Malina Brothers: Jamovat se dá, dokud neusneš

Kapelu Malina Brothers tvoří čtyři ostřílení muzikanti působící v zásadních kapelách českého folku a bluegrassu: sourozenci Malinovi – Luboš (Poutníci, Druhá tráva...), Pavel (Zelenáči, Druhá tráva, Fragment...) a Josef (Monogram, P.R.S.T., Druhá tráva...) – a jejich „pokrevní bratr“ Pavel Peroutka (Reliéf, Pavlína Jíšová, Spirituál Kvintet...). Projekt v nástrojovém obsazení banjo, kytara, housle a kontrabas letos slaví desetileté výročí úspěšného koncertování doma i v zahraničí včetně kolébky bluegrassu USA. Jako dárek si „Kluci od Metuje“ nadělili stejnojmenný hodinový dokument mapující jejich hudební pouť a vyrážejí na tříměsíční turné, na němž bude hostovat Kateřina García (Dún an Doras, Garcia) a František Černý (Čechomor). Na pražské setkání dorazila kapela v plném počtu a zdaleka jsme nestihli probrat všechno, co mě jako bluegrassového zelenáče zajímalo. Ale to podstatné v rozhovoru je: proč jsou Češi takoví blázni do folku, kdy ani pro hudebního profesionála neplatí „Kdo moc cvičí, nástroj ničí“ nebo jak se nachomýtnout k jam-session s americkou folkovou star.

Jaké to pro vás bylo, vzpomínat na muzikantské začátky i společnou hudební cestu pod dozorem kamery? A mohli jste pak ovlivnit i výsledný střih natočeného materiálu?

LUBOŠ MALINA: Dokument vznikal v rodinném kruhu. Natočil ho Pepa, nejmladší z nás, takže to bylo povídání bez stresu. Konečný střih jsme průběžně konzultovali, takže jsem s výsledkem spokojen, i když se tam zdaleka nevešlo všechno.

V dokumentu říkáte, že bluegrass nebo folk obecně je v podstatě životní styl. Změnilo se nějak vaše vnímání folkové scény v průběhu doby? Mnoho zasloužilejších příznivců folku říká, že za socialismu pro ně byla romantizující estetika přírody, vlaků, cest, táboření a přátelství jakýmsi prostředkem „vnitřní emigrace“, zdánlivě apolitickým ostrůvkem svobody, zatímco dnes je to spíš nostalgie.

LM: Kdysi jsem býval tramp tělem i duší. Začalo to v mých čtrnácti letech, kdy jsem začal jezdit s náchodskou kapelou Kliďánko na různé trampské akce – koncerty v hospodách, potlachy. Byl jsem fascinován tím společenstvím a přátelskou atmosférou, a muzika to všechno pojila. Byl to samozřejmě trochu zkreslený pohled čtrnáctiletého kluka, kterého ostatní obdivovali, jak hraje na housličky, ale mám na tu dobu silné vzpomínky. Trampem jsem zůstal až tak do pětadvaceti let, jezdíval jsem s usárnou na zádech hlavně na Rábiš, Donald, občas na vandr na Brdy, vždycky s banjem nebo s houslemi. Hlavně na Rábiši, kam jezdíval taky Mirek „Skunk“ Jaroš, jsem získal kromě písniček, které dodnes hrajeme s Malina Brothers, i svůj pevný politický názor. To byla 70., 80. léta. Rád na tu dobu vzpomínám a jsem rád, že jsem ji zažil. Dnes už je to samozřejmě jinak, jsem starší, pohodlnější a taky nemám tolik volného času, ale muzika tu zůstala a je pro mě pořád stejně přitažlivá.

Jak vás hudebně ovlivnila studia na konzervatořích – ať už na vojenské konzervatoři nebo na „ježkárně“ zaměřené především na jazz? Člověk se naučí určitým způsobem cvičit, fungovat na zkouškách atd. Na druhou stranu strukturované přemýšlení o hudbě a znalost hudební teorie může způsobovat oboustranné problémy při hraní s „institucí nepolíbenými“ muzikanty.

