Lukáš Pánek: Koncertní focení může být epické, zažívám při tom euforii

Málokterá hudební akce dnes nemá své fotografie zachycující danou atmosféru – fotografa, který to má na starost. S Lukášem Pánkem, mladým a šikovným profesionálním fotografem, jsme se bavili o této práci. Řešili jsme mýty o fotografech i proč a do jaké míry své snímky upravuje. Podrobně mně popsal svou práci – proč ji dělá a jakým způsobem k ní přistupuje. Kouzlo, jež ho u focení učarovalo, je kreativní stránka práce, hledání dobrého světla, barev i kompozice. „Čistě technicky bych to dělat nemohl, chce do výsledku přinést kus sebe,“ říká.

Co je noční můra fotografa?

Určitě porucha techniky, ať už samotného foťáku, tak i hardwaru okolo. Dřívější SD karty dělaly problémy. Třeba když byly starší nebo došlo k nějakému otřesu, tak se uměly všechny fotky smazat. Což je problém u jednorázových akcí, jako jsou svatby nebo právě koncerty. Tam se už nemůžeš vrátit, že chceš něco přefotit. Nepříjemnou novinkou u bez-zrcadlových zařízení může být prach na senzoru, který se záhadným způsobem dostane dovnitř foťáku a může být na fotkách vidět. Hodně je to výrazné u fotografií,u kterých ti jde o ostrý efekt, a jsou tedy přicloněné.

Dá se to případně postprodukčně opravit?

Dá, ale je to drbačka a nechceš to dělat třeba u dvě stě fotek.

Jak se na případné komplikace připravuješ?

Například jsem si koupil foťák s dvěma sloty na SD karty, abych měl zálohu a snížil riziko problémů. Případně si beru s sebou noťas nebo mobil a v mezičase se to snažím nahrát i do nich, pro jistotu.

Co koncerty, jaké jsou tam možné nepříjemnosti?

Nejčastěji asi špatné osvětlení. Buď jsou hudebníci mimo světla, což je potom problém něco pěkně vyfotit, nebo je obecně nasvícení špatné. Vidím už ve foťáku, že jim světla a barvy nesedí. Kromě toho jsem ale slyšel, a zatím se mi to naštěstí nestalo, že v ojedinělých případech ti mohou lasery vypálit foťák, když se trefí přesně na čip.

Podařil se ti už někdy nějaký bizár?

Já mám zatím štěstí, a to musím zaklepat. Ale jednou jsem měl namále. Létal jsem s dronem a dostal jsem ho na okraj jeho rádiusu, tak začal ztrácet signál. Měl jsem strach, že ho zpátky nedostanu, což by mě u zařízení za čtyřicet tisíc docela štvalo. Naštěstí se mi ho povedlo otočit zpět směrem ke mně.

Existují nějaké mýty o fotografech? Setkáváš se s nimi vůbec?

Spíš narážky, jestli jsem si vzal třeba dost filmu… Ale občas jsou lidé překvapení, když vidí mou výbavu. Vše, co potřebuji, tak se mi daří sbalit do jednoho batohu, ale po vybalení je toho na pohled trochu víc. Lidé pak na mě koukají, že toho mám tolik a že čekali jen foťák a blesk maximálně. Naopak jsou zase překvapení velikostí foťáku. Nedávno jsem přešel na bez-zrcadlovku, která je v základu menší a užší. Zákazníci ale očekávají klasickou velkou zrcadlovku, jež se u mě už převážně nedočkají.

Zvykl sis na stres při focení koncertů? Nebo k tomu máš stále určitý respekt?

Větší nejistotu mám při focení svateb. Důvodem je to, že koncert ti běžně trvá hodinu. Šance, že se během něj něco pokazí, je minimální. Svatbu máš ale celý den, a tím pádem se to riziko navyšuje. Ale ke všemu mám úctu a nic neberu jako samozřejmost.

