Leoniden, část první: Pokud tě něco omezuje, musíš se toho zbavit

Indie-rocková banda z německého Kielu měla roztančit klub Café V lese už na konci dubna, ale kvůli vážné nemoci jednoho ze členů se vyprodaný koncert přesunul na květen. A čekání se vyplatilo. Už tak energická hudba Leoniden dostává naživo nový rozměr. Stejná party byl i rozhovor s jejich frontmanem Jakobem Amrem, který se rozpovídal tak moc, že jsem se rozhodl naše povídání rozdělit do dvou částí. Tenhle člověk má opravdu co říct, ať už jsme se bavili o hudebních začátcích, produkci nebo přípravě do studia.

V téhle sestavě spolu hrajete 4 roky, a přesto máte už miliony přehrání na Spotify. Jak se to prosím tě dělá?

To je skvělý začátek. (smích) Přál bych si, abych ti mohl říct ten tajný úžasný recept, ale za mě to bylo šílené štěstí a spousta práce. Dělal jsem hudbu asi od 12, hrál jsem v kapelách a coverovali jsme Nirvanu. Tak jak to běžně začíná. Než jsem ale přišel do Leoniden, ve všech ostatních kapelách jsem měl pocit, že jsem ten „nejrychlejší“ a že mě ostatní zpomalují. Skoro každý vášnivý muzikant to zná. Přístup typu „jsou to mý přátelé, to je v pohodě, nemusíme zkoušet novou věc, můžeme hrát to z minule“ je špatný. Tohle mě hrozně táhlo dozadu.
Když jsem potkal Leoniden, ihned mi bylo jasné, že se k nim musím přidat a začít s nimi pracovat. Takže jsem se přestěhoval z Hamburku do Kielu, opustil jsem své přátele, školu, všechno. Bylo to ale správné rozhodnutí, protože…jsme totální blázni, maniaci, chápeš. Když jsi hudebník nemáš skoro žádný volno a nesmí ti vadit spát v dodávce, nebo brzy skončíš. Pokud tedy cítíš, že tě něco omezuje, musíš se toho zbavit, i když to není jednoduché. Lidi jsou na mě pořád naštvaní, že jsem odešel, ale já jsem daleko šťastnější.

Líbí se mi, jak barevné máte aranže. Např. použití sboru je fakt zajímavé. Jak jste došli k tomuhle nápadu?

Sbor jsme poprvé použili v songu 1990. Jednu z částí jsem tam chtěl zascreamovat, protože před Leoniden jsem rád dělal emo a screamo hudbu. Ale ostatní z toho nebyli úplně nadšení. (smích) Pak mě napadlo, že bychom mohli zkusit požádat naše přítelkyně, aby to nazpívaly. Nakonec jsme je nechaly zdvojit i refrén a došlo nám, že nás tahle kombinace opravdu baví. Hodně jsme to ale probírali, protože na tour si nemůžeme dovolit vyrazit s vokalisty. Skvělé na tom ale je, že tento part přebírá publikum. Protože když slyšíš v nahrávce zpívat více lidí, tak nějak přirozeně vycítíš, že to je ta část, kde zpíváš i ty. Takže to funguje i naživo.

Jedna věc je zvuk, ale vy máte hravé i texty. Kde berete inspiraci? Ze života?

Naše poslední album Again jsme psali celé dohromady. Nenapsal jsem jenom text a zpěvovou linku, ale i část bicích a bicák zase napsal nějaký text. Každý z kapely něčím přispěl, ač to nebylo jednoduché. Bojovali jsme za svoje nápady, brečeli jsme... Tracky jsou na tomto albu inspirované zejména tou bublinou, do které se jako muzikant dostaneš. Jsi izolovaný od domova, protože hodně cestuješ. A v tu chvíli tě napadají různé otázky, protože tímhle stylem života jsi nejvíc času jen sám se sebou. Přestože si toho samozřejmě moc vážíme a užíváme si tu cestu.

Pojďme se bavit trochu teoreticky. Možná, že už jsi to částečně nakousnul, ale…co pro tebe znamená hudba?

Když vstávám, myslím na hudbu, když usínám, taky myslím na hudbu. A tenhle přístup všichni sdílíme. Takže přestože to je klišé, hudba je můj život. A nemůžeme přestat. Hodně lidí začne hrát v pubertě na nějaký nástroj a pak ho po dvacítce pověsí na hřebík a v hospodě pak vypráví, že hráli v kapele. Nechci bejt tenhle typ člověka, co pracuje v hudebninách. Ani ten ohromující shredder, co všude machruje obouručním tappingem. To není ta cesta, co mě dostala do téhle pozice. Ale umím to zahrát. Zrovna dneska jsem nahrával kytarový cover a bavilo mě to.

Kde jste nahrávali vaši poslední desku? Experimentujete hodně, abyste z toho dostali ten „správný” zvuk?

Nejdůležitější je, že když jdeme do studia, jsme připravení na 110 procent. Všechno si produkujeme dopředu, máme připravený sebemenší možný track, který by mohl být ve výsledku na nahrávce. Všechny vokální harmonie, zdvojení, každé nastavení reverbu. Všechno je to hotové. Před nahráváním jsme na desce pracovali asi rok. Pronajali jsme si v Kielu garáž a denně jsme se tam scházeli a skládali. Navzájem jsme se prali o své nápady a spoustu jsme jich nakonec i úplně zahodili. Přesto se ale samozřejmě zvuk ve studiu měnil. Když slyšíš finální zvuk bicích, musíš na to reagovat. Bicí pro toto album jsme nahrávali v odlišném velkém profesionálním studiu, což se ve výsledku ukázalo jako nejlepší možný nápad. Zbytek jsme dělali v malém studiu v Hamburku.

Ve druhé části jsme se věnovali hlavně gearu a livesetupu, ale dostalo se i na taková témata jako nastavení mindsetu před koncertem nebo na to, jak se Jakob dostal ke svému aktuálnímu pěveckému výrazu. Již brzy na frontman.cz.