JOSEF MALINA: Před Ježkovou konzervatoří jsem měl už zkušenosti se žánry country, bluegrassem a folkem, což mi hodně pomohlo v improvizaci, kterou jsem na konzervatoři ještě dále rozvíjel. „Ježkárna“ mi pomohla hlavně v kontaktech a trochu mi ukázala další pohled na muziku očima jazzmanů. Mám z té doby několik kamarádů, kteří jsou výborní jazzoví hudebníci, ale dnes doprovází třeba Anetu Langerovou nebo Janu Kirschner. Baví mě, jak se dnes žánry propojují, a nebojíme se toho ani v Malina Brothers.

LM: Mně studium klasické hudby dalo především trpělivost a systematičnost při cvičení na jakýkoliv hudební nástroj. Mluvím o systémech, rytmických variantách, které se vyučují na konzervatoři a cvičení s metronomem. Jsou to řemeslné věci při zdokonalování techniky. Hudební představivost, invence nebo improvizace je jiná věc, tam jsem měl pocit, že rutina, o které jsem mluvil, tyto schopnosti trochu zabíjí. Jinak jediným "problémem" mezi školeným a neškoleným muzikantem bývá znalost not, ale to v kapele našeho typu není podstatné.

Nedávno jsem dělala rozhovor s jedním klasickým klavíristou, a ten říkal, že už nemusí pravidelně cvičit. Že si spíš ráno otevře noty a představí si, jak bude skladbu hrát večer na koncertě. Máte to jako ostřílení muzikanti podobně?

JM: U mě to takhle rozhodně nefunguje. Nestíhám sice cvičit pravidelně každý den, ale když bych necvičil před koncertem, je to falešné a mimo rytmus. Po třetím čtvrtém koncertu v řadě už je člověk dobře rozehraný a hraje se mu mnohem líp. Ale třeba Luboš cvičí každý den dvě hodiny.

LM: Já to potřebuju.

PAVEL MALINA: Jenže Luboš je na volné noze, nemá žádnou práci. Takže ráno vstane, udělá si kafe a může cvičit na banjo. Já chodím do práce, takže cvičím spíš po večerech. Mám krámek a dílnu, kde opravuju hudební nástroje. Když nejsem na šňůře s bráchama, tak si i tam najdu někdy čas na cvičení.

Učí někdo z vás k tomu?

PM: Já. Přibral jsem si ještě v náchodské ZUŠce na půl úvazku projekt Akademie 60+, což je výuka hudby pro lidi v našem věku – od šedesáti nahoru.

JM: My občas učíme všichni, protože tady v Čechách je dlouhá tradice bluegrassových workshopů. Sám jsem se jednoho zúčastnil, když mi bylo patnáct. Pavel (kontrabasista Pavel Peroutka, pozn. aut.) učil kolikrát na workshopu kontrabas, Luboš jezdí učit na bluegrassovou dílnu k Ondrovi Kozákovi a já učím housle. Je to jenom taková nárazovka, třeba víkend nebo tři čtyři dny. Přijedou tam lidi, kteří mají rádi folk, country a bluegrass. Můžou se tam něco přiučit a taky potkat přátele nebo i svoje hudební vzory.

PAVEL PEROUTKA: Mě teď tak zaměstnalo hraní se Spirituál kvintetem, že jsem na nic jiného neměl čas. K tomu mám hudební agenturu, která mě stojí taky hodně práce. Ale možná se k učení někdy vrátím.

Jaká je hudební úroveň lidí, kteří přijedou na workshopy?

PP: Většině lidí, kteří hrají country, folk a hlavně bluegrass, je kolem padesáti šedesáti let. Je to trošku žánr pro starší generaci. Naši žáci jsou spíš takoví kamarádi ve stejném věku jako my, kteří se chtějí naučit něco víc.

JM: Ale zároveň tady funguje předávání hudební tradice z generace na generaci. Vidím to, když učím housle, což je nástroj standardně vyučovaný v hudebkách – na rozdíl třeba od banja. Měl jsem na workshopu třeba i osmileté žáky. Nebo tam přijela celá rodina s dětmi. Rodiče už na hudební dílny jezdí dvacet let a teď si pořídili děti, které jdou v jejich šlépějích. Ten žánr pořád nějakým způsobem žije – asi i díky těmhle workshopům.