Máš pro koncertní fotografie nějakou speciální metodu, jak je fotíš?

Metodu ani ne, spíše se snažím zachytit daný okamžik a upozaďuji svou kreativitu. Jako fotograf máš téměř nulovou kontrolu nad situací, jež se kolem tebe děje. Určitým způsobem je to dokumentární fotografie. U focení krajin nebo profilovek lidí můžu více přemýšlet nad danou situací, usměrnit okolí, zvolit lepší úhel…

Dá se během focení pracovat s hudbou? Ovlivňuje tě natolik, že kvůli ní měníš i způsob focení? U rychlé hudby bereš jeden snímek za druhým, u pomalých si vyhráváš s kompozicí…

Nikdy jsem nad tím nepřemýšlel, ale teoreticky mě to asi podvědomě ovlivňuje. U mě je to ještě specifické tím, že jsem většinou fotil kapely, jejichž tvorbu znám a vím, co v jednotlivých skladbách očekávat. Takže dopředu tuším, že tahle píseň bude emotivní a lidi vytáhnou svítící mobily, proto jdu třeba za stage, abych vyfotil širokou fotku. Naopak u jiné písně je to nářez, hudebníci lítají po pódiu, posluchači skáčou… Takže spíš se dívám, co bude následovat, abych věděl kam se mám postavit, co budu teď fotit.

Máš tedy u pomalejších písní více klidu?

Asi by se to tak dalo říct. Více si hraji s jednou fotografií, mám delší čas na uvažování, protože většinou se toho kolem tolik neděje. Ale není to stoprocentní způsob mého focení. Pořád vnímám své okolí, kdyby se objevilo něco nečekaného. Každý moment má něco do sebe. Koncert je totiž kondenzovaný do krátkého časového úseku, přivezu si z něj většinou stejné množství fotek, jako z půlky dne na svatbě.

Ty své fotografie upravuješ. Proč? Nejsi zastáncem „čisté“ fotografie?

Foťáky v dnešní době, a i pár telefonů, umožňují fotit tzv. raw fotky. Ty mají v sobě velkou spoustu informací a můžeš si je pak upravit sám, jsou ale datově velké. Pokud ale fotíš třeba do JPEGu, tak fotíš už vlastně upravené fotky, protože jsou naopak datově malé. Mají méně informací o světle, jasu, expozici a podobně, takže už jsou zkreslené. Tudíž v podstatě většina dnešních fotek je už v základu upravených, a v postprodukci upravuješ upravené, obecně řečeno. U koncertů je ale výhoda, a výše zmíněná i nevýhoda, že jsou zajímavě a barevně nasvícené. Podle mě je tedy škoda si s tou fotografií trochu nepohrát. Lehce ji upravit, odstranit nějaký šum, aby více vynikly samotné barvy. Nejsem ale zastánce drastických zásahů.

Tím pádem je tedy základem dobře vyfocená fotografie.

Přesně tak. Pokud něco vyfotím blbě, v podstatě už to neupravím. Pokud si dám záležet a přemýšlím nad focením během samotného procesu, pak mám dobrý základ pro následné úpravy. To je ale u mě v dnešní době už automatismus, základní principy focení a práce s foťákem už mám v ruce. Je to stejné jako třeba řízení auta, taky nad tím po nějaké době člověk nepřemýšlí, kde má jaký pedál.

Jak dlouho strávíš nad výběrem fotografií a jejich úpravou?

Těžká otázka, je to dost individuální. Ale průměrně z hodinového koncertu si dovezu dvě stě až tři sta fotek. Z toho vyberu dvacet až padesát fotografií na úpravu. Což mě vlastně nejméně baví, vybírat top momenty z koncertu. Pokud bych počítal jen dvacet fotografií, tak to můžou být i tři hodiny, s výběrem a úpravou všech. Ale vždy to závisí na množství, nutnosti úprav a tak dále.

