Lepší pozdě nežli později

Zpomalení a zklidnění způsobené tzv. pandemií onoho podivného čínského viru, o kterém teď všichni mluví a v podstatě nikdo nic neví, mi konečně dovolilo ponořit se naplno do vlastní tvorby. Co taky může muzikant dělat jiného (když je mu zakázáno hrát živě pro lidi) než se uchýlit ke studiové práci. Zrálo to ve mně dlouho. Dávám si jako STRND načas. Možná až moc. Ale jak se říká: lepší pozdě nežli později.

Moje hudební cesta nebyla přímočará. Od 13 let jsem hrál na kytaru a zpíval, ovšem převážně coby samouk fascinovaný grungeovou scénou začátku 90. let. Asi o čtyři roky později se mi otevřel svět jazzu, především skrze hudbu Johna Coltranea a perspektiva se mi tím značně rozšířila. Následovalo několik letních jazzových dílen, kytarových lekcí a kapel hrajících jazzové standardy.

Vystudoval jsem nejprve sociální práci a psychoterapii a díky zánětu loketního nervu jsem se začal více věnovat zpěvu. Měl jsem silné nutkání se v hudbě více vzdělat, pochopit jazzovou harmonii a naučit se hudebnímu jazyku. Přišel jsem takřka „z ulice“ a bez jakéhokoliv předchozího hudebního vzdělání na přijímací zkoušky na VOŠ Jaroslava Ježka. Vlastně jsem to jen tak zkusil. A světe div se – oni mě vzali! Byl to splněný sen. Pamatuji se, jak jsem otevřel obálku s výsledky přijímacích zkoušek, chvíli nevěřícně hleděl na kódy přijatých studentů a pak asi hodinu radostí skákal po posteli.

Hudbu a zpěv jsem tedy začal studovat relativně pozdě, ve svých 24 letech. Musel jsem pak spoustu věcí dohánět, abych srovnal krok s ostatními spolužáky, už tehdy vynikajícími muzikanty. Ovšem díky příležitosti vystudovat tuto školu jsem se naučil řemeslu, získal spoustu zkušeností a také jsem si postupně budoval potřebné sebevědomí.

Na „VOŠce“ také vznikly SKETY, vokální soubor, se kterým jsme za téměř 10 let existence projeli půl světa, získali několik ocenění a vybudovali si mezinárodní renomé nejen na poli a cappella scény. Naše žánrová všestrannost nám také umožnila spolupracovat se spoustou vynikajících kolegů (Jana Kirschner, Vojtěch Dyk, Adam Plachetka, Michal Pavlíček a mnoho dalších).

Vystudoval jsem sice jazz, ale stále ve mně víc a víc převládal pocit, že chci dělat především písničky.  Baví mě eklekticismus, se kterým k tvorbě přistupují například Sting, John Mayer nebo Jamie Cullum. Uvědomil jsem si, že tohle jsem prostě já, takhle skládám a autenticity si přece u umělců cením nejvíc. Neustále ve mně stoupala touha se více realizovat autorsky a interpretovat vlastní písně sám za sebe. Zkoušel jsem to s několika kapelami, ale nikdy to nebylo úplně ono. Musel jsem ještě potkat ty správné lidi.

Princip kauzality funguje beze zbytku neboli všechno souvisí se vším. V roce 2016 jsem začal znovu docházet na hodiny zpěvu, tentokrát k výborné hlasové pedagožce Pavle Fendrichové. Ta mě poté doporučila jako vokalistu do kapely Báry Polákové, kde jsem se seznámil s jejím kytaristou Petrem Zatloukalem. Petr je nejen vynikající muzikant, ale také velmi schopný producent a aranžér. Udělali jsme spolu několik slibných nahrávek s mou tehdejší kapelou, ale stále tomu něco chybělo. Až když jsme spolu začali pracovat na počátku roku 2020 na mých písních jen ve dvou, začalo se dílo dařit. Další člověk, který mi velmi pomáhá, je anglický písničkář žijící v Praze Alasdair Bouch. Cizeluje se mnou moje anglické texty a pomáhá mi poslední dobou značně i v oblasti PR.

V současné době v tomto složení spolupracujeme na mých singlech, které postupně umísťuji na digitální platformy. Mým dalším cílem je vydat dlouhohrající desku, i když momentálně nevím, zda bude i ve fyzické podobě. Jsem sice staromilec a miluju, když si rozbalím nové CD, vložím ho do přehrávače a u toho si procházím booklet a hltám dílo všemi smysly do nejmenších detailů. Avšak hudební průmysl se zásadně proměnil, ať se nám to líbí nebo ne a já se v něm (asi jako každý) snažím nějak zorientovat. A vydat fyzický nosič, když nemá člověk za sebou vydavatelství, je velmi nákladná záležitost, která má zvláště v dnešní době velmi nejistou návratnost.

Situace, kterou nám naservíroval tento rok, není pro muzikanty vůbec jednoduchá, ale také se dá vzít jako příležitost. Nenechme se otrávit a tvořme. To je totiž to jediné, co nám ji pomůže překlenout.