Lewitt DTP 340 Rex: na kopačky v jazzu i death metalu

Časy, kdy bylo na trhu pouze pár mikrofonů, naštěstí dávno skončily a tím nemyslím jen doby socialismu u nás, kdy jsme museli být vděčni za výrobky firmy Tesla, které byly docela náchylné ke zpětné vazbě. On i na Západě byl až do devadesátých výběr omezený. Až v posledních dvou dekádách se objevilo hodně nových firem, které rozšířily nabídku, takže dneska je paleta mikrofonů skutečně široká a běžně dostupné jsou nejen různé dynamické mikrofony, ale také velkomembránové kondenzátorové nebo dokonce páskové. Spíš je těžké se nabídce zorientovat, když se čínské výrobky prodávají hned pod několika značkami.

Na tento přeplněný trh vstoupila značka Lewitt, které ale nechce konkurovat nejlevnějšímu asijskému zboží, přestože její mikrofony jsou vyráběny v Číně. Míří výš a zdůrazňuje, že design je vyvíjen v Rakousku, tedy v zemi země, kde sídlí AKG. Tuto značku nezmiňuji náhodou, šéf Lewittu Roman Perschon pro ně pracoval, než se rozhodl osamostatnit se a zkusit vyrábět kvalitní mikrofony za dostupnou cenu, což znamenalo přenést produkci do Říše středu.

Na zoubek jsem se podíval jejich dynamickému mikrofonu DTP 340 Rex určenému na kopák. To sice není vlajková loď Lewittu, tou je zcela pochopitelně velkomembránový lampový LCT 940, jenomže ten stojí čtyřicet tisíc a já si nejsem jist, kdy by si někdo kupovat takto drahý mikrofon od přece jen méně známé značky a nedal přednost Neumannu nebo AKG. U levnějších velkomembránových mikrofonů jako je LCT 240 za pět tisíc bych se zase bál, že budou mít typické čínské kapsule, které příliš zdůrazňují výšky, i když srovnání s novým černým Rode NT1 a nějakým MXL z řady V67 nebo MXL 3000 by mohlo být zajímavé.

Ani DTP 340 nepředstavuje tu nejvyšší kategorii, jenomže DTP 640 Rex je nejen jedenapůlkrát draží, ale též dost specifický – spojuje v sobě dva mikrofony – dynamický a kondenzátorový.

Nenechejte se rozhodit chybnou popiskou, jde opravdu o našeho Rexe

I DTP 340 má ale jednu neobvyklou funkci – tou je přepínač charakteristiky. Kromě normální relativně rovné, je tu ještě možnost si vybrat charakteristiku se zvýrazněnými basy a výškami, víceméně vyladěnou na snímání kopáku, u kterého chceme pěkně masitý zvuk i slyšitelné mlasknutí, jak dopadne beater na blánu. Základní charakteristika je relativně vyrovnaná s mírným zdvihem pod 200 Hz, který na 40Hz dosahuje 5 dB. Další tři čtyř decibelový zdvih je na 4 kiloherzích a pak na cca 12kHz. Zvýrazněná charakteristika pak má zdvih 12 dB na 50 Hz, další osmidecibelový na 4000 Hz s mírným poklesem na 7 kHz a než přijde další špička na 12kHz.

Prostě taková odpověď na Audix D6, na který nedají dopustit deathmetalisti, ale na jazz se zrovna nehodí. A použít ho na jiné basové nástroje ho právě z těchto důvodů moc nejde, u těch je potřeba vyrovnané frekvenční spektrum, přitom ale potřebují nemít ořezané basy. Teoreticky byl rexík měl zvládat oboje.

Srovnání s Audixem není od věci ještě z jednoho důvodu, ani Rex se nesnaží podbízet cenou, s 4790 korunami je jen o pár stovek levnější než zavedené mikrofony na snímání velkého bubnu, jako jsou Shure Beta 52 nebo klasika v podobě AKG D112.

Mikrofon je zabalen standardně, tedy v kartonové krabici, kde ho chrání pur pěna. Žádné šetření jako u firmy Shure, která dodává mikrofony bez krabice, se tu nekoná. Kromě brožury s technickými hodnotami a grafy charakteristik je součástí balení ještě koženkový futrál, redukce závitů pro různé druhy zakončení mikrofonních stojanů, náramek a malinký šroubováček. Objímka chybí. Lewitt má na těle integrální objímku jako Shure Beta 52 se všemi výhodami a nevýhodami tohoto způsobu montáže. Takto upevněný mikrofon nevyklouzne z objímky, ony mikrofony na kopáky nejsou lehké, a Lewitt váží tři čtvrtě kila, ale zejména na pódiu se lépe odšroubovává samotná objímka, než takovýto macek.

