Ladislav Pazdera: Když se soustředíš na víc věcí zároveň, vše trvá déle

Uběhlo několik měsíců od vydání debutového alba Chiaroscuro. Jaké jsou na něj prozatím ohlasy?

Můžu říct a jsem za to opravdu rád, že jsou dobré. Abych byl upřímný, překvapilo mě, jak pozitivní ohlas Chiaroscuro vzbuzuje a kam až doputovalo z čistě zeměpisného hlediska. Při vydání bylo jedním z cílů dostat ho před co nejširší publikum a vypadá to, že se to zatím daří. Kdybych měl mluvit konkrétně, CD jsem posílal do zemí, jako jsou Tanzánie nebo Indonésie, a co se streamingu týče, je prozatím nejsilnější USA, ale také třeba Brazílie nebo Argentina.

Chodil jste na pardubickou konzervatoř. Co vám studium dalo a co šlo naopak dle vašeho názoru řešit či předat mladým hudebníkům lépe?

Dalo mi hrozně moc, hlavně po kytarové stránce. Naučil jsem se dobře cvičit, získal jsem slušnou techniku, ale hlavně to byl můj vůbec první skutečný kontakt s kytarovým světem a začal jsem zjišťovat, co je vůbec hudebně možné. Taky jsem se naučil hodně o tom, co je to dobrá hudba, a získal určité pracovní návyky, které mi vydržely dodnes.

Co by se dalo dělat lépe, to se dnes těžko posuzuje. S odstupem těch několika let si ale určitě dokážu představit, že by se teoretické předměty a především hudební teorie vyučovaly v mnohem větším propojení s praxi. V té době mi to tak nepřišlo, ale byl to velký deficit ve chvíli, kdy jsem začal studovat na vysoké a zjistil jsem, že o spoustě věcí sice teoreticky vím, ale nedokážu je prakticky použít. Také by bylo skvělé mít už na konzervatoři jako povinný předmět základy hudební kompozice.

Co je pro vás tedy dobrá hudba?

To je dobrá otázka. Jednoduše řečeno a z pohledu posluchače je to pro mě hudba, která se mě skutečně dotkne, která ve mě vzbudí stejný pocit, který má člověk ve chvíli, kdy ho skutečně zaujme krásný obraz nebo skvěle napsaná kniha. Je to taková ta hluboce pozitivní reakce na něco velice neuchopitelného.

V čem se lišila německá – potažmo drážďanská – výuka a právě zkušenosti z Čech?

Lišily se od sebe strašně moc, ale to je z podstaty věci dáno tím, že v Čechách jsem studoval střední školu a v Německu školu vysokou. Také zaměření bylo jiné. V Čechách se jednalo především o klasickou hudbu, v Německu hlavně o jazz a world music.

Já jsem si to období nesmírně užíval. Bylo to, jako by se mi otevřel celý svět, přinejmenším ten hudební. Také šlo najednou už i o to, stát se někým, kdo se bude hudbou živit, což je samo o sobě dost napínavé téma, které s hudbou paradoxně často ani příliš mnoho společného nemá. To třeba v Čechách na konzervatoři ještě tolik aktuální nebylo.

To je celkem často skloňované téma i v ČR – jak se hudbou uživit. Jak vás na to připravovali v Německu? Co byste třeba zpětně byl rád věděl už na konzervatoři? A na co se vás nejčastěji hudebníci během soukromých konzultací ptají?

Německo, potažmo německy mluvící země, představují trh o mnoho větší, než je ČR. Promítá se to v zásadě do veškerých oblastní hudebního života – je zde obrovské množství lokací, kde se dá vystoupit, lidé jsou zde poměrně zvyklí na koncerty chodit a existuje relativní dostatek finančních prostředků, jak soukromých, tak státních, který v zásadě existenci toho hudebního trhu, na kterém já jako hudebník působím, umožňují. To samozřejmě neznamená, že člověk přijde s kytarou do Německa a od té chvíle má vystaráno, to ani náhodou. Znamená to ale, že se jako hudebník uživím – za předpokladu, že do toho vložím odpovídající množství času, práce a energie.

V rámci vysoké školy tu příprava na praktický život existuje v podobě řady workshopů a seminářů, ke kterým má člověk přístup. Mnohem důležitější ale je, že je zde možnost informovat se a učit se od lidí, kteří se hudbu skutečně živí. VŠ v tomto směru funguje jako vynikající styčný bod. To je skutečný přínos. Samozřejmě se automaticky počítá s tím, že studenti v tomto směru vyvinou vlastní iniciativu, bez ní to možné není.

Řekl bych, že je zde běžné ptát se a informovat se. Zažil jsem to jako student, kdy se kterákoli hodina nebo přednáška mohla proměnit v naprosto praktický rozhovor o konkrétních tématech, jako je booking koncertů nebo třeba nahrávání alba. To jsou mimochodem právě nejčastější témata, na která bývám dotazován já.

