Přejít k hlavnímu obsahu
Doctor Victor měli v GBOB kliku...
Doctor Victor měli v GBOB kliku...
Daniel Hudček - Ne, 23.02.2014 - 00:01

Lesk a bída hudebních soutěží aneb pohled muzikanta, co nevyhrál

Téma, které by mohlo vyvolat spoustu otázek. S kapelou jsme v nedávné době prolezli většinu, alespoň těch "větších" hudebních soutěží v České republice. Byla to celkem sranda, nicméně ani jednu jsme nevyhráli. Níže se pokusím zodpovědět některé otázky, které jsme v počátcích potřebovali vědět, a zároveň vám zprostředkuju svůj pohled průměrného českého muzikanta, který "taky" nevyhrál.

Hudební soutěže v České republice obecně

Soutěží u nás máme opravdu hodně a nemá smyslu se o nich rozepisovat jednotlivě – ve smyslu „jdi tam a tam ne“. Vezmu to tedy hodně ze široka a pěkně popořadě. Vše většinou začíná přihláškou a poté komunikací s pořadateli, ať už telefonicky nebo po mailu. Musím uznat, že s ani jednou z výše zmíněných věcí jsme neměli ani jednou problém. Pořadatelé byli většinou vstřícní, odpovědi přicházely řádově do zhruba 3 dnů, nebyl problém s našimi občasnými speciálními požadavky, dokonce ani s našimi pozdními příjezdy, kdy vždy stačilo dopředu zavolat, že nestíháme.

Další fází bylo samotné koncertní vystoupení. Paradoxně soutěže, od kterých jsme čekali nejvíc, na tom byly většinou nejhůř. Svou roli častokrát hrálo nevhodně vybrané místo – např. Nová Chmelnice v Praze, ve které není zrovna příjemné hrát, když je úplně prázdná už jen ze zvukového hlediska.

Někdo možná namítne, že zkušený muzikant by si měl poradit i v horších podmínkách, ovšem jedná se většinou o soutěže začínajících kapel, takže se nedá úplně čekat, že všichni ze zúčastněných budou zkušení muzikanti – v zájmu pořadatelů by jednoduše mělo být poskytnout co nejlepší podmínky.

Občas nás zamrzelo také to, kdy na webu pořadatelé prezentují dokument dlouhý jako toaletní papír, se seznamem významných jmen porotců apod., a vy pak na soutěž přijdete a koukají na vás dva lidi plus zvukař. Říkáte si, že v dalším postupovém kole to snad bude lepší – a hle, ta situace se opakuje.

Když už jsem u té kritiky poroty, za vyzdvižení stojí i situace z další akce, kde jsem byl svědkem toho, kdy někteří z hodnotících měli z určitých kapel spíše pobavení, než aby je opravdu hodnotili, a to nemluvím o faktu, že pár jedinců již po hodině průběhu akce bylo v jaksi podnapilém stavu.

Tady už by se opravdu dalo polemizovat, zda-li se jednalo o soutěž či frašku. Po vystoupení by logicky mělo nastat hodnocení poroty, ale tak se stalo bohužel pouze jednou. Ve zbytku případů jsme si pro názor za jednotlivými členy museli přijít sami. Byla to veliká škoda už z toho důvodu, že jsme při diskuzi s porotci dostali velice zajímavé názory a připomínky, o které ostatní, ne tak vlezlé kapely jako my, přišly.

Poslední na řadě samozřejmě bylo vyhlášení poroty buď přímo na místě a nebo později na internetu. Ve většině případů alespoň těch serióznějších soutěží zvítězili zaslouženě ti, kteří opravdu uměli hrát, nicméně pořád ve mně zůstává pocit, že samotná kvalita není vždy tím hlavním a rozhoduje spíše žánr. Je mi totiž trochu divné, že jsem viděl případy velice slušně hrajících muzikantů, kdy se jejich kapela probojovala přes několik live kol až do samého finále v jedné soutěži a v další vypadla hned v základním kole.

Závěrem k tomuto tématu – české soutěže mají ještě co dělat, aby se dotáhly na úroveň těch mezinárodních, jako je například (tady si dovolím i zaslouženě uvést jméno) GBOB, který po porovnání s ostatními soutěžemi kterými jsme prošli všechny strčil do kapsy po všech stránkách.


Jazykové dilema čeština vs. angličtina

Tak jsem se ptal: Máme vůbec šanci v české soutěži uspět s anglickými texty ? Odpověď zní: Ano, ale musíte opravdu něco umět. Jednoduše řečeno s angličtinou je vše o dost těžší a zní to asi logicky – v rámci naší vlasti vždy budete mít vždy výhodu tehdy, když zpíváte česky, ať se porota snaží být objektivní, jak chce. Na jedné z akcí nám bylo řečeno přímo od porotce: „Jste super, ale škoda, že nezpíváte česky.“ Nenechte se ale zmást – v mezinárodních soutěžích zase může platit pravý opak.

Co porotci hodnotí

Má vůbec smysl vymýšlet nějakou převratnou speciální show nebo se snažit být originální? Ano má, ale ne na úkor kvality hudebního výkonu. Jednoduše řečeno, můžete skákat po pódiu jako šílené opice, ale bude vám to k ničemu, pokud při tom trefíte jeden akord ze čtyř.

