Lenka Dusilová: Ráda pracuju s hlasem jako s hudebním nástrojem

Jakým způsobem vznikají písně Lenky Dusilové, jak pracuje s hudebními komponenty a kdy se cítí na pódiu nejlépe? Držitelka šesti Andělů v otevřeném rozhovoru přiblížila jednotlivé etapy své hudební kariéry včetně drsných lekcí, díky nimž pochopila a našla sama sebe. Hovoří o albu Řeka, ale také obrysech nahrávky, která přijde po něm. „Teď nechci jít do hlubokých ponorů a zabývat se existenciálními tématy. Je čas uložit to někam pod zem," říká.

Lenko, co v současné době děláte?

Myslím, že celá ta situace doby koronavirové na mě vlastně dolehla až nyní. Uvědomila jsem si, že tenhle rok bude profesně mnohem horší než ten loňský, který jsem strávila velmi kreativně. Natáčeli jsme album. Na poslední chvíli se vyrojilo dost hraní. Během léta jsem album dokončila, pak jsme ho vydali a probíhalo nějaké PR, takže byla spousta práce kolem. A teď přehodnocuju všechny plány, které jsem měla na tento i příští rok. Ty se zčásti samy selektují a zčásti si člověk uvědomuje, že tímto směrem nemůže investovat moc energie, protože to v těchto časech postrádá smysl. Jak plyne čas, některé projekty se nedají neustále odsouvat. Pokud se nedokončí tento rok, jsou vlastně zbytečné. Nutí mě to pouštět některé věci, na které jsem se těšila, takže se vnitřně procházím sama sebou a pořád se jakoby ptám a pozoruji sama sebe, kam mě to táhne. Snažila jsem se nějaký čas měnit strategie, ale už mi v posledních týdnech dochází motivace a chuť.

Když jsme u těch strategií, budete na něčem hudebně pracovat?

Já si pomaličku připravuju různé zvuky, nálady a fragmenty pro písničky a krajiny. Maličko se pokouším s některými hudebníky experimentovat, hledat společné hudební barvy a jak by fungovalo spoluautorství. Oťukávám si, s kým by se dalo spolupracovat i na okrajovějších projektech, dojde-li k nim vůbec. Hledám, jak dál. Žádné turné k albu Řeka letos asi už neproběhne a nevím, zda se mi do Řeky bude chtít vracet v příštím roce. Nechci nic definitivně vyslovovat, sama vyčkávám, co bude vůbec možné. Co tenhle chaotický systém umožní. Jsem teď celkem temně naladěná, neboť aktuálně bojujeme o přežití projektu Monument/um, který pomáhá k obnově vybraným méně známým ohroženým památkám bývalých Sudet. Je to pro nás velice srdeční záležitost, smysluplná nevýdělečná aktivita, a zatím jsme nezískali dostatečnou podporu na realizaci 2. ročníku, který by měl být tohle léto.

Proč album dostalo název Řeka?

Když se podíváte na obrázky a schémata mnoha řek, vidíte, jak je každá originální svou strukturou, jak je systém každé řeky jedinečný, neopakovatelný. Každá má svoji dynamiku, jako bytosti. Její tok a síla je ovlivňovaná terénem, vnějšími okolnostmi, krajinou, počasím, umělými překážkami a sama má potenciál měnit své bezprostřední prostředí. To geniálně popisuje obsahovou linku a tvar hudby, kterou jsem připravovala pro album. Ono je docela těžké všechna ta témata tady a teď znovu dobře formulovat, protože jsem je na albu zakonzervovala do hudby a emocí a tím je tak trochu poslala do světla. Snad. Pracovala jsem v tématech s imaginací a útržkovitými informacemi z regresního průletu historií mé rodiny, a to hlavně v kontextu zátěže v naší ženské rodinné linii. A cítím, že to je tak trochu i v našem všeobecném kolektivním vědomí. Potkáváme se s dozvuky naší minulosti v mnoha oblastech, v krajině i památkách.

