The Last help: Od Green Day k debutu s rockovými nářezy i orchestrálkou

O vlastním albu jsem snil už od svých raných pubertálních let. S mou první kapelou jsme se však nepohodli, a tak z plánů na první nahrávku sešlo. Tehdy mě to dost vzalo, ale postupem času jsem si díky tomu uvědomil, že mě tvorba vlastní hudby naplňuje natolik, že bych ji chtěl dělat minimálně do konce života (nebo dokud mě to nepřestane bavit).

Postupem času jsem tak začal nahrávat sám doma v pokoji staré písničky, které vznikly ještě za působení mé první kapely. Bylo to samozřejmě metodou pokus-omyl a postupně jsem se stále víc a víc nořil do tajů hudební produkce a zvukového inženýrství (jestli se to tak v mém případě vůbec dá nazvat). Zanedlouho se plánované EP rozrostlo v plnohodnotné hudební album o deseti skladbách.

O tom, jak by mělo znít, jsem měl celkem jasnou představu. Když mi bylo asi třináct, ohromně mě svým pojetím uchvátila deska American Idiot skupiny Green Day. Od prvního poslechu jsem věděl, že bych někdy chtěl udělat něco podobného. Dal jsem tedy do kupy tragický příběh o nešťastné lásce, o emocionálním odtržení a postupném přechodu k šílenství. Skrz tohle všechno jsem se poprvé snažil vyslovit své adolescentní myšlenky o světě. Zní to asi až příliš pesimisticky, nicméně o čem jiném by měl zpívat kluk v pubertě, co nedávno objevil Nirvanu a poprvé viděl Fight club?

Výhodou naštěstí je, že když něco děláte dlouho, spoustu věcí stihnete přehodnotit, a protože, jak už jsem řekl, mělo původně jít pouze o krátké EP, připisoval jsem postupně i další skladby. Ty už nejsou tak negativní – svým zpracováním do samotného příběhu přináší mnohem více naděje.

Myslím, že při poslechu je ten kontrast znatelný. Až teď, když píšu tyhle řádky, si začínám uvědomovat, že každou z těch skladeb jsem tvořil v jiné části mého stávajícího života. Vlastně tak perfektně reflektují velkou část mého dospívání (a taky do zpívání, haha). Samotné album je tedy zvukově velmi pestré. Dodělal jsem ho teprve nedávno a prolíná se na něm několik žánrů – od rockových nářezů typu Nirvana po symfonickou orchestrální skladbu, jejíž formát mě oslovil v poslední době.

Co říci závěrem? První album je skutečně něco velmi speciálního a může být zlomové, i když vám zrovna nepřinese miliony poslechů. Je zlomové pro vás, protože vy si díky němu můžete uvědomit, kdo jako umělci jste a jakým směrem se chcete dále ubírat. Jsem přesvědčený, že stejně tak důležité je přijmout i svůj předchozí vývoj jako přirozenou součást tvorby.

Mně osobně dal celý proces nahrávání nesmírně mnoho. Získal jsem hromadu nových zkušeností po technické stránce a především jsem si uvědomil, že občas jednotlivec na všechno sám nestačí. Moc si proto vážím své současné kapely The Last help. A doufám, že brzy nahrajeme něco společně. I když je to jen první nezávislé alternativní album, které pravděpodobně nezboří hudební hitparády, bude pro nás určitě jedním z nejdůležitějších. Slouží totiž jako odrazový můstek pro věci, které mají přijít a my jim jdeme naproti. Jako by říkalo: „Tohle jsme my – The Last help“.

Jaká byla vaše cesta k debutu? Napište nám na redakce@frontman.cz.