Lucie Redlová se na nové desce hrdě a úspěšně hlásí k rodinným kořenům

Mít u nohy mlýnský kámen v podobě zářné kariéry slavného rodinného příslušníka může být k neunesení. Zvlášť poté, co se potomek rozhodne vydat stopami svých rodičů. Případů, kdy se mu tuto cestu nepodařilo bezezbytku naplnit, je doma i v zahraničí celá řada. Rozhodnutí Lucie Redlové nefušovat do rocku silně infikovaného moravským folklórem, který u nás právě její otec Vlasta etabloval, byl z tohoto úhlu pohledu vcelku pochopitelný krok.

A to přesto, že už během jejího účinkování v kapele Docuku v Luciině rukopisu vztah k lidovému písničkovému stříbru prosvítal. Ten následně potvrdilo nepravidelné fungování trojice MDŽ, kde Redlová šířila „ženskou energii“ společně s Beatou Bocek a Jitkou Šuranskou. Chtělo to prostě čas.

„Jestliže jsem se dřív opravdu až úzkostlivě vyhýbala nějakému spojení s otcem, dnes, když mi někdo řekne, že ‚to zní jako Redl', tak se nejenže neurazím, ale ještě to pro mě bude poklona. Dozrála jsem po letech konečně k tomu, že se k jeho dílu chci hrdě hlásit. Nám Redlům jdou zkrátka vlastní lidovky nejlíp,“ přiznává v promo materiálech sama autorka. Otevřel se tak prostor pro Lidovou Redlovou.

Nové album Lucie Redlové má dva smutné katalyzátory: úmrtí muzikantských kolegů Jitky Šuranské a Davida Stypky. Obě tyto osobnosti měly na autorku velký vliv. A odchod každé z nich se promítl do samostatné písničky. Pilotní singl Kamarádko moje věnovaný Šuranské stál na počátku rozhodnutí autorky natočit v podobném duchu celé album. Hudci jsou pak pokračováním Stypkova příběhu, který načrtl na svém debutovém albu v písni Osudová.

Ani druhý singl Vodo moja není rozjásanou písničkou, ale spíše něžným vyznáním řece Bečvě, která je v současné době smutnou hrdinkou příběhu stále nevyřešeného ekologického neštěstí s hromadným úhynem ryb.

Lucie Redlová ale není depresivní postavou, a tak má i deska Lidová Redlová stejně silný pozitivní protipól: „Oblíbenou Horehronku mě naučila babička z otcovy strany, která pocházela z dědiny Valkovňa nedaleko od pramene Hronu,“ přiznává autorka. A do podobně rozpustilého pytle můžeme přidat další lidovky, které se na albu objevují: Já su od Lidečka, Poďme spať nebo Vdávala bych sa.

Třetí sólová deska tedy nejen odkazuje k autorčiným kořenům, ale představuje Lucii také jako komplexní osobnost s vlastními starostmi i radostmi. A ještě jeden výrazný moment – Redlová se na albu poprvé prezentuje nejen jako skladatelka, ale ve třech případech i jako schopná textařka!

Co na desce jako hudebníci oceníte?

Zatímco první dvě desky Lucie Redlové se nesly ve znamení mezinárodní spolupráce (první desku První, poslední z roku 2009 produkoval Ir Steve Wall z kapely The Walls, druhou s názvem Křižovatka, vydanou roku 2012, pak americký zpěvák, muzikant a skladatel Tim Eriksen), tentokrát padla volba v otázce klíčového spolupracovníka na Jiřího Hradila. Hudební veřejnost ho sice zná nejspíše jako člena Tata Bojs, případně kapel Umakart nebo Lesní zvěř, v poslední době ale nejvíce zaujal originální spoluprací s Horňáckou muzikou Petra Mičky na projektu Hrubá hudba.

Hradil většinu připravených písní na třetí řadovku Lucie Redlové přearanžoval, doplnil o nové nástroje, část upravil harmonicky, vymyslel sound design a způsob, jakým písně nahrát tak, aby vyzněly co nejlépe, a také rozvrhl konečné pořadí skladeb na albu. A protože sám propagaci a službu lidové hudbě považuje za své poslání, byl pro Lucii v jejím sólovém návratu k lidovým kořenům ideálním partnerem.

Naprosto rozumím tomu, že Lidová Redlová není pouze o sblížení lidových inspirací s rockem, tak jak to známe právě u Vlasty Redla. Najdeme zde sice podobně epicky vystavěné rockové skladby (například Vodo moja, Fialečka), kde jako by scházelo už jen Vlastovo sólování, ale vedle nich je zařazeno i mnohem rurálnější, ke kořenům jdoucí „domácí unplugged zpívání“ (Horehronka, Poďme spať nebo Vdávala bych sa). Silná je ale Redlová i v intimní, folkovější poloze postavené primárně na akustické kytaře, klavíru a autorčině hlasu (Rozmilý, Hudci), která přirozeně spojuje rockový a folklórní svět Redlové.

Jedenáctidílná skládanka je ve výsledku katalogem toho, co je pro Lucii v hudební oblasti milé. Pro neznalého se možná příliš zhurta přeskakuje z jedné polohy do druhé (jako by autorka tu a tam přebíhala za rozdílnými spoluhráči z hudebního klubu do vesnické světnice a zase nazpátek).

Tomu odpovídá i velký počet hostí od horňáckého primáše Petra Mičky a jeho muziky přes baskytaristu Petra Vavříka, bubeníka Marcela Gabriela, kytaristu Rudy Horvata, klávesistu Pavla Sotoniaka nebo houslistku Evu Ludvík Kudrnovou. Za mikrofonem najdeme jako hosta Ivo Viktorina a ve sboru také společné kamarádky Jitky Šuranské a Lucie Redlové – Evu Štěrbovou, Alžbětu Jamborovou, Janu Redlovou a Romanu Gajdošíkovou.

Lucii se tento „plný vagón hostí“ daří spojit dohromady svou silnou osobností. Přesto bych se příště přimlouval za dramaturgicky ostřeji zacílenou režii alba, která by mohla přinést ještě silnější výpověď. Tento potenciál je z živelné Lidové Redlové cítit zcela zřetelně.

‎Lucie Redlová – Lidová Redlová

Indies Scope, 2022, 30:08

75 %