Lubomír „Bužma“ Khýr: Toš kuram, že su!

Vítězem soutěže o kondenzátorový mikrofon Warm Audio WA-87 R2, kterou loni vyhlásily Kytary.cz, se stal osobitý bluesman Lubomír „Bužma“ Khýr ze severní Moravy zpívající specifickým „prajzským“ nářečím. Ten přesně o rok později dokončil studiové album natočené právě na zmíněný mikrofon. S veselým prajzákem, jenž má toho hodně za sebou včetně spolupráce s Pepou Streichlem, a svébytným bluesovým filosofem jsme si povídali nejen o blues.

Bužmo, jak ses dostal k blues a co pro tebe blues znamená?

Byl jsem v pubertě, v rádiu „bojoval“ Petr Janda s Olympicem proti kariérizmu a sobectví, starší kamarádi poslouchali Black Sabath, já byl posedlý AC/DC a v tom někdo přinesl vinylovou desku Led Zeppelin I. Na zadní straně byli pořádní vlasáči, tak jsme se těšili na pořádný metal a rychle jsme dali desku na gramofon. Spolužáci moc nadšení nebyli, zato já jsem se zamiloval. (smích)

Jak já ti člověče rozumím...

No a bylo vymalováno. Sehnat začátkem osmdesátých let dobrou desku byl hrdinský čin. Později jsem v obchodě koupil koncertní album Z lipového dřeva od Petera Lipy a hned si běžel koupit čínskou foukací harmoniku, která mi ladila jen do jedné písničky a já nevěděl proč. Tenkrát jsem ještě nevěděl nic o ladění harmonik, takže v tom byli soudruzi z Pekingu nevinně, nicméně ta jedna písnička už byla zásadní, abych začal muzicírovat s bluesovou kapelou na gramofonu mých rodičů.

Odkud vzešla tvá přezdívka, ze které se později stal umělecký pseudonym?

To mám po jednom arabském studentovi z VUT Brno, kterému jsem byl podobný. On se tak jmenoval.

Které bluesmany máš nejraději a proč?

Robert Johnson, Johnny Shines, Sonny Terry & Brownie McGhee, Big Bill Broonzy, no tady bych mohl jmenovat hodně dlouho. Za posledních pět let mě nejvíce ovlivnili současní bluesmani Corey Harris a Alvin Youngblood Hart. Moc rád mám Ripofa Raskolnikova a poslední novinka, kterou jsem právě dopsal, je ovlivněná právě jím. Hraju převážně sám bez kapely, a tak možná i proto mám nejraději sólo bluesmany, od kterých se můžu nejvíce naučit.

Jak ses blues učil hrát?

Já vlastně ani nevím. Pořád jsem chtěl hrát blues a nebylo s kým a tak jsem hrál blues rock s klukama od bigbítu. Potom jsem začal hrát po polských pódiích s tamním bluesmanem Markem Wojtowiczem a to byl zásadní obrat. Jezdili jsme po polských klubech a festivalech a tam jsem dost pochytil. Potom jsem byl deset let součástí duetu Retroblues společně s Petrem Džetrem Ritzkou a tam jsme se oba jak instrumentálně tak autorsky vyprofilovali v sólové bluesmany. Ale jak jsem se učil hrát blues, to fakt nevím. (smích)

Spolupracoval jsi s Pepou Streichlem, ostravskou bluesovou legendou. Jak na Pepu vzpomínáš?

Velmi rád na to vzpomínám. To bylo v době duetu Retroblues, kdy si nás Pepa vybral ke spolupráci a oslovil nás nápadem společných koncertů, jejichž součástí bylo trio Streichl – Džetro – Bužma. Udělali jsme tak i několikadenní malou polskou šňůru a zažili s Pepou fakt neopakovatelné chvíle. Z toho období je i záznam z vysílání České televize, kde jsme zahráli naživo několik písniček ve studiu. Taky mi po Pepovi zůstala naše společná písnička Starý smutek. Pepa mě požádal, abych udělal hudbu k jeho textu. Tu písničku mi daroval, abych ji hrál taky, ale on už to nestihl a já jsem podle ní pojmenoval svoje první sólové album.

