědy není dobrý nápad. (smích)

Normálně mám takový balík písniček, který se postupně obměňuje, teď mám mezi nimi rád třeba Shallow od Lady Gaga. Často hraju taky Imagine od Lennona.

Stalo se vám někdy, že byste s písničkami naopak úplně nepochodil?

Ne, takovou zkušenost nemám. Když hraju v kostele, tak mi většinou tleskají a líbí je jim to. Lidi jsou na to ode mě už zvyklý. Když mě někam pozvou, tak automaticky počítají s tím, že vezmu kytaru, a když náhodou přijdu bez ní, tak jsou zklamaní.