Posíláš zákazníkovi/kapele hotový balíček fotografií, nebo jim pošleš návrhy a ty pak ještě případně upravíš?

Záleží na předchozí domluvě, co se ode mě čeká. Ale většinou posílám kompletní balíček. Co ale konzultuji jsou černobílé fotky. Mám k nim zvláštní vztah, na jednu stranu se mi líbí a přijdou mi trochu vintage. Na druhou stranu si říkám, zvlášť u koncertů, že zbytečně zabíjím barvy a práci osvětlovače. Ale někdy černobílá kombinace umí naopak zdůraznit nějaký moment, právě tím, že potlačí ten „barevný ruch“ okolo, a divák si tak všimne především obrysů a samotné akce. Pokud se uchýlím k černobílé, tak k tomu automaticky ale dodám i barevnou verzi. U černobílých fotek se kapely ptám, jestli ji vůbec využijí, abych nedělal něco zbytečně navíc.

Měl bys nějaké doporučení organizátorům akcí, na co by měli pro fotografa myslet? S čím se často potýkáš a vidíš jako problém?

Nejlepší tip je dobrý osvětlovač, který tomu rozumí a má cit na barvy. Ale mám pocit, že barvy RGB, tedy zelená, modrá a červená, vypadají na fotkách zvláštně. Víc se mi líbí jejich kombinace, dále halogeny, bodová světla. To ale neznamená, že tam musí být aparáty za statisíce. Stačí i nějaká základní výbava, se kterou ale umí někdo pracovat a má vizuální cit.

Co focení koncertů na mobil návštěvníky? Co bys jim doporučil, aby lépe fotili své „momentky“?

Určitě se dá už v dnešní době vyfotit slušná fotka i na mobil. Zatím ale nejsou mobily stále tak kvalitní jako foťáky, z logiky věci je telefon určený pro jiné činnosti. Nicméně vím, že iPhony už dohání své hardwarové nedostatky i pomocí softwarů, které umí dopočítat různé hodnoty a parametry, čímž dělají fotky lepšími. Pokud někdo chce fotit mobilem, dá se i přes základní, nativní, aplikaci. Existuje ale i spousta podpůrných, jež umí pracovat s clonou, expozicí, barvami ať už před focením nebo po něm. Pro běžné účely jsou fotky z dnešních mobilů v pohodě, pro tiskovou kvalitu a podobně je ale vždy lepší vzít foťák. Pokud se někdo rozhoduje mezi foťákem a mobilem, ale není blázen do focení, tak bych si raději koupil lepší telefon, který mi umožní dělat i další věci než jen fotit.

Viděl jsem, že jsi v roce 2019 fotil koncert Mirai na jejich festivalu ve Frýdku-Místku. Jak ses k nim dostal?

Původně jsem nebyl fotit je, ale kapelu Mech, s níž jsem jezdil a která tam vystupovala. Pro Mirai jsem nic nefotil. Protože jsem ale měl přístup k pódiu a částečně i na samotnou stage, jež byla perfektní, tak jsem si řekl, že zkusím sám pro sebe nafotit i někoho jiného. Vtipné bylo, že další den brzy ráno jsem jel na dovolenou do Chorvatska, takže jsem fotky vybíral a upravoval v mezičase zhruba dva dny. Pak jsem poslal kapele e-mail, že jsem tam byl, fotil a tady posílám balíček fotografií k využití. 

Odpověděli ti?

Přímo na e-mail ne, ale asi po třech dnech mi začalo na Instagramu i Facebooku vyskakovat, že mě oficiální účty kapely označují na fotkách. Pak se mi podařilo dostat ještě i na osobní profily dvou členů. Vlastně to byla lepší odezva, než jsem čekal.

Jak je obecně, bez ohledu na současný stav, těžké pro fotografa najít zakázku? 

