Lucie Redlová: V lidové stylizaci jsem se našla

Proč přišla řada na folklórní notu právě teď?

Pro mě jsou lidovky spíš staronové téma, protože jsem je hrála už kapele Docuku, kde jsem začínala přesně před dvaceti lety. Pak jsem v té kapele skončila a dělala jsem autorské folkové nebo i rockovější písničky, ale lidovky se mnou byly pořád. Třeba písničku Otevřte sa, mraky, kterou jsme dělali s Kubou Horákem (na novém albu má text Vodo moja), jsem donesla kdysi do Docuku, ale na koncertech ji hrávám doteď.

Všechno se dalo do pohybu v roce 2019, když jsem se chystala na festival do Banátu. Tam hrává většina účinkujících dva sety a já mám ráda, když je každý z nich jiný. Tak jsem si říkala: „Co já bych tam tak mohla udělat?“ Zrovna tehdy jsem složila asi půlku písničky Za co, Bože, za co, a tak mě napadlo, že bych udělala celý set lidovek. A napadl mě i ten úderný název „Lidová Redlová“.

Připravila jsem si asi tři čtvrtě hodiny písniček, z nichž některé už jsem hrála průběžně dlouho – třeba Horehronku, která je i na nové desce. Tuhle písničku mě naučila babička a hráli jsme ji už s Docuku. Byla tam i Poďme spať, která je na novém albu taky. Tu jsem se dokonce naučila od nějakých kluků přímo na Banátu. Šli v šest ráno spícím kempem a vyřvávali: „Poďme spať, poďme spať do jednej postele...“, což samozřejmě všechny spící ve stanech velice potěšilo. (smích) Zkrátka jsem posbírala, co se mi líbilo a co mám ráda – a to jsem tam zahrála.

Pak se to na podzim ještě víc popostrčilo tím, že umřela Jitka Šuranská a ze mě vypadla písnička pro ni – Kamarádko moje. Krátce potom mě asi poprvé napadlo, že bych z těchto písniček mohla udělat celou desku. Trvalo to potom dva a půl roku.

Stane se často, že písnička z člověka opravdu takhle „vypadne“?

S písničkou Kamarádko moje se mi to stalo asi úplně poprvé. Většinou skladby musím vysedět. A dřív jsem nepsala texty vůbec. Neměla jsem potřebu. Bylo pro mě přínosnější ztotožnit se s textem, který pro mě napsal někdo jiný, kdo mi mluvil z duše. Na tom jsem měla postavené obě minulé desky a EP. Ale tohle se mnou opravdu zatřepalo a měla jsem potřebu si s Jitkou Šuranskou prostě povídat.

Když se stalo něco podobného s Davidem Stypkou, došlo mi, že právě v téhle pseudolidové poetice, v nářečném jazyce, který je mi blízký, protože jsem přímo z Valašska, jsem najednou schopná psát texty. Vyloženě básně jsem totiž nikdy nepsala. A nepíšu.

A stalo se, že jste to zkoušela, ale prostě to nešlo?

Na předchozím albu Křižovatka mám jeden text, kde je refrén: „Já už vím, já už to chápu, jsi nejlepší ze všech chlapů.“ Takové „srandablbosti“ by mi šly... Ale nějak jsem se našla až v téhle lidové stylizaci. Umožnila mi vyjádřit to, co cítím.

Vzpomenete si třeba přímo u té Kamarádky na konkrétní moment, kdy přišel první nápad? A byl to text, nebo i rovnou nějaká melodická linka?

To vím úplně přesně. Bylo to hned druhý den ráno poté, co Jitka odešla, po napůl probdělé noci... Seděla jsem na posteli a v takovém polopláči jsem si s ní začala povídat. V tu chvíli bych opravdu dala cokoli za to, kdyby mi mohla „zahrát na husličky svoje“.

První tři sloky jsem měla hotové skoro hned. Melodii jsem si pak už musela trochu vysedět. Vím, že jsem chodila se psem a nějak jsem si to broukala. Chtěla jsem to dotáhnout. Říkala jsem si, že když je člověk muzikant, jak jinak se s tím popasovat? Nevím, ale věřím, že by třeba Jitka udělala to samé, kdyby se to stalo naopak.

Jak jste dosud pracovala s texty jiných autorů? Převezmete je vždy jako celek, nebo se dějí i nějaké úpravy?

