Lari Basilio: Neexistují žádné zkratky

Lari, jak se vlastně zrodila tvoje láska ke kytaře? Četla jsem, že stejně jako mnoho dalších muzikantek tě k tomuto nástroji dovedl otec. Co bylo tím impulsem, který tě donutil nepustit kytaru z ruky? A jak ses cítila, když jsi dostala svůj první nástroj?

V první řadě, kytara je neuvěřitelně zajímavý nástroj – už na pohled. Vždycky jsem na ni chtěla hrát, už jen na základě toho, jak moc se mi líbila, protože je prostě nádherná. A když jsem začala, přineslo mi to tolik emocí a specifických pocitů, které jsem nikdy předtím necítila... Zkrátka jsem nemohla přestat hrát. Někdy jsem sotva mohla dospat, jak jsem se nemohla dočkat dalšího rána, až vstanu a zase ji vezmu do ruky. Je to nepopsatelné.

Tvé kompozice sestávají z mnoha vrstev, emocí, technik a stylů. Kde bereš inspiraci nebo prvotní nápad? Začíná to riffem, melodií, pocitem...?

Každá skladba je jiná. Někdy to začne melodií, kterou mám v hlavě, a až později k ní přidám kytaru. Jindy přijdu během svých studiových sessions na nějaký riff a ráda si nahrávám úplně všechno, protože když si pak začnu skládat, mám odkud brát nápady. Někdy mě taky inspiruje nový kus vybavení – kytara, aparát, efekt... Takže opravdu nemám jednotný postup nebo nějaká pravidla. Myslím si, že pro nás jako autory nebo skladatele je zcela důležité mít svobodu. Pokud ji nemáš, je velice těžké se vyjádřit.

Jakožto levačka si následující otázku nemohu odpustit. Před chvílí v Ibanez stánku jsem si všimla, že se podepisuješ levou rukou, na kytaru ale hraješ jako pravák. Připadalo ti přirozené vzít do ruky kytaru jako pravák, nebo by to bylo jiné, kdybys hrála „na leváka“?

To je zajímavá věc, vidíš. Já sice píšu levou, ale všechno ostatní dělám pravou. Když kopnu do míče, kopu pravou. A když mi táta poprvé půjčil kytaru, dal mi ji napravo a prostě jsem se tak naučila.

Pojďme si popovídat o cvičení. Přiznám se, že jako riffař moc na cvičení stupnic nejsem...

Riffy jsou skvělé! Bez nich by to nešlo!

Pro mě je to základ všeho. Sice jsem kdysi chtěla být sólová kytaristka, ale neměla jsem trpělivost na konzistentní cvičení, a pak mě právě riffy začaly bavit. Ty se ale jako sólová hráčka bez cvičení neobejdeš. Máš k tomu nějaký standardizovaný přístup nebo plán, podle kterého postupuješ?

V současné době už nemám pevný rozvrh. Snažím se vždycky maximálně využít jakýkoliv volný čas, kterého se mi dostane. Je to jiné, protože mám samozřejmě různá období – období, kdy skládám, období, kdy jsem na turné. Ale když už se do toho pustím, cvičím stejně jako většina kytaristů: stupnice, bending, různé techniky... A opravdu je důležité strávit tím čas a mít prsty co nejčastěji v pohybu, každý den.

Mnoho hráčů se „zasekne“ na tom, že cvičí to, co už umí a co je jim příjemné. Jak se ty sama vydáváš za hranice komfortní zóny a pracuješ na tom, co je pro tebe náročnější?

Beru to tak, že neexistují žádné zkratky. Prostě si musíš sednout a strávit nad tím hodiny. Není jiná cesta k tomu, abychom se zlepšovali a zahráli to, co nám nejde. Jen to penzum práce a času, který do toho musíš dát.

Co tě vedlo k tomu opustit mainstreamový přístup skládání klasických písní a jít instrumentální cestou?

Vyrostla jsem na svých kytarových hrdinech, kteří hráli instrumentálky, a do téhle muziky jsem se zamilovala. Od toho byl jen kousek k tomu, abych i já sama začala podobnou hudbu psát. To, že jsem začala své vlastní instrumentálky vydávat, pro mě bylo splněním velkého snu. A dodneška je to tím, co mě nejvíc baví.

Máš nějakou metodu, díky které při psaní odděluješ zrno od plev? Mně se třeba osvědčil sprchový test – když mě napadne nový kus muziky a i další den ve sprše si pořád pamatuju riff nebo melodii, vím, že je to dobré a že v tom můžu pokračovat. Máš něco podobného?

Mám, používám manžela jako pokusného králíka. (smích) Když mám něco nového a on si to zpívá nebo vyklepává rytmus, to je můj test, protože manžel je obvykle první, kdo moje nápady slyší.

Vím, že v Brazílii je mnoho ženských kapel i výborných hráček. Kromě tebe jako zástupkyně instrumentální sekce jmenujme třeba thrash/death metalistky Nervosa. Proč myslíš, že právě v Brazílii tolik dívek tíhne k hraní hudby, zejména té tvrdé?

Máme hudbu v krvi a hrajeme mnoho různých stylů. Zároveň máme takovou kulturu, kdy jsme k hudbě vedeni už odmala. Právě kulturou to bezesporu je.

Jsi známo, že jsi spolupracovala s Joem Satrianim, stejně tak jsi firemní hráčka značky Ibanez a máš vlastní signature model. Jaká by byla tvá rada začínajícím kytaristkám, které by se jednou v budoucnu také viděly v podobné společnosti?

Rada je jednoduchá: hlavně ať vás to baví. A nejdůležitější pochopitelně je hrát na svůj nástroj. S láskou. Také je důležité mít nějaký plán a vědět, čeho vlastně chcete dosáhnout, jaké máte ambice. Musíte samu sebe zorganizovat, určitě do toho i něco investovat, nejen peníze, ale hlavně čas a práci – tady opět nejsou žádné zkratky. Jsem si ale jistá, že všechno se vám pak vrátí a stanou se věci, o kterých jste možná ani nesnily. Je to o práci, odhodlání, oddanosti a vášni.

Měla jsi někdy období, kdy jsi uvažovala nad tím, že to vzdáš, nebo ses na hraní necítila, případně sis říkala, že jsi možná měla zůstat u právničiny? (Lari je vystudovaná advokátka, pozn. aut.)

Určitě. Život je šílený, nikdy nevíš, co se stane. Občas byly chvíle, kdy jsem si říkala, že jako muzikantka neprorazím, ale nikdy jsem to nevzdala a pořád jsem to zkoušela dál, dokud věci nedopadly dobře. Ale zase – je za tím hodně práce a taky víry. Jsem hodně věřící člověk a vím, že Bůh mě požehnal. Jsem za to vděčná.

Na závěr mám pár otázek ohledně současnosti. Svou novou desku jsi vydala v srpnu letošního roku. Co máš v plánu dále?

Je to tak, nové album Your Love jsem vydala v srpnu a jsem naprosto šťastná z toho, jak dopadlo a jak zní. Momentálně jsem v polovině evropského turné kytarových klinik, ke konci roku chystám koncerty doma v Brazílii a příští rok se vrátím do Evropy, kde budu pokračovat v živých vystoupeních s kapelou. Takže tak. Hlavně koncerty a doufejme, že brzy zase další nová muzika.