Vždy to asi začne zkoušením, domlouváním se s druhými fotografy, kteří dostanou zakázku a ty jim děláš lehkou podporu s tím, že si zkusíš něco nafotit do svého portfolia. Když se tvá práce zalíbí, tak se pomaličku zakázky začnou objevovat. Jednou jsem nafotil u nás na Moravě hody. O rok později jich bylo osm, v podstatě mi to zabralo celé léto. Vždy jsem dva až tři dny strávil focením, pak jsem vybíral a upravoval fotky. Když bylo hotovo, tak jsem vše poslal, kam bylo potřeba, a jel jsem na další hody. Silným pomocníkem je ale Instagram, jenž je na fotkách postaven a můžeš si v něm částečně budovat své portfolio a fanouškovskou základnu.

S tím souvisí i cena za tvou práci. Často se totiž odměna fotografů řeší a různě rozebírá, zvlášť u svateb. Podle čeho se tedy určuje výše honoráře?

V případě svateb máš vyblokovaný celý den a mnohdy i část toho následujícího, protože třeba dospáváš dlouhou noc, když fotíš až do večera. A ono se to nezdá, ale i fyzicky není jednoduché, když se stavíš do různých pozic a jsi pořád ve střehu. Dále se na místo musíš dopravit. Z akce si dovezu zhruba osm set až tisíc fotografií, novomanželům odevzdám zhruba tři sta. Takže jen, než se tím prohrabeš, vybereš a ještě upravíš, tak nad tím strávíš dost času. Navíc víš, že musíš dodat určité důležité události, ale i momentky, takže zapínáš sebereflexi, abys ukázal to nejlepší.

Co technika?

To je další hledisko. Chceš samozřejmě pracovat s kvalitními aparáty, jež nestojí jen pár korun. K tomu připočti SD karty, baterky, blesk, filtry a další položky, které se různé obměňují, ale něco tě stojí. Dále musíš mít pro postprodukci k dispozici různé aplikace a softwary. Ty se teď platí na měsíční bázi a není to nejlevnější. A to nemluvím o tom, že chceš žít, jíst, mít kde spát a podobně. Co znám honoráře známých a kolegů v mém okolí, tak nevím o nikom, kdo by měl přemrštěné podmínky a žil si rozhazovačným způsobem.

Máš představu, kolik si za dobu svého profesionálního focení utratil za vybavení?

Profi focením se zabývám zhruba čtyři roky a myslím, že jsem za techniku a programy mohl utratit kolem dvou set tisíc korun. Navíc ne vždy máš zaručený úspěch, že se ti podaří uchytit a živit se tím. Já sám to nedělám jako hlavní zdroj příjmu, ačkoliv bych k tomu časem chtěl dojít. Nějakou dobu trvá samotné získávání zkušeností a peníze, jež vyděláš, vkládáš obratem zase do techniky a vybavení, než dosáhneš kvalitní úrovně. Takže ve finále pracuješ po určitý čas vlastně zadarmo.

Jsou určité parametry, podle kterých se dá poznat dobrý fotograf? Nebo je to jen o subjektivním pocitu?

Začínáš tím pocitem, kdy někoho hledáš a nejčastěji se pro někoho rozhodneš na základě jeho portfolia. Potom přichází v potaz komunikace s danou osobou. Komunikuje relativně včas? Umí odpovědět na mé otázky? Je mi příjemný? A pak je důležitá i přesná domluva, co se bude fotit. Zatím se mi to nestalo, ale slyšel jsem, že občas byli zákazníci nespokojení, i přesto, že dostali od fotografa vše podle zadání, ale ve finále očekávali něco jiného.

Všiml jsem si, že se ti podařilo na několika fotografiích „komunikovat“ s focenými hudebníky během koncertu. Je to dopředu domluvené? Nebo při hraní “poutáš” jejich pozornost?