Rozměry a váha ukazují, že výrobce nepodcenil snímání hlubokých tónů. Tělo s mírně hranatými tvary, což je zřejmě snaha o modernější vzhled, je patřičně těžké, takže nebude rezonovat a průměr 71 milimetrů naznačuje, že i kaple bude dost velká, ačkoli její rozměr už uvést nemohu, půjčený mikrofon jsem si rozebírat netroufl.

Váha jasně ukázala, že na levné mikrofonní stojany z Lídlu je třeba zapomenout, neboť by se převážily, chce to něco bytelnějšího, zvláště v případě, že budeme potřebovat využít šibenice, jako při snímání tuby nebo akordeonu.

Mikrofon jsem vyzkoušel při snímání hned čtyř různých zdrojů. Kromě obligátního kopáku ještě na floor tomu, basovém kombu a akordeonu, který přišel na řadu jako první. Ukázalo se, že mikrofon je dost citlivý. Nebylo ho nutné stavět co nejblíž nástroji, což u akordeonu, kde se natahuje měch, ani nejde. Jen bylo na pultu Soundcraft Spirit folio nutné dát gain hodně doprava (cca 50dB). Na vazbu mikrofon náchylný nebyl, i když akordeonistka měla nástroj v odposlechu, ukázala se však jedna nemilá vlastnost – dost snímá i podupávání. Stačilo kolem mikrofonu po parketové podlaze projít a hned to bylo slyšet v bednách. Tady bych viděl problém s ne úplně dokonalým způsobem uchycení a integrovanou objímkou. Asi by byla lepší varianta upevnění jako u Shure SM-7B, na druhou stranu to výrobci vytýkat nemohu, přece jen jde o mikrofon víceméně jednoúčelový a ne pro obecné použití, i když u akordeonu nabízel pěkný plný a hlavně vyvážený zvuk.

Slušný byl i při snímání baskytary, nic nechybělo a nic nepřebývalo, žádný šum ve výškách, ale dobře zachycený slap. Bohužel jsem byl trochu omezen tím, že basák hrál přes docela staré zkušebnové kombo torque.

Nakonec jsem si nechal bubny. Napřed jsem vyzkoušel kopák, nějaký starší dvacetipalcový sonor. Zejména při využití dvojšlapky se osvědčila zvýrazněná charakteristika, protože bylo patrné u každého úderu mlasknutí a nechybělo tělo. Jen to přepínání bylo trochu složité. Na onen minišroubováček, který se má použít při přepnutí posuvného minipřepínače, jsem samozřejmě zapomněl, a musel jsem si pomoci nepíšící propiskou. Je dobré, že přepínač nevyčnívá, takže nehrozí, že by se o něj omylem zavadilo a změnil se průběh charakteristiky. O něco přístupnější však mohl být, protože pochybuju, že někdo by s sebou nosil onen minišroubováček. A kdyby ano, nejspíš by ho na druhém koncertu ztratil.

Pro srovnání jsem natočil údery na 14palcový floor tom ddrum. První tři tvrdou tympánovou paličkou, zbylé tři normální. Vyzkoušel jsem obě charakteristiky a nakonec sáhl po osvědčené klasice AKG D112. A jak je slyšet, rex za ní nijak zvlášť nezaostával. Byl jsem přitom překvapen, jak příjemně zněla enhanced charakteristika zejména při použití tympánových paliček.

Kdybych neměl žádný mikrofon, asi bych si Rexe koupil, protože za konkurencí nijak nezaostává a nabízí bonus v podobě dvou různých charakteristik. Takto si člověk opatří variantu k D112 i k Audixu D7. Test s akordeonem ukázal, že není jednoúčelový, ale šířeji využitelný. A ono zesílení basů a výšek není tak extrémní jako u audixu, zejména výšky nejsou tak vytažené, takže se dá tento mód použít i u jiných žánrů než je obligátní deathový kopák s dvoušlapkou. V případě použití na snímání jiných zdrojů basových signálů, než jsou údery na kopák, je kladem i malá náchylnost ke zpětné vazbě, i když jsem ji netestoval u zvýrazněné charakteristiky. Negativem je způsob upevnění vzhledem k náchylnosti snímat podupávání, nešikovný přepínač obou charakteristik a pro mne i absence objímky.

Pro srovnání charakteristiky Audix D6 vs. Lewitt DTP 340 Rex.