Má kapela v době pandemie smysl?

Otázka, kterou si během posledního roku jistě položilo mnoho muzikantů. Neexistují koncerty! Vlna online přenosů skončila stejně rychle jako začala a zájem publika je minimální. Veřejné mínění, podpořené názorovými extrémy z obou stran, napomáhá skepsi.

Kde tedy brát motivaci? Na posílání tisíců za zkušebnu, nákupy spotřebního zboží, jako struny a blány, nebo dokonce PR? Na tvorbu, nahrávání muziky a točení klipů? Na scházení se, plní pochyb, jestli dveře zkušebny nevylomí komando?

Společnost je rozdělená tak, jak za svůj život nepamatuji. Přátelé se dohadují, rozcházejí. Vzájemně se, silou sociálních sítí, urážíme, nenávidíme. Vládne nám strach a pochyby. Kultura prý není pro život top priorita, a proto má nyní být na druhé koleji, a její dělníci si mají najít jinou práci, aby byli užiteční společnosti.

Pominu nyní fakt, že naprosto drtivá většina muzikantů, zvukařů, osvětlovačů, bedňáků, techniků, promotérů a ostatních, má své civilní zaměstnání. I kdyby tomu tak totiž nebylo, tak kultura je potravou duše. Ano, uvědomuji si to obrovské klišé tohoto tvrzení. Ale i klišé nemusí být nic jiného než stokrát zopakovaná pravda. A stejně jako tělo, i duše bez potravy umírá, a nabízí se tak otázka, zda bylo dříve vejce, nebo slepice. Zda by ty hádky a nenávist existovaly, kdyby byla duše naplněná, spokojená a vyrovnaná.

A to je ona výzva. To je ta motivace. To je to místo, kde se odděluje zrno. Je totiž snadné dělat kulturu, když je vám vše nakloněné a živíte pouze své ego. Ale nyní je ten čas, kdy jsme skutečně potřeba, tak, jako už dlouhou dobu ne. Dělat to, čemu věříte, co milujete, a doufat, že rozzáříte den byť jedinému člověku. Že zaženete trudnomyslnost, i když se nedočkáte potlesku davů. Že rozvíříte myšlenky, odvahu, naději a motivujete další. Nelze to očekávat. Nelze to vyžadovat. Ale tohle je úděl a smysl kultury, a proto je pro každou společnost tak strašně důležitá.

I my jsme propadali za ten rok mnohokrát negativním myšlenkám. Ale vždy se ukázalo, že nikdo z nás není sám, a vždy se v kapele našel někdo, kdo v ostatních znovu zapálil tu jiskru a zopakoval tato klišé. Posunuli jsme se tak hned k další známé pravdě: „Kdo CHCE, hledá ZPŮSOB, kdo NECHCE, hledá DŮVOD.“, a hledali jsme způsoby, jak se lidem přiblížit. Během tvorby nejnovějšího singlu MUZIKONAUT, psaní textu a rozvíjení jeho myšlenky, jsme založili na Facebooku soukromou skupinu MUZIKONAUTi. Zde se začali soustředit muzikanti i fanoušci všech žánrů, s touhou a chutí po muzice.

Výsledek předčil naše očekávání a velmi brzy se skupina stala soběstačnou, plnou lidí, co si vzájemně dělají radost muzikou všech možných žánrů. Bez urážek, bez nenávisti. A, k našemu překvapení, i nám se zvedla nálada, a naše zdi se místo počtu úmrtí, lockdownů, Babiše, Hamáčka a střídání ministrů zdravotnictví, začala plnit slovy radosti, podpory a nadšení z hudby. Ano, skupina je pojmenovaná podle našeho singlu, ale to slovo rychle získalo svůj vlastní význam a skupina překročila svůj stín.

Paralelně jsme ale dále chtěli tomu všemu dát ucelený obraz. Nezávisle na skupině tedy vznikal i singl. Celý proces byl, vzhledem k všemožným restrikcím, zákazům a pravidlům, mnohem komplikovanější, než tomu bylo do té doby, a proto také jeho realizace trvala o mnoho déle. Během samotného vzniku jsme si však vzali půjčku a vytvořili pro ty, kteří se chtěli vydat trochu jinou cestou, merch. A protože jsme se neměli jak jinak lidem přiblížit, tak jsme veškeré předobjednávky osobně, v souladu se všemi tehdejšími hygienickými doporučeními, pár dní před Vánocemi, rozvezli. Byl to vynikající tah. Přiblížit se ostatním lidem, a nebudu lhát, že kolikrát bylo o smršť emocí postaráno.

Začátkem února jsme se konečně dostali také ke klipu. Plánů a scénářů vznikalo nespočet, ale čím dál větší omezení je postupně škrtala. Chvilku jsme čekali, ale nakonec jsme opět začali radši hledat způsob než důvod dalších odkladů. Vymysleli jsme minimalistický scénář, zahrnující 2 dimenze časoprostoru. Jednu, s osamoceným obyvatelem, MUZIKONAUTem, který ve svém osamění touží po kultuře a hudbě, a druhou, plnou neméně osamocených muzikantů, kterým chybí publikum, které by nasytili. Silou přání, odvahy a hudby se tyto dimenze nakonec spojí v jedinou, plnou radosti a smyslu tak, jak jsem ho popisoval na předchozích řádcích.

Má tedy kapela v době pandemie smysl? Pro nás ANO. Možná více, než kdy dřív. Má smysl i pro Vás?