Stejně jako Pepa Streichl i ty zpíváš zásadně česky, a to v drtivé většině vlastní texty. O čem nejraději píšeš?

No přece o lásce, to je jasné. Příběhy chlapů co milují chlast a nezřízený způsob života jsou věčným bluesovým tématem. Je vlastně těžké říct, o čem píšu nejraději, protože když děláš něco s láskou, děláš to stejně rád jako to, co jsi dělal s láskou minule. Takže my sice víme, že mistr říká: „Kolik třešní, tolik višní.“, ale já to dělám vždycky s láskou.

Tvé texty nejsou ve spisovné češtině, ale v prajzském nářečí. Prosím, přibliž lidem, co to vlastně prajzské nářečí je. A jsi hrdým prajzákem?

Toš kuram, že su! Ja sem se kupil kdysik tudyk barak a od tej doby valim každy patek do Eli na koltuna. A jak v ten patek zapomenu na cestě zametač ten zeschly burdel co spaduje ze stromuv na dul, ma sused za koltuna mě, bo se mysli, že su pohlupavy. (smích)

Ne zřídka hraješ na festivalech a v klubech v sousedním Polsku. Jaký je podle tebe rozdíl mezi českým a polským vnímáním blues?

Ten rozdíl je obrovský, počínaje velkým počtem bluesových festivalů a rozšířeným vyzváněním mobilního telefonu bluesovou písničkou konče. Když jsem jezdil hrávat do Polska v době před vstupem naší země do Schengenského prostoru a na hranici mě kontrolovali Poláci, vždy jsem jim nejdříve otevřel kufřík s harmonikami a pokaždé jsem slyšel to samé. „Hrajete blues a u nás v Polsku? Tak proč to neřeknete hned? V pořádku jeďte a šťastnou cestu.“ Většina polských rockových festivalů, pokud nejsou úzce zaměřeny třeba na metal, jsou festivaly rocku a blues. Rockovou legendou, kterou zná v Polsku každý je blues rocková kapela Jam. O samotném publiku v zemi s takovým povědomím o blues pak už vůbec nemusím nic říkat. Každý bluesman musí Polsko milovat.

Vím, že jsi hrál v rámci festivalu Blues Alive pro vězně na Mírově. Jak se ti hrálo v „bluesové konzervatoři“ ?

Nezapomenutelný zážitek a neobyčejně spontánní publikum. Ty máš vlastně tu samou zkušenost a tak mi dáš za pravdu. Toto je věc, kterou bych chtěl ještě jednou zažít. Nedávno jsem viděl záznam koncertu Jána Liteckého Švedy právě z mírovského kriminálu a vzhledem k vysokým trestům, které si tam ti chlapi odpykávají se publikum téměř nemění. Já jsem tam v publiku poznával hodně tváří, které jsem si pamatoval a měl jsem pocit, že to jsou moji věrní fanoušci. Tak silný mi zůstal otisk v paměti z mírovského publika.

Hraješ na nejrůznější hudební nástroje včetně banja, rezofonické kytary a foukacích harmonik. Který nástroj u tebe hraje prim?

Tak na to už jsem v jednom rozhovoru odpovídal a řekl jsem, že to je velmi těžké zadání, se kterým by měl co dělat i samotný Hujer. Když budeš mít několik dětí, které budeš mít víc rád? Každý můj syn mě potrápil v něčem jiném stejně jako potěšil a udělal hrdým otcem. Mám je rád všechny a se všemi jsem prožil skvělé rodičovství a i když jsou instrumenty zcela něco jiného než děti, v tomto ohledu je to s nimi podobně.

Loni jsi v soutěži kytar.cz uspěl se svým mobilním záznamem v soutěži o mikrofon WARM. Zúčastňuješ se často soutěží, nebo to byl hec, který vyšel?

To bylo spontánní rozhodnutí. Točil jsem na mobil fb pozvánku a vzpomněl jsem si, že právě někdy v tu chvíli je uzávěrka soutěžních videonahrávek na mobil, a tak jsem hned nahrál spontánní motivační řeč a písničku. Chvíli jsem se lopotil odesíláním, až se mi objevila hláška, že s odesláním videa je problém. Tak jsem mávnul rukou a nechal to být. Za dvě hodiny přišla gratulace a pokyny k zaslání adresy. To bylo moc milé.

