Přejít k hlavnímu obsahu
Lukáš Sommer, zdroj: archív Lukáše Sommera
Lukáš Sommer, zdroj: archív Lukáše Sommera
Martin Hošna - St, 16.01.2019 - 09:00

Lukáš Sommer: Kategorie „vážná hudba“ je lingvistická pohroma

Přestože je Frontman.cz zaměřený na svět tzv. nonartificiální hudby, čili nikoliv té, kde by se často skloňovala jména starých mistrů, není určitě na škodu vyzpovídat kytarového mistra klasické kytary. Lukáš Sommer je hudební pedagog, skladatel a kytarista, který aranžuje populární hudbu, píše vlastní skladby, ba na svém kontě má dokonce i operu. V první řadě ale špičkově ovládá svůj nástroj, a to bez jakýchkoli rušivých příkras a zkreslených doprovodů.

Je o klasickou kytaru zájem u dětí?

Dětem říkám, že kytara je nejlepší parťák. Často můžeš slyšet dospělé, jak zalitují toho, že se v dětství neučili na žádný hudební nástroj. Když můžeš sám hudbu tvořit a zahrát si ji, je to prostě svět sám pro sebe a obrovské útočiště. A kytara má tu obrovskou výhodu, že je multižánrová.

Jaký je nejtěžší krok pro začínajícího kytaristu?

Než vyloudíš na kytaru pár prvních tónů, musíš vlastně zvládnout celé spektrum malých pohybů, tvůj mozek vyšle řadu protichůdných signálů do nervové soustavy. Je dokonce prokázáno, že hra na kytaru spouští některá centra v mozku, která běžně spí. Na některých dětech je vidět, že jim to takzvaně „sepne“ hned. Jindy je to trochu, jako když pročišťuješ ucpaný komín.

Co by měl hráč „klasické kytary“ všechno umět? Zvládat i zpívání u táboráku, improvizovat v blues, hrát jazz, blues nebo i rock?

Nejde o to, co by „Měl“ umět, ale co by umět Chtěl. Nelze obsáhnout všechny žánry, proč taky? Já osobně mám nejraději, když vidím někoho jasně ukotveného, kdo se příliš nestylizuje. U klasické kytary je asi potřebná co největší pohotovost v čtení not, vyznání se i v partiturách jiných nástrojů, abys mohl jejich part třeba transponovat. To se ve studiích při nahrávání náramně hodí.


Na jakou kytaru hraješ?

Před lety jsem se potkal s kytarářem Richardem Hrušem. Jsme přátelé a já mám Richardovy kytary moc rád, rád na ně hraju, mému tělu vyhovují. Mají lehký dohmat, takže se nemusím v levé ruce tolik nadřít. Ale zase jsou háklivé na přesnou motoriku, slyšet je každý nepatrný přehmat.

Dokážeš se ve hře přenést ze španělky na akustiku, nebo elektriku?

Elektrickou kytaru neumím a je to jiný svět. Mám rád jiné drnkací nástroje, jako třeba různé loutny, teorby, mandolíny, tam se přeladím snadněji.

Máš zkušenosti s aparaturou, pedály, zesilovači a různými krabičkami, nebo tě zkreslené zvuky vůbec neoslovují?

Ne, jsem bezbřehý fanda akustického zvuku. Je to pro mě často i inspirace a otázka, jakou v daném prostoru použiju kytaru. Nedávno jsem hrál v nejstarším sále Florencie Salla dei Gigi, a tam jsem si půjčil starou romantickou kytaru přímo z Florencie, dokonale se to rýmovalo. I když teď mě čeká taková futuristická skladba pro Škodu Auto a živou elektroniku tam budu s různými zvukovými destrukcemi kytary používat.


Co ti říkají kytarové riffy? Máš nějaký oblíbený?

Je to kostra, do které můžeš snadno improvizovat. Takže když jsem třeba postaven do situace vymyslet rychle nějaký doprovod, či podkres, vzdálený riff si půjčím. Ale v tvorbě ho nepoužívám.

Jsi autorem řady skladeb. Jak vznikají? U klavíru, kytary, nebo úplně nejdřív v hlavě?