Je to deska, se kterou jste 100% ztotožněna? Myslím tím, jestli nahrávání proběhlo tak, jak jste chtěla. Byl tam odstup šesti let…

Dala bych tomu 90 %, protože jsem docela perfekcionista, a když člověk zpětně něco slyší, tak občas lituje nějakých svých rozhodnutí. Nebo své umanutosti, že nepřijal něco, co mu bylo nabízeno. To, jak album vznikalo, a celé to sedmileté dobrodružství, které vyvrcholilo úžasným natáčením a úžasným časem s velice otevřenými hudebními partnery, kdy mezi námi nebyl žádný tlak a všichni se snažili vyjít vstříc tomu konceptu a mojí představě, to bylo pro mě hodně vzácné.

Řekla jste 90 % – těch 10 % pochyb, co to třeba je?

To jsou prostě jenom detaily, se kterými bychom tam mohli být další půlrok a piplat je ještě dál. To se vzhledem k penězům a času nedá. Ty skladby nebyly jednoduché. Všechny mají hodně dlouhou stopáž a cest, jak s těmi tématy pracovat, je prostě strašně moc. A mohli jsme je zkoušet a experimentovat s nimi strašně dlouho a přišli bychom na spoustu zajímavých věcí, ale zase bychom přišli o nějaké věci, které jsou tam teď, takže všechno je, jak má být.

Při skládání textů jste šla od melodie a pomáhal vám s tím Martin Evžen Kyšperský…

To je mnohem těžší a je to blbej návyk. Cesta k dobrým textům od melodie je fakt těžší. Je to jak křížovka. Určitě by si člověk usnadnil spoustu problémů, kdyby tvořil hudbu na hotové texty. Ale zase je to vlastně jiný obor. Pro mě není úplně prioritní mít celou písňovou desku, takže se to dá. Ráda pracuju s hlasem jako s nástrojem a vymýšlím hudební plochy. To mě na hudbě baví. Psát písničky od melodií jsem se přeučila v 90. letech, kdy jsem začínala znovu dělat svoji vlastní hudbu. V dětství jsem hodně zhudebňovala básničky. Nevím, jestli bych na to dnes dokázala mít znovu trpělivost. Asi to bude spíš vzácností.

Hudba je pro mě hodně svobodný prostor. Nechtěla bych si zavřít hudební obrazotvornost, kde se beze slov cítím svobodnější. Každá melodie vytváří nějaký záznam atmosféry a imaginace, někdy i nezrekonstruovatelného zvuku. Poté s melodií mohu pracovat a dostat ji do češtiny, ale některé volné struktury mohou fungovat beze slov. Ráda využívám i zvukomalebnou polštinu. Táhne mě to k ní od dob, kdy jsem spolupracovala s Beatkou Hlavenkovou a Bogdanem Trojakem na projektu Eternal Seekers. Poté jsem pro spolupráci na textech nalezla Dorotu Barovou z Tara Fuki a s ní mě též baví některé skladby skrze její jazyk artikulovat.

Vy jste to tady částečně naťukla – máte ráda zvuk kytary, ale ráda pracujete s dalšími hudebními nástroji, ať už je to looper, synťáky, harmonizer… A mě zajímalo, jestli jste si na práci s takovými nástroji rychle přivykla nebo jestli vás už v minulosti lákala doprovodná technika v hudbě?

Ty jo, já nevím. Vybavuju si jeden moment, ještě s mojí doprovodnou kapelou. Když jsem vydala desku Mezi světy, tak jsem začala pracovat s Beatkou Hlavenkovou a s kapelou Vertigo. Rasťo Uhrík, Danko Šoltis… Tehdy tam hrál Martin Ledvina na kytaru a Peter Binder, myslím, že se tam ještě střídali dva kytaristi. A já si vybrala jako předskokana na pražský koncert Ridinu Ahmedovou, protože se mi líbilo, jak si sama dokázala vystačit jen s hlasem a looperem. Strašně se mi líbila ta nezávislost a svoboda. A znělo to strašně dobře. Chtěla jsem to zkusit taky. Později jsem si pořídila jednostopý looper Jam Man a vymyslela jsem si na něj první fráze. Mimochodem, ta úplně první je skladba Wspomnienie z alba Baromantika. Nicméně looper jsem pak ještě nějaký čas nechala ležet ladem.