Beru to tak, že koncert je show, do které bych neměl moc zasahovat a být spíše jen pozorovatelem, který celou situaci dokumentuje. Pokud ale vidím, že mi hudebník věnuje chvíli času, je škoda to nevyužít. Mám pocit, že to vždy obohatí balíček fotografií, je to něco netradičního. Nikoho nenutím. Některé věci si domluvíme, že něco zkusíme, jiné jsou výsledkem situace. Základem je ale důvěra obou a ochota ze strany hudebníka. Pro složitější kousky je lepší se s daným člověkem znát a vědět, jak na pódiu funguje, co dělá, jak se hýbe...

Takže tzv. bump fist se zpěvákem byla náhoda, nebo domluva?

Bylo domluvené, že to zkusíme, nicméně na třech různých koncertech se to nepovedlo. A pak najednou frontman přišel, zpíval, podíval se na mě a povedlo se. Dost mě překvapil. Vlastně to bylo i štěstí, že jsem dřepěl přímo pod pódiem. Vypadá to jednoduše, ale ve výsledku to nebyla jednoduchá fotka.

Jaká je tvá rada pro hudebníky při focení během koncertu? Mají si tě všímat, reagovat na tebe?

Držím se pravidla, že fotograf jako nezávislá osoba dokumentuje událost, zachytává esenci momentu. Pokud je někdo otevřenější, je dobré něco zkusit a vyfotit. Primárně ale hrají hudebníci pro diváky, ne pro fotografa, takže pozornost by měla být jen chvilková. Pokud se ale někdo na podobné akce necítí, není to nic špatného. Ať si dělá své a fotografa si nevšímá, nikdy jsem nikoho netlačil, aby dělal něco proti své vůli. Musíš ale myslet i na bezpečnost. Nemělo by se kvůli tomu někomu něco stát. A zároveň je potřeba nerušit interpreta při hraní.

Co tě baví na koncertním focení?

Je to soustředěné do jedné hodiny. Pořád se něco děje, nejsou „hluchá“ místa. Mám i zvláštní pocit, cítím nadšení. Když je dobrá hudba, interpreti jsou fajn, je to show, publikum reaguje. Zároveň jako fotograf jsi toho součástí a můžeš situaci vnímat z míst, kde nikdo jiný není. Vlastně jsi uprostřed dění. Vnímáš reakce diváků, ale i hudebníků. V danou chvíli mi to přijde epické, jako když koukám na závěrečný souboj superhrdinů ve filmu. Mám z toho husí kůži a zažívám euforii. Je to specifický typ focení. Nikde jinde při focení jsem zatím nenašel takový drive.

Co tě baví na fotografování turné? Když znáš kapelu i hudbu, víš, co tě kdy čeká…

Když posloucháš stejné nahrávky, brzy tě to omrzí. Koncerty jsou ale jiné, tam to nikdy nezní stejně, byť je to jedna a ta samá píseň. Vždy se odráží energie interpretů. S kapelou Mech jsem strávil tři roky a každý koncert byl opravdu odlišný, nikdy jsem se nenudil. Samozřejmě po čase zjistíš, jak se hudebník chová, co dělá a říká. Ale o to víc mě to navodí příjemnou, rodinnou atmosféru. Je mi přitom fajn. Navíc víš, které momenty jsou energické, které jsou romantičtější. Pak se podle toho můžeš zařídit. A přitom to vždycky trochu obměnili a udělali jinak. I když hráli dva, tři koncerty za sebou, nebyly stejné.

Přemýšlel si někdy o sobě jako umělci?

Nikdy jsem se nad tím do hloubky nezamyslel, ale co je fotograf, když ne umělec? Určitě to může být řemeslník, který jen fotí a nepřidává do toho vlastní kreativu, což i takoví profesionálové jsou. Mě ale právě baví vlastní iniciativa při tvoření, hledání dokonalé fotografie, ať fotím cokoliv. Nemám rád dělat jedno, a to samé dokola. Byť je to stejná práce, můžeš ji dělat odlišně.