Lenka Dusilová a Baromantika

Lenka Dusilová: Chci být leader bez židle pod zadkem

Primární nástroj Lenky Dusilové je jasný: zabarvený hlas plný kouzelných metafor a překvapivých modulací. Nicméně i tak v našem rozhovoru poodkryla tajemství vlastního kytarového umu, který doplňuje její charismatické vystupování a komponování.

Máš docela charakteristikou kytarovou hru – odkud pramení?

Hraju od dětství, chvíli jsme chodila na klasickou kytaru, ale tak tři roky asi. Spíše mě inspiroval bratr, který rád improvizoval na kytaru a používal v akordech otevřené struny. To se mnou též resonovalo a zůstalo mi to dodnes. Mám několik ladění, a hledám dál souzvuky, které mě inspirujou... Jinak všeobecně se říká, že ženy mají trochu jiný feeling hraní než muži. Něco na tom možná je.

Jak moc ti pomáhá kytara ke skládání písniček?

Moc. V poslední době mě ale pomáhá spíše elektrická kytara. Primárně používám hlas a krabičky - hlas hodně jako nástroj a elektrická kytara do toho krásně zapadá.

Pomáhají ti nějaké další hudební nástroje vymyslet hudební myšlenku?

Něco málo basů z Logica či Mainstage, a pak nějaké náhodné hračičky, z kterých si spíš vytvořím nějaký samplíček a ten si pak spouštím do některých hudebních krajinek. Ale to mluvím spíše o svých soliterských koncertech a divadle. Základem jsou pro mne modulace toho všeho přes efekty, jako jsou delaye, harmonizer a zkreslení. S tím si vyhraju hodně.

Kolik kytar s sebou na koncerty vozíš? Která je tvá nejmilejší?

Na svá sólíčka si vystačím se svojí nádhernou červenou akustickou kytarou Taylor S614, která vydrží bez újmy jakékoliv přelaďování, a Fender Jaguar Johhny Marr signature. S Baromantikou vozím tři akustiky kvůli tomu, abych nikoho příliš nezdržovala s přelaďovaním. Nicméně, nějak mě s kapelou baví hrát na kytaru míň a míň. Je to docela fajn si trošku zatančit a být leader bez židle pod zadkem. (smích)


Kdo tě nejvíce inspiroval, až už ve zpěvu, nebo ve hře na kytaru?

Hm... Inspirací za poslední desetiletí bylo dost. Ať už těch, co jsem od malička poslouchala, či lidí, které mám v bezprostřední blízkosti. A je fuk, jakým nástrojem vládnou, patří mezi ně i lidi kolem muziky či divadla. Za posledních deset let to byli v mém okolí Martin Ledvina, Ben Yonas, Clarinet Factory, Beatka Hlavenková, David Koller, Spitfire Company, Ivan Acher, Vertigo Quintet, Viliam Béreš s Patrickem Karpentskim, Justin Lavash, Josef Sedloň. Z ikon hudební scény jsou to léty prověřené ženy s příběhem, PJ Harvey, Tori Amos, Sidsel Enderson, Joni Mitchell, Björk...

Zdá se mi to, ale je to tak, že se kytaře věnuješ nyní daleko víc než kdysi? Čím to?

Je to tím, že hraju sólové koncerty a sama se doprovázím. Samotné hraní písniček by mne ale celý koncert nebavilo, proto pracuju s looperem a efekty, čímž se mi rozšiřuje emoční a zvuková barevnost a koncerty jsou pro mě v podstatě vzrušujícím dobrodružstvím.

V poslední době jsi věrná naživo hlavně akustické kytaře, elektrická tě neláká?

S akustickou kytarou se dá zahrát většina hudby, kterou dělám. Elektrika je barva navíc, ke které se trochu v poslední době vracím. Ale nehrnu se do hraní beglajtů, ráda ji používám trochu jiným způsobem.

Na Baromantice je patrný jak čitelný folk, tak hodně nečitelná elektronika, dohromady to ale skvěle funguje. Jak funguje v Baromantice nahrávací proces oproti tvým předchozím projektům?

Baromantika mi poskytuje silné spoluautorské a spoluhráčské zázemí. V kapele mám též tři hudební producenty a vizionáře, takže máme širokou paletu hudebního myšlení a ingrediencí, jak pracovat s aranžemi, nástroji, elektronikou a vůbec jakým způsobem natáčet a zvýrazňovat emoce v hudbě. Ty jsou pro Baromantiku dost typické. Nemáme hranice.

Jsi čím dál otevřenější, co se týká vlastních textů?

Čím jsem starší, píšu méně a méně svými slovy, i když mám svý momentálně palčivý témata, které jsou citelné mezi řádky. Hledám spřízněné duše, jejichž poetika je mi velice blízká a skrze jejich fantazii dokážu dobře autenticky promlouvat. Jsme s takovými načas napojeni, co se týče témat, který zrovna v daný čas zarezonujou s mojí povahou.


Na posledním albu máš několik zajímavých hostů, nechybí ani David Koller. Čím to, že vaše společné vokální zabarvení má stále takovou atmosféru? Nenapadlo vás spolu natočit album, kde byste účinkovali jen vy dva?

Sama nevím, potkáváme se už přes dvacet let, byli tu a tam takové pošetilé narážky ohledně společného díla novodobé Simonové a Chladila (smích). Kdo ví… Je pravda, že ty naše mužské ženské principy dohromady docela házej. Cítím takto silně, možná ještě v hlubší rovině propojení s Justinem Lavashem.

Za Baromantiku sis odnesla v minulosti Anděla – nemrzí tě trochu, co se strhlo okolo předávání žánrových cen?

Mno, za aktuální album V hodině smrti jsme si neodnesli nic. Převálcoval nás srozumitelnější pop, což není překvapivé. Ale nějak to pro mne není důležité. Nicméně ceremoniál pro žánrové ceny byl dle mých přítomných přátel, někteří byli i nominováni, maximální trapas až urážka. Uf, co na to říct… Byla by škoda, kdyby se žánrové ceny zdiskreditovaly natolik, že by se samotní muzikanti styděli za to, že jsou nominovaní a nechtěli s takovýmto pojetím mít vůbec nic společného.

Na našich stránkách se Dan Bárta vyhranil vůči novým cenám Apollo a Vinyla, kde některé vítěze těchto soutěží označil za „zhusta intošské kraviny bez stopy zvládnutého řemesla“. Kde podle tebe končí umělecká hranice, která by nesoupeřila s klasickým muzikantstvím?

Jsem v tomto směru tolerantnější a mám jiná měřítka. Sama nemám své řemeslo dokonale zmáknuté. Často taky nemám velký přehled o hudbě nominovaných k takovému úsudku. Stále pro mne však platí, že povšimnutí takových hudebních cen je pro hudebníka výhodné, pokud s tím tedy umíme ve správný čas dobře naložit. Ale to je zas na jiný téma.

Co plánuješ v nejbližší budoucnosti?

Plánuji na příští rok intenzivnější práci na své sólové performance, dostat ji trochu do jinší dimenze a ráda budu, dozní-li ještě trochu té naší Hodinky smrti s Baromantikou. Více teď nechci říct.