Jestli je něco podobného možné na konzervatoři, to je vlastně otázka. Podobná témata na střední škole ještě prostě tak palčivá nejsou a také možnosti vyzkoušet si věci v praxi tak často nepřicházejí. Ale třeba se v tomto ohledu mýlím, nedokážu to úplně odhadnout.

Album Chiaroscuro vydal švýcarský label Unit Records, který má v rosteru umělce jako Joe Lovana nebo Wanju Slavina a mnoho dalších. Jak vaše spolupráce začala a jak moc pro vás osobně byla role labelu důležitá a nápomocná?

Já jsem hledal někoho, kdo by mi pomohl dostat mé album před širší publikum, než jaké bych dokázal oslovit já sám. A protože label v tomto ohledu může hrát určitou roli, zkusil jsem jich několik kontaktovat. Unit zareagoval velice pozitivně, a podmínky, které mi nabídli, pro mě byly zajímavé. V zásadě to bylo z obou stran dost přirozené rozhodnutí. Ta spolupráce mě toho dost naučila a díky ní jsem se také dostal do kontaktu s dalšími lidmi, kteří mi výrazně pomohli dál, například právně v oblasti PR.

Mohl byste přiblížit, jak tedy kontakt s labelem probíhal? Posílal jste e-maily s demo nahrávkou, singlem? Zasahoval nějak label do výsledku?

Především to byla spousta telefonátů, které probíhaly z nějakého ne úplně jasného důvodu většinou pozdě večer. (smích) Do výsledku ale nijak label nezasahoval, to byla jedna z podmínek, které pro mě byly rozhodující. Také jsem přišel už s prakticky hotovým produktem, tedy především po zvukové stránce, takže na věci už nebylo co měnit.

V rozhovoru pro Nový Populár jste zmínil, že je debutové album vaším autoportrétem, což odráží i početní zastoupení autorských skladeb a coverů. Jakým klíčem jste vybíral právě převzaté skladby a která pro vás byla největší výzvou?

Všechny převzaté skladby se na albu objevily hlavně proto, že pro mě mají význam čistě osobní. Kromě Just the Two Of Us také svou náladou dobře album doplňují. Just the Two Of Us se lehce liší, ale v zásadě nijak rušivě nepůsobí. Ta také byla asi největší výzvou, jak po aranžérské, tak i po technické stránce. Mám ji moc rád, hodně pro mě znamená.

Chiaroscuro nese pestrou paletu žánrů: folk, pop, flamenco, klasiku, jazz i world music. Je vám mísení žánrů přirozené? Či jste si k tomu musel trochu hledat cestu?

Naprosto přirozené, nikdy jsem si nedokázal vybrat jeden jediný žánr, na který bych se soustředil. Nejsem si jistý, jestli je to požehnání, nebo prokletí, protože když se člověk soustředí na více věcí zároveň, vše trvá déle a vyžaduje to větší množství práce. Ale já se tak nerozhodl vědomě, je to čistě intuitivní radost nad tou obrovskou řadou možností, které jako kytarista mám, a všechny ty možnosti, techniky nebo žánry mě až na výjimky nesmírně přitahují. V případě práce na Chiaroscuru bylo o to důležitější dát si pozor, aby album jako celek zůstalo kompaktní.

Přemýšlíte už nad novými skladbami?

Ano, teď už zase ano. Mám v příštích měsících trochu víc času se dál učit a začít pracovat na dalších skladbách, moc se na to těším. Ještě si nejsem úplně jistý, jakým směrem to povede, ale o to je to napínavější.

Máte nějaké oblíbené jazzové kluby či festivaly, které by fanoušek tohoto žánru neměl minout?

Mou srdeční záležitostí je jazzklub Tonne v Drážďanech. Hrozně rád tam chodím jako divák a ještě o něco radši tam vystupuji. To je pro mě vždy velký svátek, na který se těším měsíce dopředu. A pak je tu celá řada klubů a jiných lokací, kde jsem měl možnost vidět koncerty nebo sám vystoupit v posledních letech – hlavně v Německu, protože zde hraji nejvíc, ale také v Čechách nebo ve například Francii. Jsou mezi nimi místa, kam se hrozně rád vrátím, pokud to půjde. Hrozně dobře se mi hrálo třeba v Burgundsku, tam byli strašně příjemní lidé, podobné to je na jihu Německa, na místech jako jsou Karlsruhe nebo Mannheim. Doma bych rád více vystupoval v jižních Čechách, kde to mám moc rád.

Zvládáte z Německa sledovat i českou jazzovou scénu?

Určitě ne tolik, kolik by se slušelo a kolik bych i já sám chtěl. V posledních letech jsem se ale upřímně řečeno zlepšil. Mám trochu lepší přehled i díky tomu, že bych v Čechách v budoucnu rád častěji vystupoval, a tím, jak se zajímám o jazzové kluby a festivaly na domácí scéně, přicházím zároveň na řadu jmen, která mi byla dříve neznámá. Můj poslední objev je Tomáš Liška, na kterého jsem připadl oklikou přes jeho spolupráci s Cenkem Erdoganem, což je jeden z mých oblíbených kytarových interpretů.