Letní jazzová dílna Karla Velebného 2024: reportáž psaná na obrátce zpátky do hry

„Přihlásit Vás ještě můžu, ale už Vás nemám kde ubytovat, nemám jedinou volnou postel,“ odepsal mi Aleš Benda (organizátorský matador Dílny, která se letos konala už po jedenačtyřicáté a on byl od začátku u toho). Shovívavě tak přešel fakt, že jsem o pár dní prošvihla přihláškový deadline. No, co se dá dělat, budu bydlet ve stanu v kempu.

Sobota 10. 8.

Když po dvaceti minutách doklopýtám z frýdlantského nádraží do kempu a postavím svůj retrostan, dochází mi, že mnohem větší zátěž než krosna a futrál se saxofonem představuje můj syndrom podvodnice. Jak jsem si mohla dovolit sem přijet, když po sedmi letech učení klavíru a poté, co jsem odešla z kapely, jsem teď měla rok totální vyhoření a zásek a nebyla schopna na žádný nástroj (natož zpěv) ani pomyslet?

„Tady určitě všichni umí hrát z listu (na což já bohužel nevidím) a stříkají sóla dlouhá jak růženec svíčkové báby. A já mám na obalu od saxofonu napsáno dětské duhové 'Rainbow', hrát jsem se učila víceméně sama, v bigbandu (školním) jsem hrála jen rok a používám na střídačku dva ožužlané měkké plátky. A zároveň – mám přece tu konzervatoř na zpěv a na klavír, tak 'bych měla něco předvést', ne? Nemám nárok být špatná muzikantka...“ Takové a podobné černomyšlenky mi táhnou hlavou, když se ploužím zpět do epicentra jazzu.

Ve frontě na registraci účastnictva v místním kulturáku Beseda se mi klepou kolena a umiňuji si, že vlezu jen do sboru a na vokály. Přitom pozoruji okolí a všímám si buď rozjevených extrovertů, kteří se navzájem halasně vítají, nebo zádumčivých týpků, kteří vypadají jako brejlatí ajťáci, vytažení zpoza (ná)stroje na vzduch násilím. Všichni ostatní mi splývají v rozmazanou skvrnu. Nikoho tu neznám, nikdo nezná mě a už ani já sama stresem pomalu nevím, čí jsem.

Dostávám zpěvník s rozcvičkovými písněmi (vtipně otextované jazzové standardy, nasbírané za historii Dílny), CD vokálního souboru SKETY (zpěvačka Veronika Vítová je jednou ze zdejších lektorek), tričko s logem Dílny a instrukce, že „se mám zapsat do kapely nebo do sboru, ale do bigbandu spíš ne, je to hodně náročná záležitost a i vokál už je nejspíš obsazen“. Ok, obcházím stůl s papírovými seznamy, kde se lidi zapisují na jednotlivé nástroje v kapelách a bigbandech. Po chvíli váhání a snahy vyznat se v harmonogramu zkoušek se zapisuji do a capella souboru SKETIČKY k Veronice Vítové a na gospel s Lee Andrewem Davisonem. Futrál se saxofonem na zádech se mi v tu chvíli zdá těžký jako pytel brambor.

Večer se jdu podívat nejdříve do Besedy na ostřílené jazzmany, jak se střídají v moderních instrumentálkách a jedou si sólové hadice o sto šest. Po chvíli jdu obhlédnout terén ještě přes řeku do kavárny Jazzová osvěžovna. Kdysi jsme tu s jednou kapelkou hráli vánoční koncert, bylo to adventní a zasněžené. Teď je vedro, okna dokořán a z nich se linou Ježci, Ivan Mládek nebo třeba Limonádový Joe. Tady se hraje Hit The Road Jack a Fly Me To The Moon bez uzardění a protáčení očí nad „obehranými fláky“ – a tím pádem se tu dá experimentovat a zkoušet si sóla, aniž by člověk dostal sekec mazec od jazzové policie. Já si ale zatím i tady připadám jako pes hledící na kost za vitrínou.

Neděle 11. a pondělí 12. 8.

Zatímco mé obavy z týdenního osamělého stanování se pomalu rozplývají (ve zdejším supermarketu měli v akci polštář a piknikovou deku, sláva budiž pohodlí!), moje frustrace z nehraní roste. Muzikantské ego „se vzpíná a chce k mořím“. Na dopoledních lekcích zpěvu ale zatím jen šoupu nohama, neodvážila jsem se ještě vylézt s vlastní písničkou, navíc když jsem nevěděla, že máme mít nějakou připravenou. Z erárních fakebooků si rychle půjčuji My One And Only Love a gershwinovku Nice Work If You Can Get It – repertoár Elly Fitzgerald aspoň znám.

Lektorka Veronika Vítová je skvělá a už jen první společné rozezpívání mi dalo dvě tři skvělé rady pro pěveckou techniku, které mi okamžitě pomáhají lépe formovat jak barvu tónu, tak taky dechovou oporu (zádové svaly, objev!) a intonační jistotu. A přitom jsou to jasně formulované pokyny pro práci s tělem, žádné ezo-teorie nebo abstraktnosti. Mám z toho radost.

V pondělí odpoledne se po zkoušce gospelu dávám do řeči se sympatickou saxofonistkou. Vylévám si u ní svou srdeční wasser klapku, že se tu cítím trochu ztracená. A ona na to, ať koukám ten nástroj vybalit a ať se koukám nacpat někam do kapely. Dobře. Asi za hodinu se v dílenské facebookové skupině objevuje výzva, že v kapele Wimpyho Tichoty a Pavla Razíma shánějí někoho na zazpívání písně Sledgehammer od Petera Gabriela. Skáču po příležitosti, protože tohle je song jak hovado a já ho prostě chci zpívat – i když text je určen pro chlapa.