Moje dřívější dvorní textařka Radka Rubilina byla kdysi u toho, když celé moje písničkaření začalo. Viděla mě, jak někde u táboráku mydlím nějaké Beatles nebo tak něco, a říkala mi: „Slož taky nějakou svoji písničku.“ A já na to, že nepíšu vlastní texty. Ona mi něco podstrčila a tak vznikly moje první písničky. Většina písní na prvních dvou albech je na její texty. Teď tam nemá žádný – mimo jiné proto, že ona pak měla děti a psala už o tématech, která mi nebyla tak blízká.

Každý text mě musí oslovit tak, abych ho vzala za svůj. Někdy se dějí drobné úpravy. Autoři ho třeba píšou jako báseň, ale když pak člověk říká text nahlas, mohou tam být nějaké shluky slov, které by se blbě zpívaly. Pokud mi někde něco nesedí, po dohodě s textaři to vždy upravíme ke všeobecné spokojenosti.

Například Kuba Horák je z Nového Boru a má ryze českou mluvu. Je schopný se hodit třeba do valašského dialektu, ale taky mi posílal texty, kde byly věci, které já jsem nemohla zpívat – například fráze jako: „Moh‘ jsem být…“ a podobně. Nemůžu to zpívat, protože tak nemluvím. Když mi to prostě nejde z huby, tak to nejde.

Hledáte někdy texty v básnických sbírkách? Nebo máte vlastně pořád dostatečný „přísun“ – teď už i z vlastní kapsy?

Nehledám, ale možná bych mohla? Měla bych pak víc písniček a víc desek. Takhle vydávám nové album po deseti letech – když nepočítám EP Otázky. Mohla bych ležet v básnických sbírkách a teď i v nějakých lidových zpěvnících. Ale asi úplně nejedu na kvantitu a prostě si tak nějak počkám, co ke mně přijde. V začátcích se mi někdo snažil podstrčit třeba nějakého Hraběte a nějaké pokusy tam byly, ale měla jsem Radku, Kubu a pár dalších, kteří psali přímo pro mě a víc se to potkávalo.

Takže myslíte, že úplně nefunguje ten efekt, kdy člověk zpívá naopak o něčem, co právě sám nezažil, a vytváří si kvůli tomu nějakou „stage personu“?

To jsem nedělala. Ale zase to mám s těmi lidovkami. Vyberu si nějakou celou hotovou písničku, protože mě osloví tématem a tím, jaká je. Třeba Prší déšť, tu jsem milovala, už když vyšla na albu Zuzany Lapčíkové s Jiřím Pavlicou a Emilem Viklickým. Většina písniček, které na tom albu zpívá paní Lapčíková, je o smutné, zklamané lásce, a já jsem vždycky chtěla nějakou z nich udělat. Tak jsem si to konečně splnila.

Jak k téhle písničce vznikala aranž, aby to bylo jiné než v podání Zuzany Lapčíkové?

Oni to mají hodně jazzové a já nejsem jazzman vůbec. Chtěla jsem to udělat jinak než paní Lapčíková, ale zároveň zachovat melodii. Někdo původní lidovky úplně překope, že se ani nedají poznat. To nemám ráda. Konkrétně hlavní kytarová linka vznikla asi před dvěma lety, kdy jsem v lockdownu dělala ze svého obýváku streamované koncerty. Tehdy jsem už dělala jeden program „Lidové Redlové“, jednotlivé skladby už se začínaly pomalu scházet. A tam jsem poprvé hrála Prší déšť, tehdy s pomocí looperu. Hlavní kytara je i v nahrávce víceméně stejná. Ve studiu nakonec producent Jura Hradil jen změnil jeden akord, aby tam byla proměnlivá harmonie.

Jak probíhalo nahrávání celé desky? Například sbory v lidovkách Já su od Lidečka a Poďme spať znějí jako live nahrávka...

Zkoušeli jsme to nahrávat i na chodbě a pak jsme se zase vrátili do studia, protože tam toho hallu už bylo moc. (smích) Věděla jsem, že budu spolupracovat s Jurou Hradilem, se kterým už jsme se potkali před Vánoci na natáčení skladby Vodo moja. Když jsem pak šla v březnu do studia, měla jsem některé písničky proaranžované víc – třeba právě Prší déšť nebo Fialečku, které jsem už hrála i na koncertech s kytarou a looperem.

A pak byly právě tyto dvě zmíněné a s nimi ještě třetí, ryze valašská Vdávala bych sa, kde jsem měla představu, že by to mohlo zůstat syrovější. Na tom jsme se s Jurou shodli. Do studia mi s těmito písněmi přišla pomoct kamarádka Eva Štěrbová, já jsem vzala kytaru (nebo mandolínu nebo ukulele) a nahrály jsme to naživo obě spolu, bez kliku, jen jsme tam pak navrstvily ještě nějaké sbory. Pak přišel Petr Mička, primáš Horňáků, kteří mi tam taky hrají, a ještě do toho dohrál housle, což obdivuju, protože rytmicky si ty písničky plavou, jak se jim chce. Líbilo se nám, že to je protipól k těm hezky zaranžovaným skladbám. Pojali jsme to trošku punkově.