Jak se ti s mikrofonem natáčelo a co na něj říkáš?

Já mám ve studiu dobré mikrofony, nicméně pro zpěv a harmoniku jsem chtěl „mic“ s více vřelým projevem a domlouval jsem se s kamarády ve studiích o zapůjčení Neumanna U 87. Ten WARM AUDIO, který jsem vyhrál, má identickou konstrukci a elektroniku a ve srovnávacích testech si vedle Neumanna U 87 stojí výtečně. Když jsem na něj udělal první náběry, bylo mi jasné, že ke mně přišlo z druhé strany přesně to, co jsem hledal. Nakonec se osvědčil jako naprosto univerzálně a skvěle použitelný mic a kromě zmíněných zpěvů a harmoniky nabíral i kytary, žesťovou basu Franty Komárka a klarinet a saxofon Michala Žáčka. Je to špičkový vercajk za výbornou cenu a je skvělé, že mají kytary.cz tento mic nabídce. Pokud má kdokoliv pozitivní zkušenost s Neumannem U 87, rozhodně by měl tomuto modelu od Warm Audio věnovat pozornost.

Představ nám prosím své nové album?

Album je vydáno k poctě Matta Talbota a věnováno komukoliv, kdo bojuje se závislostí na čemkoliv. Odtud také název alba podle obce Holčovice, kde se nachází protialkoholní léčebna. Na albu je 12 skladeb ve stylu folk blues s českými texty a nechybí ani písničky v prajzském nářečí, jak už u mě bývá zvykem. Desku jsem nahrál společně se svými hosty, jako jsou např. australský bluesman Gwyn Ashton, fenomenální ostravský saxofonista Michal Žáček, originální opavský kytarista Petr Uvira a ještě celá řada dalších zajímavých jmen. Zahrál si tu se mnou i můj syn Václav, který mi významně pomohl i režijně. Chtěl jsem, abych na albu hrál sám, v duetu i s kapelou a přitom celá deska působila stylově a zvukově kompaktně a s výsledkem jsem spokojen a ohlasy na album mě v tom utvrzují.

Máš tři syny. Jdou ve tvých bluesových šlépějích?

Nejvíce muzikantských aktivit má Vašek, který se vydal na profesionální dráhu. Hraje ve dvou jazzových kapelách a letos vydal společně s Jiřím Šoltisem a jejich My dva trio nádherné folkové autorské album. Společně se svými bratry Janem a Přemyslem hrají v blues-jazz-rockové kapele Khyr Brothers. Významnou část repertoáru tvoří moje písničky psané pro kapelu, a tak jsem jako otec hrdý na to, že můj odkaz pokračuje v mé krvi dále.

Co letos chystáš?

Jak už bylo zmíněno, letos jsem vydal své druhé sólové album. Od prvního března se prodává u Supraphonu a Appelu jeho digitální podoba a album na CD nebude chybět na mých koncertech. Tento rok tedy hodlám hlavně koncertovat a propagovat album a věřím, že letos už to zase půjde.

No a taky se těším, že si letos zahraji více standardů. S duetem Bužma a Ptaszek – vůně bavlny – máme velké plány, ale to je spíše na rozhovor s tebou. (smích)

Co bys rád vzkázal lidem v dnešní nelehké době?

Nebojte se! Strach je zabíječ našeho štěstí. Strach a obavy nás odpoutávají od přítomného okamžiku a směřují celou naši pozornost do budoucnosti. A náš život se mezi tím bez povšimnutí odehrává v přítomnosti i se svým nekonečným a nevyužitým potenciálem našeho štěstí. Vím, o čem mluvím. Až do doby, kdy mě postihla praktická slepota, jsem se lopotil za jistotami. Teď už vím, že jedinou jistotou v životě je smrt – a ani v tom, kdy přijde, nemáme jistotu. To je přece dost velký důvod začít se konečně hlasitě smát a být šťastný. A já svému závažnému onemocnění očí vděčím za to, že to podstatné už vidím. V úvodu jsi říkal, že jsem filosof, tak tady to máš.