PP: Česká republika je takový fenomén. Bluegrass je tady strašně populární na to, že je to americká muzika. Konkurenční jsou v tomhle jedině Japonci. Tam jsou do bluegrassu taky blázni.

LM: Ale co jsem měl možnost potkat pár japonských bluegrassových kapel – hlavně v Americe na festivalech –, ti muzikanti jsou technicky vycvičení, ale umějí spíš výborně kopírovat styl. V České republice se na rozdíl od Japonska s bluegrassem udělalo hodně kreativní práce.

PP: Čeští muzikanti nasáli ten vzor z Ameriky a pak to zpracovali po svém.

Příkladem je třeba Lubošova autorská skladba Zlatá éra. Na bluegrass zní dost netradičně, skoro jako progresivní jazz – nepravidelné takty, zahuštěné akordy, chromatismy v melodice... Existuje k tomu třeba notový zápis?

LM: Psal jsem to do not, když jsme se to učili s Pepou. Bydlíme spolu v jednom domě, takže když jsem na tom pracoval, vždycky jsem mu zavolal a kus jsme si zahráli.

JM: On jenom zaťukal na topení a já jsem přiběhl. (smích)

LM: Psal jsem to jako odkaz na brněnské Poutníky osmdesátých let, kdy jsme tam hráli s Robertem Křesťanem. Protože taková muzika se tam tehdy dělala. Robert třeba napsal skladbu nazvanou Vzor 63, kde jsou v hudebním tématu nepravidelné takty. Chtěl jsem se k tomu stylu trošku vrátit taky proto, že mám rád bulharskou muziku a tam jsou samé sedmi-, devíti-, třináctiosminové takty. Rád to poslouchám i hraju – několikrát jsem jel do Sofie a učil jsem se hrát na kaval přímo u Ivana Pejčeva, což je kavalista z Filip Kutev Orchestra. Ta skladba je tím stylem trochu ovlivněná, hlavně co se týče toho nepravidelného metra.

Dvakrát jste byli na turné v Americe. Byla tam možnost jamovat s muzikanty a tu muziku nasát?

PM: No, jéžiš. Jsou to stejní blázni do bluegrassu jako my – dokonce bych řekl že ještě větší. Když jsme jezdívali na mezinárodní bluegrassový festival IBMA (International Bluegrass Music Association, pozn. aut.), probíhala tam už týden předem takzvaná trade show. To je akce jen pro registrované, na kterou se sjíždějí muzikanti, hudební vydavatelé a výrobci hudebních nástrojů. Ať už to bylo v Louisianě nebo v Nashvillu, vždycky to probíhalo v nějakém velkém hotelu. Nejdůležitější část se odehrávala v noci, kdy probíhaly takzvané noční showcasy. V celém hotelu se hrálo – ve foyer, na chodbách, v pokojích... Pak už to bylo dokonce plánované, kdo kdy ve kterém apartmá bude hrát. Takže si člověk mohl i předem vybrat, koho si půjde poslechnout. Když jsme tam byli naposledy s bráchama, byl to pro mě ohromný zážitek.

PP: Protože jamovat se dá, dokud neusneš.

PM: V Taosu vystoupil jako headliner Dale Watson. To je kapela z Texasu, hrají takové hillbilly country ve složení kontrabas, pedal steel kytara, elektrická kytara a bicí. Cestují po Americe velkým obytným autobusem s obrovským nápisem „Dale Watson“ a hrají i tři sta koncertů do roka. Šli jsme po jejich koncertu na parkoviště, že pojedeme domů, a najednou je vidíme, jak vytáhli z autobusu nástroje a začali přímo na tom parkovišti jamovat. Říkal jsem si, kde na to po odehraném koncertu ještě berou energii. Tak jsme se s nimi dali do řeči a taky si trochu zahráli.

Jak se liší společné hraní s bratry od vystupování s „cizími“ muzikanty? Přeci jenom k sourozencům si člověk dovolí být mnohem otevřenější, zvláště na zkouškách…

LM: S bráchama si v muzice velmi dobře rozumíme, ale nevidím v tom nic výjimečného. Nemohli bychom spolu hrát, kdyby tomu tak nebylo. To samé můžu říct o Druhé trávě. Podle mého názoru je nejdůležitější vzájemný respekt a ten v obou kapelách máme.