V jakém muzikantském složení budou probíhat koncerty?

V podstatě stejně jako několik posledních let – buď sólo s looperem, nebo s kapelou Garde. To jsou muzikanti, se kterými hraju už asi třináct let. Na natáčení jsem využila výborné hráče, kteří byli k dispozici ve studiu. Marcel Gabriel je bubeník z Mňágy, ten to s námi celé natáčel a režíroval. Peťa Vavřík, basák z Butů, se na nás chodil dívat, tak jsme byli domluvení, že mi tam tihle dva zahrají rytmiku.

Ale kluci z kapely už se ty písničky učí, už jsme měli i jednu zkoušku. Zaranžujeme si to nějak po svém. Kluci i zpívají, takže třeba part, který na desce zpívá Ivo Viktorín – jen se přišel podívat do svého studia, jak nám to jde, a hned jsme ho postavili za mikrofon a zpívá se mnou ve Fialečce dvojhlasy –, v pohodě zazpívá basák.

Je pravda, že Milan Cimfe taky hostuje na různých deskách, které se natáčejí v SONO Records. A nejen jako zpěvák.

Však u Cimfáče jsem točila v roce 2009 první desku a taky ho tam mám – zpívá sbory. A Pepíno Valášek z Clarinet Factory, ten se tehdy ve studiu jen stavoval pro „klacek“ – a už stál taky za mikrofonem. (smích) Už je to víc než deset let!

Mezitím jste neměla skladatelské choutky?

Před čtyřmi lety jsem natočila třípísňové EP Otázky a myslela jsem si, že na něj bude navazovat celá deska. Ale nějak jsem se prostě zasekla – a „odsekla“ jsem se až s těmihle novými písničkami. Myslím, že jestli i dál budu psát nějaké texty, tak to bude zase v téhle lidové stylizaci. A když připutuje zvenčí nějaký pěkný text, budu zase hrát i „normální Redlovou“.

Dokážete si teď i představit hostovačku vašeho táty Vlasty Redla?

Jo, my jsme to i řešili. On totiž nemá moc rád ten typ hostování, kdy zahraje nějaký štěk a zase jde. Má rád, když si ten koncert užije celý, dostane lidi na lopatu a pak je tam má. Je pro něj stresující, aby někde zahrál tři písničky a šel. Spíš si myslím, že se rýsuje varianta, že já budu hostovat na jeho koncertě – což je přesně to, co jsme si před dvaceti lety řekli, že nebudeme dělat, aby bylo vidět, že si svou cestu šlapu sama. Mám ale pocit, že už jsem si ji docela vyšlapala, a říkám si: „Doprčic, s kým jiným bych si měla zahrát, než s vlastním tátou?“ Protože náš čas tady je omezený. Takže uvidíme. Určitě bych se nebránila tomu, udělat něco spolu – a myslím, že on taky ne.

Jak ve vašem okolí zarezonovala píseň Vodo moja, věnovaná Bečvě zasažené ekologickou katastrofou?

Asi hodně. Udělala jsem k tomu i takový komunitní klip, kdy jsem oslovila lidi, aby mi posílali záběry, kde jsou u jakékoli vody a drží u toho kousek textu té písně – v klipu se tak objevila kromě Bečvy třeba Vltava, Labe či dokonce Dněpr. Klip vyšel 17. prosince a doteď má přes jedenáct tisíc zhlédnutí na YouTube, což pro mě je solidní číslo. A písnička teď získala Zlatou dvanáctku na Dvojce Českého rozhlasu, takže se docela drží. (hitparáda Česká dvanáctka, kde pořadí skladeb určují diváci SMS hlasováním, Zlatou dvanáctku získává skladba v případě, že se v žebříčku umisťuje po dvanáct týdnů, pozn. aut.)

Asi se to šířilo doslova jako voda a opravdu to zarezonovalo. Protože to všechny štve. Podle mě Kuba napsal ten text skvěle – ten, kdo to udělal, o své vině přece ví. A jestli si myslí, že mu to projde, tak tady možná, ale nahoře mu to pak jednou spočítají. Já to tak beru. Text je psán jako obžaloba z pozice ryb.

Jak a kde budete nové album křtít?