Často u kytary, nebo piana. Někdy si chodím jen tak po přírodě a v batohu mám skicák. Hodně jsem aranžoval populární muziku, to ti skvěle vycvičí uši a vnitřní sluch. Tak si ty nápady za čersta poznamenám a doma je pak rozpracuji.

Napsal jsi operu Časoplet. Jak se zrodil tento nápad?

Oslovilo mě Studio Opera Praha, které si přálo novou operu z dějin národa k 100. výročí samostatného státu. Byl to pro mě velice osobní úkol a velice intenzivní půlrok práce. Líbil se mi nápad, že nebudeme nic polopaticky vyprávět, ale že celá opera bude probíhat ve výtvarné dílně, kde budeme dějiny „jako“ znovu tvořit. To dává velký prostor pro symboliku, nadhled.

Kdysi se hudba nedělila na „vážnou“ a „populární“. Je vůbec šťastné vymýšlet takové škatulky a mluvit o hudbě starých mistrů jako o hudbě vážné?

Věcí nešťastných je v hudebním průmyslu požehnaně. Vždyť byly i doby, kdy skladatelé o nějakém autorství vůbec nespekulovali, hudba byla prostě přírodním zákonem, a kým prochází, je služebník, tečka. Porovnej to s tou nekonečnou sérií hvězdné bídy současné hudební produkce, která má sice skvěle ošéfovaný autorský zákon, ale je tak zoufale uniformní a ochočená, že to bolí do uší. Kategorie „vážná hudba“ je lingvistická pohroma, to máš samo sebou pravdu. Nejlepší cesta je otevřít uši něčemu novému, takže já často přátelům posílám třeba hudbu Pierra Bouleze, Steva Reicha, Torua Takemitsu. A nechám na ně jen tu hudbu působit. Odměna přichází automaticky.


Klasická hudba jako taková je spjatá hlavně s minulými dekádami. Přesto k nám ale promlouvá v kinech a na jevištích jakéhokoli charakteru, a to skrze filmovou hudbu. Co je tedy dneska vlastně klasická hudba?

Mluvíš vlastně o romantické epoše hudby, jejíž ingredience si skladatelé půjčují, někdy je opravdu žijí, jinde jen kopírují. Svět klasické hudby je ale mnohem pestřejší a upřímně, pro mě ta romantika zas tak zajímavá není. To už daleko více rajcovní je renesance. Je to jako s vínem, musíš jít po malých lokalitách, bádat, hledat. Odkliknout si na YouTube The best of classical music je samo sebou taky cesta, ale děsivě nudná. Klasická hudba je vesmír sám o sobě, miliony skladeb – samostatných světů.

Setkal ses s Enniem Morriconem. Je podle tebe jeho tvorba zrovna ta, v níž se oba světy spojují?

Já mám takové pravidlo, že když jakýkoli skladatel napíše aspoň jednu věc, která se mi líbí, mám ho rád. Pak mu mile rád prominu i nepovedené věci. A Ennio Morricone je autorem fantastické hudby k filmu Vlk, to je skutečně skvost. Ano, je to příklad autora, který ty romantické principy vzal, osekal na prvočinitele a přidal do toho kus sebe. Je to Ital a melodik, musíš být nějaký čas v Itálii, abys pochopil, proč píše, jak píše. Mimochodem, kdybych v Itálii do rozhovoru řekl, že Morricone má i dost slabé věci, už mi tam kafe nikdo nikde neudělá.

Zanedlouho tě čeká v lednu vystoupení v New Yorku a Washingtonu. Oslavíš tam svoje narozeniny?

Ne, ty jsem oslavil 11. ledna na Kytarové noci, kterou jsme pořádali v Lysé nad Labem. Bujaré oslavy to ale nebyly, odlétal jsem už druhý den ráno. V New Yorku mě čeká koncert v Bohemian Hall a ve Washingtonu celovečerní koncert v Kennedy Center of Performing Arts, který poběží online do celé Ameriky. Takže jsem si muset i přivstat a před odletem ještě cvičit.

Tagy Lukáš Sommer
Hudba mě provází celý můj život, snad proto, že ji beru jako „univerzální řeč“ všech. Miluju jakoukoli, která útočí na solar, a je jedno, jestli je to lidovka, hard rock, grind core nebo jazz. minulost: • v zajetí klasické hudby až do dospělého vysokoškolského věku, houslové...
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY