Low vyvážili melodický základ svých písniček s experimentálními spády

Když před třemi roky slowcore klasici Low představili světu svou dvanáctou řadou desku Double Negative, překvapili tím i řadu dlouholetých znalců kapely. Ne že by se kapela během čtvrtstoletí nevyvíjela, vzpomenout můžeme třeba na alba The Great Destroyer a z Drums And Guns z let 2005 a z roku 2007, obě produkovaná Davem Fridmannem, s plnějším a hutnějším soundem. Výrazná změna aranží na poslední řadovce byla ale přeci jen skokem do neznáma. Nejen pro posluchače, ale také pro samotné autory, kteří po nenápadné desce Ones and Sixes se na druhé spolupráci s producentem BJ Burtonem nechali pozvat, stejně jako dříve Justin Vernon alias Ben Iver, do dystopicky futuristického hlukového světa mladého producenta. Výsledkem bylo už zmíněné album Double Negative, kde hlukové experimenty ještě více podtrhly velké rozladění z fungování tehdejšího prezidenta Spojených států Donalda Trumpa.

Donald Trump už Bílý dům opustil, a tak se Low na novince vrací, možná i díky koronavirové pandemii, k tématům vztahovým. Don't Walk Away a I Can Wait mluví o síle partnerství, o způsobech, jakým páry zvládají těžké časy díky důvěře a vzájemné podpoře. „Kdybych mohl obchodovat, obchodoval bych/nechal bych tě odpočinout a porval se s tou tíhou,“ zpívá dvojice v druhé z nich. Přežít uzamčen mezi čtyřmi stěnami, se všemi svými strastmi a strachy, často ještě s odpovědností za své blízké, vyžadovalo nezřídka úsilí na hraně osobních možností. Dnes už dvojice (kapelu vloni opustil po dvanácti letech basák Steve Garrington) nejprve reagovala na lockdown sérií online vystoupení, kdy se v pravidelných týdenních intervalech vracela do své bohaté historie. „Původně se nám do streamovaných koncertů moc nechtělo,“ přiznali Low v rozhovoru pro časopis Uncut. „Postupně jsme ale dostávali čím dál větší množství zpráv, jak moc tyto pravidelné večery pro řadu posluchačů/diváků znamenají. Museli jsme na základě takto masivní odezvy přehodnotit primárně ambivalentní vztah k tomuto konání,“ dodala dvojice z rodiště Boba Dylana, přístavního městečka Duluth ve státě Minnesota.

Co na desce jako hudebníci oceníte?

Loňský rok Low byl tedy částečně ve znamení probírání se vlastní minulostí. Vedle toho ale po úspěchu minulé desky měl Alan s Mimi jasno, že hodlají nadále spolupracovat s producentem BJ Burtonem. Úvodní singl White Horses prozradí o Hey What vše podstatné. Ano, i nová deska je založena na silné distorzi hudebních podkladů, jakmile ale Alan Sparhawk s Mimi Parker spustí první verše, vokály náhle převezmou „vedoucí úlohu“ nad deskou. Tam, kde se hlasy na předchozí desce ztrácely v postindustriálním labyrintu, jsou na nové desce melodickým majákem, který posluchače bezpečně provede bludištěm plným páskových manipulací a smyčkování. Díky tomu se dá o nové desce mluvit o písničkové kolekci, i když k představě původního rockového komba mají Low stále daleko.

Přesto i přes radikální aranžérský přerod z nového alba Low prosvítá původní vznešeně melodický rukopis více, než je na první poslech patrné. A to nemluvím pouze o posluchačsky nejvděčnějších momentech, jako pomalu gradující Disappearing, do ambientu se rozpouštějící Days Like These s nenápadně sólující elektronikou nebo do distorzivní katarze vedoucí All Night. I krátká More, postavená na výrazném, metalicky zkresleném riffu, nebo závěrečná The Price You Pay (It Must Be Wearing Off), jediná s výraznými bicími, nezapře typický, gospelem načichlý rukopis dvojice.

Zatímco předchozí deska byla vědomou fackou, sonickým direktem do ušních boltců posluchačů, letošní následovník Hey What se vrátil na půli cesty, aby z obou krajních poloh Low, melodicky rockové i experimentálně elektronické, sestavil barevnou, futuristicky znějící, energií nabitou desku. Klobouk dolů před takovou formou po 28 letech fungování!

Low – Hey What

Sub Pop, 2021, 46:13

experimentalní rock, ambientní pop

90 %