Úterý 13. 8.

Dopoledne na vokální lekci sice stále jen pozoruji, co dělají ostatní, ale odpoledne srdnatě vyrážím na zkoušku kapely. Nálada je poněkud dusná, saxofonisté dostávají zjeb od Pavla Razíma, že pořád neumějí svůj part. Dělám, že tam nejsem, a potichu si zvýrazňuju lihovkou noty zvětšené na A3, abych je přečetla. (Později mi ostatní poradí místo na cvičení ve vzdáleném brownfieldu u řeky. Bude potřeba se tam uchýlit a uprostřed hejna komárů nadrbat saxofonové party.) A dochází i na první zkoušku zpěvu Sledgehammera. Kapela se drží trochu při zdi, já poněkud kníkám, ani se moc neslyším. Lektoři ponuře mlčí. Bude to průšvih? Ale ne, koncert je přece až ve čtvrtek, to dáme...

Snad i z euforie nad nové navázanými kontakty a díky podpoře od ostatních se večer v Osvěžovně poněkud osvěžuji a dopadá to tak, že hraju i na saxofon a pak o půlnoci rapuju do mikrofonu: „Tohle je Frýdlant a kdo nesóluje, ten je nýmand.“ Nojo, teď jsem chytrá jak rádio...

Středa 14. 8.

Průlom v opevnění! Ráno jsem ještě celá rozespalá naběhla na vokální lekci a zpívala Nice Work If You Can Get It. A oni mi neutrhli hlavu! Dostala jsem dobré rady k frázování i k technice a sama se lekla svého hlasu na mikrofon. Zadržovaná energie jde ven pod tlakem, nestíhám to brzdit.

Odpoledne zkoušíme s kapelou sami bez lektorů a není to tak dusné jako včera. V saxofonových partech se ještě motám, ale dali jsme si s ostaními ze sekce zkoušku předem a trochu to nacvičili, takže už se místy i sejdeme skutečně unisono, ne o půl tónu či doby vedle. A Sledgehammer vypadá mnohem míň zastydle, začínám vidět světlo na konci tunelu a ostatní v kapele vypadají, že je ta skladba docela baví.

Večer v Osvěžovně jsem ale dnes radši hodná, protože už začínám být v půli celé Dílny lehce unavená a noční cesty potmě do kilometr vzdáleného kempu mi na energii moc nepřidávají.

Čtvrtek 15. 8.

Den D7. Nezvládám se ráno vykopat z pelechu na vokální lekci. Navíc prší a mně trochu teče do stanu. Provádím protipovodňová opatření a do civilizace se dostávám až po poledni na sraz s ostatními vokalisty, abychom pocvičili naše party. Kromě Sledgehammera se totiž zpívá ještě Summer In The City a Feelin' Alright, obojí nejčastěji známé z verze od Joe Cockera. Naše úsilí má úspěch, na odpolední zkoušce se Pavel Razím dokonce rozveseluje a saxofonová sekce nesklízí zjeb ani za instrumentálku Cold Duck Time. Dostáváme ale nakázáno, že večer před koncertem je lépe dát si na kuráž o pivo méně, aby výkon neutrpěl.

A hle – večerní produkce se povedla a má úspěch! Přestože umístit kytarové kombo přímo za saxofonovou sekci nepovažuju z hlediska sebeslyšitelnosti za dobrý nápad, nezvorali jsme to nijak zásadně. Kolega zpívající Summer In The City už si přezdívku „Kokr“ nejspíš neodpáře a ve Feelin' Alright jsme to další kolegyni svými vokály snad rovněž nezohyzdili. A co se týče Sledgehammera, tam jsem se přistihla, že si to prostě užívám. A proč ne? Někdy je ego prima věc.

Pátek 16. 8.

Chtěla jsem se na poslední chvíli vloudit ještě na nějakou instrumentální lekci, ale moje únava tomu nepřála. Na místo činu jsem zase dorazila až po poledni. Po předchozím stresu byl páteční sborový koncert v kostele vlastně za odměnu – a všechno zase vyšlo krásně! Se SKETIČKAMI Veroniky Vítové se nám bez zaškobrtnutí podařilo zazpívat mimo jiné Love Of My Life od Queenů a taky krutopřísně složitou úpravu lidovky Teče voda teče. A z gospelů pod vedením Lee Andrewa Davisona jsme měli husí kůži i my zpěváci, nejen publikum.

Večer v Besedě nám pak mnohým spadla brada z koncertu kapel a bigbandů, protože jejich sekce v rozsáhlých a složitých aranžích zařezávaly jak pila. Byla jsem taky ráda, že i na instrumentálních postech je hodně holek a že tedy snad už ani ta jazzová scéna není takový „manel“. Spoustu lidí z těch souborů jsem ale za celý týden neviděla – prostě zřejmě seděli zalezlí a makali, aby to mohlo znít takhle skvěle.

Určitě jsem toho za ten týden neviděla mnohem víc. Prošvihla jsem třeba úvodní fanfáry a dixielandový průvod, nestihla jsem skočit do řeky pod most na improvizovaný „jam in da Wota“ ani vylézt na zámeckou věž na podobný „jam in da Towa“. Z lektorského koncertu ve středu na náměstí jsem stihla jenom kousek. Ale to nevadí, to se klidně může stát příště – protože jakmile jsem se už jednou vykopala z hracího záseku, rozhodně nechci přestat a příští rok se na Letní jazzovou dílnu chystám zase.

Více info o Letní jazzové dílně Karla Velebného zde.