Tehdy jsem se svým přítelem Martinem Janeckým jezdila zimu na Aljašku, kde jsem byla vždy na několik týdnů a čas se tam vždycky téměř úplně zastavil. Tak jsem začala experimentovat. Měla jsem prostor ponořit se do sebe a do zvukové imaginace. A hlavně konečně sama se sebou cvičit. Nacházela jsem postupně způsob, jak hrát skladby nejen na kytaru, ale vydat se i dál za písňovou formu. Pomalu jsem rozšiřovala svůj technický set-up, začala pracovat s efekty a různým jednoduchým hadwarem a přidávala postupně další nástroje.

Ještě tedy k Řece – chcete něco vzkázat svým příznivcům, kteří vám finančně přispěli k dokončení alba?

Já doufám, že jsme všem poděkovali a že dostali své odměny. Přispěvatelé nám přes platformu Donio obrovsky pomohli. Bez nich by dluh narostl do větších rozměrů. Natáčení alb u takové hudby je dnes spíš existenční investicí do budoucna, aby mohl hudebník živě hrát. Tyhle pravidla teď nějak přestávají platit. Mě fakt bolí, že nemůžeme příznivcům Řeku zahrát živě v plné síle a velkorysé podobě a moc se těším, až to bude možné.

Kritiky je album velmi dobře přijímáno, což se odráží ve čtyřech nominacích na Anděla. Vy jste naznačila, že na dalším albu byste případně chtěla vyzkoušet něco přímočařejšího, jednoduššího. Vytvořit kontrast k Řece.

To kdybych sama přesně věděla, tak už asi mířím do studia. Já myslím, že albu vždycky předchází velká příprava. Probíhá experimentování a hledání cest a tak vzniká ten materiál. Vlastně jediné, co vím, je, že teď nechci jít do hlubokých ponorů a zabývat se existenciálními tématy. Je čas uložit to někam pod zem. Ráda bych se pokusila užít si v hudbě větší lehkosti bytí, pokud mi to má povaha dovolí. To je dost troufalá osobní výzva. Jaký bude výsledek a vyznění, to se sama nechám překvapit.

Vlastníte prozatím šest zlatých Andělů. Čím si myslíte, že může takové ocenění interpretovi pomoci, ať už jde o objev roku, zpěváka roku či album roku?

Méně známé hudebníky pomůže ocenění zviditelnit a dostat je víc do povědomí a k snad i k lepším příležitostem hrát. Ceny Anděl jsou pro mě jakýsi průměrový výsledek, který má zmapovat hudební počiny a scénu z různých úhlů. Neříkám, že je to systém je umělecky spravedlivý, v některém ohledu je prostě ta matematika neúprosná. Prostředí obchodování s hudbou si už neidealizuju. Každý muzikant vkládá do toho, co dělá, to nejlepší, co umí, věří tomu svému vesmíru a ocenění je satisfakce nejen pro něj, ale pro celé soukolí, které se na nahrávkách podílí. Určitě to člověka po tom intenzivním ponoru, kdy vzniká nahrávka, nějakým způsobem potěší a namastí mu to ego. Je to prostě příjemné. Ale je to těžké, ty hudební vesmíry jsou strašně nepoměřitelné.

Při jednom z rozhovorů jste se zmínila, že jistým oceněním vaší práce byla událost, kdy po koncertě s kapelou Baromantika v Žacléři za vámi přišla naštvaná přiopilá paní s kritickým hodnocením vaší hudby a vystoupení: „U vás v Praze je tohle možná umění, tady to ale nikoho nezajímá. Franto, pojď na panáka.“ Máte ráda, když na vaše koncerty dochází, řekněme, hudebně náročnější publikum? Nebo se snažíte regionálně přizpůsobit?

Já potřebuju být vnitřně ve shodě sama se sebou, protože jsem hodně zemitý a citlivý člověk. Potřebuju, abych to byla fakt já. Musím být úplně přesvědčená o tom, co dělám, aby to na posluchače fungovalo. Aby emoce byly pravdivé. Aby hudba na lidi fungovala, musím být s vyzněním a obsahem absolutně ztotožněna.

Posluchač, který přijde na sólovou Dusilovou, fakt asi neuslyší Holku magor, písničky od Čechomoru, Lucie ani další věci. Je to Dusilová a nic jiného.

