Let's Eat Grandma věnovaly novou desku složitosti společného přátelství

Byl to jeden z nejtěžších rozhovorů, jaký jsem kdy s nějakým hudebníkem dělal. Rozjeté teenagerky Jenny Hollingworth a Rosy Walton, které v roce 2016 vydaly jako Let’s Eat Grandma velmi kladně přijatý debut I, Gemini, jsem po telefonu zastihl (podle hlasitých zvuků v pozadí) někde nedaleko dětského hřiště. Během dvaceti minut jsem se od tehdejších středoškolaček moc zajímavých informací nedozvěděl. Duchem byly spíše s dětmi na houpačce, než zanořeny v rozhovoru s neznámým novinářem z České republiky.

Jejich na kolenou spíchnuté LP referovalo především o radostech a strastech mládí, zatímco o dva roky mladší následovník I'm All Ears už v mnohem profesionálnější produkci popisoval zkušenosti dua s dospíváním. Rostoucí popularita následně spolu s dalšími faktory dolehla na protagonistky tak intenzivně, že s další kolekcí se dvojice přihlásila až v letošním roce. Není divu, že album Two Ribbons má znovu výrazně introspektivní charakter.

Za poslední tři roky toho členky Let’s Eat Grandma zažily opravdu hodně. Rosa Walton ukončila dlouhodobý vztah a objevila svou bisexualitu, na dámy dolehl i nečekaný skon populární producentky Sophie, se kterou duo spolupracovalo na druhé řadovce, a také odchod Billyho Claytona, přítele Jenny Hollingworth, který ve dvaadvaceti letech zemřel na vzácnou formu kostní rakoviny.

Největší dopad na obsah novinky ale mělo odstěhování se Walton a Hollingworth od sebe, které nejen změnilo způsob vzniku nových skladeb, ale především otestovalo přátelství obou protagonistek.

Obsah alba krásně reprezentuje klip k otvíráku Happy New Year. V něm jsou členky kapely nejprve nesmiřitelnými protivnicemi v rámci tenisového klání, kdy se snaží jedna druhou dostat do kolen, aby si při závěrečném pozdravení na síti padly do náruče, protože „nic, co se mezi námi pokazilo, nedokáže změnit, jakou máme o sebe starost“, jak zpívají v písničce. Přání zůstat nejlepšími přáteli se vine napříč albem Two Ribbons jako pověstná červená nit.

Co na desce jako hudebníci oceníte?

Nerozlučně spjatá dvojice, která v řadě písní hraje neobvyklý ping-pong s vokály, byla díky geografické odluce nucena psát písničky odděleně. Každá z hudebnic pak nabídla té druhé svůj materiál k doplnění o další nápady. Výsledkem je prozatím nejeklektičtější album Let’s Eat Grandma. A to přesto, že dvojice se vystříhala veškerých urban prvků, které na předchozích deskách zhusta najdeme.

První polovina se nese v energické poloze. Singly Levotation nebo Hall Of Mirrors plynou v přímočaře synth popovém duchu à la Chvrches. Podobně intenzivní Insect Loop přetavuje stejnou energii ve výrazně rockovější zážitek. Druhá polovina alba se překlápí do zamyšlenějších momentů, kdy elektroniku často doplňuje akustická kytara. Předposlední Strange Conversations se obejde bez rytmiky, závěrečná Two Ribbons má dokonce převažující folkový charakter.

Navzdory klikaté cestě ke vzniku desky je kolekce Two Ribbons vnitřně mimořádně kompaktní výpovědí. Hollingworth s Walton i díky odloučenosti musely překonat řadu stereotypů ve fungování projektu, postavit se na vlastní nohy a skrze nové písničky zjistit, že to, na čem jejich přátelství stojí, má silné kořeny a tudíž i světlou budoucnost. Třetí řadové album Let’s Eat Grandma o tom vydává silné svědectví.

‎Let’s Eat Grandma – Two Ribbons

Transgressive rec., 2022, 38:55

80 %