Originalita a show mohou být obrovským plusem, obzvlášť pokud je pak záznam ze soutěže nějak medializován nebo prezentován na internetu. Ze zkušenosti porota vždy koukala hlavně na to, jak je kapela sehraná, na výkon jednotlivých muzikantů a v neposlední řadě hrála velice důležitou roli kvalita zpěvu, který samozřejmě každý vnímá ze všech prvků nejvíc.

Jak s tou aparaturou

Má cenu se tahat s vlastními věcmi, když tam všechny jsou k dispozici? Pokud je aparatura součástí výkonu (efekty atd.), je dobré si vzít svoji. Samozřejmě jako každému muzikantovi se vám bude lépe hrát na vlastní aparát než na jiný, se kterým jste nikdy nepřišli do styku. Sám se na pódiu cítím mnohem pohodlněji, když mi lampová hlava s reproduktorem tlačí do zad, než když musím loudit sotva slušný zvuk z malého kombíčka, div si nepřetrhám struny (byť dnes, pravda, jsou na některých akcích k dispozici už i erární lampy).

Další problém, který často nastává, může být například footswitch, s nímž se může pracovat úplně jinak, než jste zvyklí. Pokud kanály přepínáte víc jak jednou za celé vystoupení, zaděláváte si na nechtěnou flemch-metalovou vložku do pomalé láskyplné balady. Často ale mnohem důležitějším prvkem než aparatura je řádně udělaná zvuková zkouška. Prostě nejde podat stoprocentní výkon, pokud se všichni řádně neslyšíte.

Pokud zpěvák má in-ear, rozhodně je dobrá volba ho přibalit. Všude nám ho bez problému zapojili. Je taky rozumné nepospíchat a vše si správně nechat nastavit, i na úkor toho, že o pár minut překročíte čas vyhrazený na zvukovku. Samozřejmostí by pak měla být jedna společná skladba na zkoušku nebo alespoň kousek skladby. Pokud stále nejste spokojení, nechte si poměry přenastavit a zkuste to společně znovu podruhé. To samé platí pro průběh vystoupení. Pokud po druhé písničce zjistíte, že najednou neslyšíte svůj nástroj, okamžitě to hlaste zvukaři. Není horší pocit než odehrát půlku repertoáru – tápajíc jestli vůbec něco slyšíte a pak si vyčítat, že jste si nenechali víc přidat. A co si budeme povídat, často ten problém není na straně zvukaře, ale stojí právě za odfláknutou zvukovkou.

Tu pomalou nebo ten nářez

Co vlastně vybrat za písničky a v jakém pořadí? Většinou jako kapela dostanete prostor zhruba 20 minut na předvedení svého repertoáru, tzn. 4 až 5 skladeb. Co si pak mnozí často neuvědomují, je rozdíl mezi tím, jak písnička zní na "papíře/nahrávce/notačním programu" a jak opravdu zní naživo. Je mnohem efektivnější vybrat skladby, které možná potencionálně na papíře nejsou tak dobré, ale umíte je perfektně zahrát a zazpívat, než vybrat písničky, které sice jsou potenciální hity, ale naživo tápete – z hitu je rázem neidentifikovatelný útvar.

Důležité je si uvědomit, že v pomalejších skladbách mnohem víc vynikne zpěv, což znamená, že pokud máte zpěváka, co na tom zpěvově není nejlépe, raději se jim vyhněte. Ideální stav je mít skvělé písničky a umět je zároveň skvěle zahrát, ale z vlastní zkušenosti vím, že pokud začínáte, máte v některé oblasti rozhodně rezervu. Pokud jde o pořadí, je dobré začít něčím, co diváky/porotu opravdu zaujme a udělá první dojem a zároveň něčím takovým skončit. To znamená, to nejlepší na začátek a na konec.

Když UDG v roce 2004 vyhráli soutěž Coca-Cola PopStar, dost jim to pomohlo. Je ale alespoň nějaká dnešní soutěž na podobné úrovni?


Co z toho

Má smysl investovat do soutěží svůj čas, i když víte, že s kapelou hrajete půl roku a zatím pravděpodobně nemáte na to, abyste vyhráli nějakou cenu? Když od soutěže nic nečekáte, vzhledem k tomu, že do většiny soutěží se přihlásíte zdarma a navíc vám umožní přihlásit se další ročník znovu, je účast v některé/ých z nich minimálně dobrou zkušeností. Zaprvé je to možnost, jak si vyzkoušet hrát před lidmi (a obecně každý koncert dá kapele mnohem víc než zkouška). Zadruhé je to šance, jak se dostat do povědomí lidí, kteří se pohybují v hudebním průmyslu a možná i získání pár nových fanoušků či kontaktů.

Perfektně taky fungují alespoň ty povedenější záznamy ze soutěží v televizi či na internetu, ať už právě k propagaci nebo jako materiál, který se dá posílat pořadatelům různých akcí. Ze záznamu na Óčku nám přibylo pěkných pár lajků. Proto, ač všechny soutěže u nás nejsou zdaleka dokonalé, do většiny z nich bych i dnes šel znovu. Pro začátek to za tu zkušenost prostě stojí...

Doufám, že tento článek poslouží hlavně kapelám, co jsou na prahu svého působení a mohli by mít stejné otázky, jako jsme měli my, nebo třeba jen lidem, které zajímá, jak to na takových akcích dnes vypadá. Všem, kteří se zúčastní příštích ročníků, ať už jakékoli soutěže, nebo snad těm, co stále vydrželi v těch ročnících stále probíhajících, přeju hodně štěstí!

Tagy jak na to soutěže
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY