Malá velikostí, nedozírná dosahem. Čtvrtstoletí s mp3

Před čtvrtstoletím byla poprvé představena první skladba v mp3. Formát od základu změnil hudební trh, jakmile se ho chopil Apple a v roce 2001 uvedl na trh první iPod. Mnozí se proto domnívají, že mp3 vymyslel právě Steve Jobs. Ten přitom do víc než stoletého vývoje vstoupil pouze mamutí reklamní kampaní.

„Mezi zásadami na zdi lorda Naošigeho vyniká tato: Záležitosti velkého významu je třeba brát s nadhledem. Mistr Ittei k tomu poznamenal: Záležitosti malého významu je třeba brát vážně.“
(Ghost Dog – Cesta samuraje, citát z knihy Hagakure)

Už v roce 1894 americký fyzik Alfred M. Mayer popsal, že lidský sluch vnímá jen část zvukového spektra. Pro pozdější vývoj je to klíčový poznatek. Těžko by jinak mp3 zabrala desetinu velikosti cédéčkového formátu wav. Trvalo však ještě dalších pětapadesát let, než Richard Ehmer popsal, o které frekvence přesně jde (1959) a dalších sedm, než se japonští výzkumníci Fumitada Itakura a Šuzo Saitó začali zabývat jeho digitalizací.

Distribuční síť pro empétrojky však už byla vymyšlená v době, kdy si i matfyzáci o internetu mohli nechat jen zdát. Obchod velmi podobný iTunes a také pradědečka iPodu, který byl velký jako krabička cigaret, navrhli britští vědci Kane Kramer a James Campbell v roce 1979. Už ve zlaté éře vinylů, dávno před kompaktními disky, předvídali, že se digitální hudba uskladní v serveru, odkud se bude dál šířit prostřednictvím telefonních kabelů a ukládat do čipů v přenosných přehrávačích. Slibný projekt však narazil na finanční strop. Na konci 80. let Kramerovi scházelo tři sta dvacet dva tisíc dolarů, aby vývoj dokončil.

Jeho idea ožila znovu právě až roku 1995. Tehdy Fraunhofský institut pro integrované obvody představil už zmíněný standard zvukové komprese. Vycházel z výzkumu Karlheinze Brandenburga, který od roku 1982 rozvíjel myšlenku, jak zmenšit hudební data, aby prošla ISDN.

Moving Picture Experts Group (MPEG), pracovní skupina, která vyvíjí standardy pro kódování audiovizuálních informací, se neshodla na jedné metodě. Standardní se tudíž staly hned tři. Z předchůdců kódování MPEG úrovně 3 se drží už jen formát MP2, a to jen kvůli starším televizním přijímačům. Pravděpodobně i ten však vymizí, jakmile pozemní televizní vysílání přejde na DVB-T2.

Úžasná skladnost a (celkem obstojná) kvalita zvuku zapříčinila šíření empétrojek ještě když pojem internetové připojení asocioval iritující pískání modemu. Nezáměrně ho umožnili sami vývojáři z Fraunhofského institutu. Na netu vystavili ukázkový kodér. Program schopný zpracovat minutu hudby promptně jeden student hacknul a „odjistil“. Celosvětová distribuce hudby po internetu byla na světě. K Napsteru, první službě pro sdílení nelegálního obsahu a rovněž prvnímu sporu o smysl internetového pirátství, chyběl už je krůček.

Hudební historie má zvláštní smysl pro ironii. Tehdy ještě rozpracovaný singl I Dissapear od Metallicy pro Mission Impossible 2 nejenže unikl ze studia, ale dokonce už rotoval v rádiích. Rozhořčený Ulrich, který tenkrát neměl žádnou emailovou adresu, chtěl zpátky ušlý zisk. Jeho kapela možná tehdy nad Napsterem vyhrála. Neúprosný tlak fanoušků, kteří si nechtěli kupovat, co na internetu bylo zadarmo, ale převálcoval i ji. Nota bene, když rok poté Apple uvedl na trh k uživatelům přívětivější mp3 přehrávač, první iPod.

Nezbývalo než daný stav vzít na milost a částečně uzákonit, aby hudební průmysl na digitální distribuci hudby aspoň něco vydělal. Roku 2003 otevřel první iTunes Music Store. Shawn Fanning, zakladatel Napsteru, jen přihlížel, jak na jeho nápadu Steve Jobs pohádkově bohatne. S pětiletým odstupem následovalo Spotify a v témže roce se Kane Kramer dočkal dílčí satisfakce. Apple ho totiž kontaktoval s kuriózní prosbou. Požádal ho, aby před soudem dosvědčil, že firmě poskytl patenty a nákresy a že je rozhodně nezcizila burst.com, která Apple tehdy zažalovala…

Odhmotnění hudby ji na jednu stranu zpřístupnilo posluchačům, kteří by se k ní jinak nedostali. Na tu druhou se ještě víc prohloubila propast mezi obřími vydavateli a běžnými hudebníky, kteří se bez koncertů těžko dočkají (alespoň nějaké) odměny. Otázka, jak jinak hudbu distribuovat ale už po dvaceti letech dohadování vyšuměla do ztracena. Jablkem sváru jsou teď příjmové nerovnosti.

Na Bandcampu si můžete říct za své písničky jakoukoliv cenu, ale jenom smetánka ze Spotify s obřím labelem za zády má jistotu, že jim posluchači zaplatí. Stále je to však provozovatel Apple, který inkasuje nejvíc. Zároveň hudbu jako kterýkoliv jiný internetový obsah silně poznamenává optimalizace pro vyhledávání. Čím víc starších skladeb skladba připomíná, tím větší množství streamů zpravidla zahltí. Navíc tváří tvář nekonečným archivům Youtubu jeden ztratí vírů, že něco vymyslel. Jak demotivující je to pro kohokoliv, kdo se snaží o vlastní originální hudbu, je nabíledni.

Vůči empétrojkám se tudíž dnes bouří spíš audiofilové. Údajně úplně zničily zážitek z analogové hudby. Jejich častý argument horší kvalitou záznamu ale před Brandenburgem neobstojí. Pozdější senzorické testy prokázaly, že novější AAC kódy ošálí i posluchače s absolutním sluchem. Pokud se tedy něco z hudby vytratilo, pak jedině zážitek z rituálního přehrabování se gramodeskami a pokládání jehly na vinylový nosič. Ten ani empétrojka nenahradí, a možná proto prodeje gramodesek pomalu, ale jistě rostou. Nicméně ani jejich sběratelé nepředpokládají, že se pevným nosičům, natož vinylům, vrátí dominantní postavení na hudebním trhu.