Když zmiňujete Žacléř, tam jsme hráli s kapelou Baromantika, jejíž hudba má mnohovrstevnaté, zvukově ujetější aranže a může být pro běžného posluchače na městských slavnostech méně srozumitelná. Mám ráda posluchače, co se při poslechu hudby nechají zavést hlouběji, ale to vyžaduje jejich koncentrovanější pozornost.

Mám za 20 let poměrně široký repertoár. Když hraju sólově, mám možnost si ho poměrně flexibilně přizpůsobit dané situaci, atmosféře a místu, kde hrajeme, aniž bych to musela řešit se spoluhráči. Než jdu na pódium, většinou si v šatně promyslím, nakolik si můžu dovolit pokoušet divákovu trpělivost a jestli ho zkusím vtáhnout za hranice písní, do otevřených hudebních krajin a struktur hudby. Nebo večerní repertoár postavím více na písničkách. To je skvělá svoboda a dobrodružství solitérství. Už jsem slevila ze svých mladických představ, že se můžu radikálně měnit všeobecný vkus. Snad jen takto jemně. Je to v podstatě skoro nemožné. V tom mají největší moc média, komerční rádia, ale to už je zas na jiný rozhovor.

V čem vás v kariéře posunula spolupráce s kapelami Lucie a Čechomor?

S oběma kapelami mě pojí několikaletá jízda. Spolupráce s Lucií a Čechomorem mě dostala do širšího povědomí. S kapelou Lucie jsem absolvovala několik turné jako nájemná kytaristka a zpěvačka. Zažila jsem s nimi velký nástup jejich popularity, kdy začali jezdit velké haly a openairy, včetně předskakování třeba před Rolling Stones. Do toho jsme měli s Davidem Kollerem a Martou Minárikem spoluautorskou kapelu Pusa. Vedle toho jsme spolu s Davidem nějaký čas chodili. Byla to jízda. Vlastně jsem měla možnost zažít a vidět, jak kluci pracují, jak přemýšlejí o hudbě a celém tom kolotoči, kdy šli na vrchol. A s Čechomorem, kterým mě paradoxně doporučil opět David Koller, když hledali zpěvačku, jsem strávila dalších 6 let vedle své už sólové existence a mihla jsem se na nějakých dvou nebo třech deskách.

Mohla byste popsat ono údajně destruktivní období v kapele Pusa okolo roku 1996? Jednalo se v této etapě vašeho života o recesi hudební i lidskou? A v čem pro vás bylo sebedestruktivní?

Těžko říct, co přesně to způsobilo. Snad moje povaha. Každý si nese z rodiny či výchovy nějaké své zátěže. Byla jsem v divoké pubertě uprostřed devadesátek. Začala jsem v patnácti hodně pařit, jezdit koncerty a začala se pomalu živit hudbou. Začátky jsem prožila v kapele Sluníčko, což byla dost svérázná partička, která se dala dohromady na konzervatoři pro zrakově postižené dlouho před mým příchodem. Kluci byli starší než já a vynikali krom hudebních schopností dost specifickým neotřelým černým humorem. Mám pocit, že do svých třiadvaceti jsem snad nezazpívala jediný koncert střízlivá. Všechno se to po revoluci skoro nihilisticky uvolnilo a já spadla i s těmi svými problémy, pubertou a nevědomými traumaty do velkého mejdanu a trochu psychedelického experimentu, aniž bych věděla, co to se mnou může udělat, a zcela bez pudu sebezáchovy. Takto jsem na sobě nevědomky nějaký čas páchala sebedestrukci. Do toho po Sluníčku fungování s Pusou a vedle toho jsme jeli zároveň vlastně tři roky turné s Lucií a hrály se obrovské koncerty. Byl opravdu velký rock'n'roll. A myslím si, že to dno, kterým jsem si prošla během období Pusy, byl už jen takový dozvuk toho šílenství. Tak nějak to cítím. Já to ale beru jako jeden z nutných procesů, který mě utvořil takovou, jaká jsem dnes. Děkuju za každou lekci. Kdybych se tohohle dna nedotkla, nepochopila bych některé souvislosti a věci o sobě. Nicméně, tohle je hrozně subjektivní zkušenost a rozhodně ji nikomu nedoporučuju!

