Lamb of God jsou stále mistři svého žánru

Po pěti letech, koronavirové krizi a výtečnému zářezu VII: Sturm und Drang se průkopníci moderního amerického metalu opět ozvali s další nahrávkou, která jen potvrzuje, že na jakékoli trendy tahle parta zvysoka kašle. Stejnojmenné album je plné krutých riffů, rafinované rytmiky a charismatického vokálu Randyho Blytha.

Že Lamb of God zůstávají nadále věrní svému vlastnímu já, je jen dobře. Na rozdíl od svých souputníků (Trivium) stále drtí svůj styl a podobně jako ikony Slayer nebo Testament brousí svůj budoucí odkaz do dokonalosti.

Přesto otvírák Memento Mori se strašidelným intrem dává tušit, že Lamb of Good přece jen nebudou čeřit ty stejné vody. Drtivé kytarové riffy, groove vokál, jimž umí Blythe barytonově ubíjet a fascinovat stejně dobře jako Phil Anselmo, i precizní rytmika nové bubenické posily Arta Cruze dělají z desky skutečnou metalovou lahůdku. Monolitický zvuk zní neúprosně a naléhavě jako předtím a směle konkuruje nejlepším počinům Soulfly či As I Lay Dying.

Hostující vokály Chucka Billyho (Testament) a Jameyho Jasta (Hatebreed) směle sekundují výkonu Blythea, který již zahnal své chmury z pankrácké věznice, kde pobyl pět týdnů a které se staly po textové stránce základem předešlé desky. Nezměrný chaos, hledání vlastní identity a kolaps jakýchkoli hodnot tu vykřikuje v časech politických a sociálních nepokojů. Lamb Of God jsou nezbytným thrashovým luxusem na metalové scéně, z níž budou i nadále vybočovat svou strojovou precizností a upřímnou drzostí.

Co na desce oceníte jako muzikanti?

Precizní práci kytaristy Marka Mortona, který chrlí jeden riff za druhým, vokální melodické náznaky, které nijak neztlumí intenzitu Blythova vokálu, ale i solidní produkci a techniku staré metalové školy. Lamb of God neztratili svůj divoký hněv a s opravdovou krutostí rozbíjejí jakékoli trendy napadrť.

Lamb of God – Lamb of God

44:32, Nuclear Blast

70 %