První křest bude 4. června ve Valmezu, druhý pak 7. září v Praze v Akropoli. Na křest doma ve Valmezu přijede i zpěvačka Eva Štěrbová a jako předkapelu jsem si pozvala kapelu Evamore z Příbora, jejíž zpěvačka Eva Moravčíková se taky věnuje i lidovkám. Pár písniček se slíbila naučit, takže to vypadá, že bychom mohly mít docela babinec a ty punkové lidovky zazpívat i ve větším sboru. Moc se na to těším. Bude se to konat na nádvoří Kulturního zařízení a kdyby pršelo, bude to dole v podzemí v M-klubu, kde jsem vyrůstala a díky kterému jsem v podstatě začala hrát.

Potom jsou už na léto domluvené nějaké festivaly, uvidíme, třeba ještě něco přibyde. Určitě bude nějaké Brno, tam zatím řešíme společné hraní s Hrubou Hudbou, což bych moc ráda, protože členové kapely na té desce hrají. A naopak v Ostravě na Folkovém kolotoči – to je festival z 80. let, který teď obnovili – budu hrát sama jen s kytarou a looperem.

Jste původním povoláním ekonomka. Pomohlo vám tohle pracovní zaměření nějak v covidové krizi, kdy nebyla možnost koncertovat?

Studovala jsem na Univerzitě Karlově teoretickou ekonomii – mým starším spolužákem byl třeba Tomáš Sedláček –, ale už zhruba v půlce studia jsem začala tušit, že práce v nějaké bance asi nebude nic pro mě. A na konci školy už jsem věděla jistě, že by to byla úplná noční můra. Dělala jsem pak finance v několika neziskovkách, ale to jsem se stejně naučila sama, ta škola byla zaměřená úplně jinak.

„Normální“ práci jsem naposled dělala v roce 2016, kdy jsem v jedné softwarové firmě pracovala na implementaci e-shopu a dělala různý support. To mě docela bavilo, ale už šest let jsem na volné noze a neměnila bych. Dříve jsem pod agenturou Bumbum Satori dělala booking různým kapelám – třeba Zvířeti jménem Podzim nebo Kittchenovi. Jenže v lockdownu jsem seděla doma a všechny koncerty, které jsem zabookovala, padly. Bylo to natolik frustrující, že se mi to bookování už ani znova moc rozjíždět nechce (i když pár kapel mi ještě zůstalo). Nejvíc chci ale samozřejmě bookovat sebe. (smích)

Zároveň je fakt, že jako muzikantka vím, co interpreti potřebují, a díky tomu, že v létě pracuju mimo jiné jako stage manažerka na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou a od puberty jsem se motala kolem valmezského M-klubu, vím i to, co potřebují pořadatelé.

To může být pro muzikanta hodně přínosné, vidět celý koncertní proces i z pořadatelské strany barikády.

Myslím, že ano, rozhodně to usnadňuje komunikaci. A co se týče Folkových prázdnin, ty mi daly do života spoustu skvělých zážitků a lidí. Když se třeba Glen Hansard během svého sólového koncertu zeptal, jestli tam je někdo, kdo má odvahu si s ním zazpívat Falling Slowly, říkala jsem si: „Což o to, odvahu bych měla...“ a vlítla jsem tam, než mě nějaká předběhne. (smích) Kromě toho jsem tam loni potkala Juru Hradila, když tam hráli s Hrubou Hudbou. Jejich koncert mě úplně odzbrojil a okamžitě jsem za ním pak běžela, že taky dělám takové „lidovky“ a jestli by to nechtěl produkovat. Tima Eriksena, producenta alba Křižovatka, které vyšlo v roce 2012, jsem ostatně potkala také tam.

Je to zkrátka hodně pohodový festival a zároveň tam jezdí i velké hvězdy jako třeba Omar Sosa. Člověk si s těmi lidmi může normálně povídat nebo se vyfotit. Myslím, že se tam cítí dobře. Také se o ně staráme jak o vlastní – i co se týče jídla a ubytování. A mám zkušenost, že čím je muzikant slavnější, tím je víc v pohodě. Jsou většinou docela v klidu, nemají nějaké šílené manýry. Jo, rider někdy vypadá tak, že se z toho asi zblázníme, ale oni pak říkají: „V pohodě, to my ani nepotřebujeme... To tam dal manažer...“ A hlavně – speciálně zahraniční muzikanti jsou opravdu profíci. Jsou na zvukovce včas a vědí, co chtějí. To se nedá říct o všech kapelách. Pro mě je to tam obrovská škola a inspirace.