Důležitým hudebníkem ve vašem životě je Beata Hlavenková, se kterou jste spolupracovala v Eternal Seekers i v Baromantice. V čem vás tato spolupráce obohatila a posunula po hudební stránce?

Beatka je jedna z nejzásadnějších bytostí mého života. Kdo ji zná, ví, jak je to silně charismatická, geniální hudebnice a skladatelka. Velice inteligentní, vtipná žena. Hudebně jsme spolu prožily hodně silných hudebních momentů, které nás možná obě dvě posunuly a zpevnily v našich vlastních světech. Ať už se jedná o muzikantský přístup, svobodu, hudební vkus, ale i vztahové věci a zkušenosti z nich. Pro mě byl vztah s Beatou hodně zásadní. Byly jsme víc jak dvanáct let hudebními souputnicemi. Měla jsem k ní jako k hudební autoritě i přítelkyni obrovskou důvěru. Uměla skvěle pracovat s mými hudebními nápady, občasnými vizemi a posouvala je do výšin. Pořád silně vnímám Beatčin hudební proces a proměnu, i když už jen zpovzdálí. Dnes už jedeme každá svůj oddělený hudební život. Budu ráda, když zase někoho tak inspirativního potkám.

V minulosti jste se zúčastnila i benefičních koncertů. Známá je vaše spolupráce na zmíněném projektu Monument/um, ale spolupracovala jste například i na projektu Cerebrum, což je vlastně benefiční organizace, nebo ještě lépe sdružení pro lidi s poraněním mozku. Je pro vás důležité podílet se na takových projektech, které mají smysl?

Ano. A propojení se sdružením Cerebrum pro mě bylo dost osobní. Ke spolupráci mě oslovila jeho tehdejší ředitelka Marcela Janečková, což je hustá mladá dáma, která Cerebrum vybudovala, a já v té době kvitovala, že se někdo touto problematikou funkčně zabývá. Protože moje máma v roce 2003 prodělala mozkové aneurysma a nevěděli jsme si rady, jak s ní po této příhodě pracovat. Mámu v nemocnici zachránili, fakt jako skvěle, ale když ji propouštěli, tak instrukce a informovanost, kam se obrátit, jak s těmi lidmi pracovat, byly tehdy brutálně nedostatečné. Kdybych to shrnula, informace „dávejte jí prášky na uklidnění, aby nebrečela“ nebyla v té chvíli dobrým řešením. Bylo naopak potřeba začít s ní pracovat, nutit mozek se vše znova učit. Mozek má obrovskou regenerační schopnost a nikdo neví, jak to úplně přesně funguje. Je to prostě zázrak a je potřeba často věřit regeneračním schopnostem, které organismus má. A podpořit to nejlíp, jak to jde. Bez tehdejší pomoci jedné mé kamarádky, která nám doporučila, ať s maminkou okamžitě pracujeme a netlumíme ji, bychom mámě asi moc dobře nepomohli. Doporučila nám dobrého neurologa a ten už nás nasměroval na organizace a ergoterapii, která mámě obrovsky pomohla opět k samostatnosti.

Jak nahlížíte na současnou politickou situaci u nás, ale i ve světě? Iritují vás názory, že by se umělec neměl vyjadřovat k politickým věcem?

Ať jdou do prdele. Veřejné vyjádření jakýchkoliv postojů a názorů nejen k politickému dění je vždycky velký výstup z komfortní zóny a každý, kdo do toho jde, si musí dobře zvážit, co to přinese za reakci a stojí-li mu to psychicky za to. Ale myslím, že je důležité nebýt netečný, pokud se to už palčivě dotýká našeho prostředí a směřování společnosti. Natož budoucnosti další generace. Pro mě je třeba jen obyčejné dělání rozhovorů docela utrpení, neboť moje formulace odpovědí může být v daný moment hodně nešikovná. Proto mám ráda autorizace. I při psaní textů si velice dobře uvědomuju, jak velkou moc slova mají. Když vyslovíte nějaký názor, musíte počítat s přílivem „temné síly“, která se vás okamžitě pokusí zdiskreditovat. Je to zajímavá zkušenost. A co se týče mých postojů, nepopírám je a stojím si za tím, co jsem v minulosti k současné prezidentské politice řekla, zajímá-li vás konkrétně toto.