Máme rádi ohrané písničky

Lidé mají rádi hudbu, hudebníci hudbu rádi hrají a přestože se žánrové preference můžou ohromně lišit, nebude mnoho takových, kteří hudbu odsoudí jako nepříjemný nesmysl. Na otázku, proč jako lidský druh máme rádi hudbu, odpovídat nebudu. V tomto článku ale napovím, proč máme rádi určitou skladbu, žánr, nebo uskupení. Pomocníkem mi bude tzv. „efekt pouhého vystavení“ (angl. mere-exposure effect), psychologický koncept, který při velké míře zjednodušení vysvětluje, proč je tak důležité dostat nahrávku do rádia a koncertovat.

Efekt pouhého vystavení popisuje situaci, kdy preference člověka stoupá pro takový podnět, který už alespoň jednou smyslově zaznamenal. Jednodušeji řečeno – když se mi na sociální síti zobrazí reklama na kytaru, které nevěnuji prakticky žádnou pozornost (nástroj jen přejedu očima), zvyšuje se pravděpodobnost, že budu v obchodě právě tuto kytaru preferovat oproti jiným. Navíc platí přímá úměra, kdy čím častěji jsem dané věci vystaven, tím se mé preference k dané věci zvyšují. V případě efektu pouhého vystavení ovšem zdaleka nejde jen o reklamu, je to každodenní a obvykle neuvědomovaná součást našich životů, která se nevyhýbá ani hudbě samotné. Porozumění tomuto efektu, jehož vnímání není zcela intuitivní, tak i pro nás muzikanty představuje jednoznačnou výhodu.

Mnozí z vás znáte efekt pouhého vystavení z vlastní zkušenosti. Stačí si ho uvědomit. Mám-li mluvit za sebe, jako malý jsem s rodiči cestou na výlety často poslouchal starší český rock – a v hlavě mně utkvěla zejména kapela Odyssea. A dnes? Rocková hudba patří mezi mé oblíbené a oproti mnohým vrstevníkům rád sleduji českou scénu. K obojímu jsem nicméně dospěl až jedno desetiletí po poslechu hudby v autě – že by se do mých preferencí promítl efekt pouhého vystavení po tak dlouhé době?

Zvlášť zajímavý je můj dnešní vztah ke zmíněné kapele Odyssea. Řadu let jsem od nich nic neslyšel. Když se ale jednoho dne jejich deska rozezněla v obýváku, okamžitě jsem k těmto melodiím a textům, které jsem poslouchal jako malý kluk, zahořel pocitem spřízněnosti a sympatie. Významný výzkumník Zajonc dále jako důležitou součást preference a oblíbenosti vedle efektu pouhého vystavení zmiňuje i pocit bezpečí a všednosti. Na základě vlastní zkušenosti tedy potvrzuji, že zmíněný efekt funguje, ale to samozřejmě nestačí. Je třeba jej podrobit světlu důkazů a to nejlépe v hudebním prostředí.

Jako docela častý řidič vozím své kamarády a spolužáky do studentského Brna. Přestože si povídáme, je cestou sotva slyšitelně puštěné rádio. Všichni více či méně bezděčně poslouchají skladby, které hrají. Kdybych se pokusil o experiment a pustil neznámé nahrávky, které by spolucestující ohodnotili po první jízdě a posléze tyto nahrávky pouštěl dalších deset cest, po kterých bych nechal spolucestující hodnotit nahrávky znovu a znovu, pravděpodobně by se míra oblíbenosti těchto nahrávek zvyšovala. K podobnému závěru došli i švédští výzkumníci Madison a Schiölde, kteří zjistili, že počet poslechů nahrávky přesvědčivě určuje oblíbenost nahrávky u posluchače.

Ve výsledku je tento fenomém ale ještě zajímavější. Původní předpoklad Švédů totiž byl, že oblíbenost nahrávky určuje kromě počtu poslechů také složitost nahrávky. Výsledný graf měl vypadat jako převrácené písmeno U, kdy s větším počtem poslechu roste i oblíbenost, ale od určité úrovně složitosti oblíbenost začne klesat. Na několika zcela neznámých a různě složitých skladbách se však ukázalo, že s počtem poslechů oblíbenost nahrávky roste nehledě na to, jak je nahrávka složitá. Když posluchač slyšel nahrávku poprvé, hodnotil ji výrazně hůře než na konci výzkumu při konečné hodnotě 28 poslechů. To by – v rámci zcela nevhodného pokusu o vtip – docela dobře vysvětlovalo, proč je tak důležité dostat nahrávku do rádií a zároveň proč jsou některé pochybné písně možná tak „nepochopitelně“ populární.

Pokračovat budu radou všem aspirantům na hudební soutěže, protože každá rada je přeci nad zlato. Ta zní, že není dobré být hned finalista, ale projít všechna kola vybrané soutěže. Důkazem budiž například Eurovize. Sice nevím přesně, jak jmenovaná soutěž funguje, ale někteří soutěžící postupují rovnou do finále, zatímco jiní musí projít přes předchozí kola, kde jsou hodnoceni. Což je jejich veliká výhoda. Neřešme, že to působí věrohodněji – my hlavně už víme, že čím častěji jsme něčemu vystaveni, tím více tomu rostou preference. Což naznačuje i Abakoumkinova analýza dat této soutěže z let 2004 až 2008, protože ti soutěžící, kteří se účastnili i předchozích kol, měli průměrně lepší hodnocení než ti, kteří šli rovnou do finále.

Efekt pouhého vystavení má samozřejmě i stinnou tvář, nezřídka manipulativní přístup marketingových stratégů ale ponechme stranou. Úlevou na duši pro nás může být třeba to, že podle efektu pouhého vystavení se v romantickém vztahu nemusíme bát, že se naší drahé polovičce po pár letech okoukáme – každým dnem bychom měli být krásnější. Těšit se můžeme také z toho, že naše písničky budou dříve či později populární alespoň u známých, kteří se s nimi setkávají opakovaně. A že pokud se nám něco nelíbí, stačí jen dostatečně dlouho vydržet, protože ona ta krása časem dost možná dorazí. Jistě, tato slova neberte doslovně, kousek pravdy na nich ovšem určitě je. Pro nás muzikanty ale v každém případě platí jednoduché pravidlo – chce to hrát a být hrán.

Použité zdroje:

Abakoumkin, G. (2018). Mere Exposure Effects in the Real World: Utilizing Natural Experiment Features from the Eurovision Song Contest. Basic & Applied Social Psychology, 40(4), 236–247.

Madison, G., & Schiölde, G. (2017). Repeated Listening Increases the Liking for Music Regardless of Its Complexity: Implications for the Appreciation and Aesthetics of Music. Frontiers in Neuroscience, 11.

Zajonc, R. B. (2001). Mere Exposure: A Gateway to the Subliminal. Current Directions in Psychological Science, 10(6), 224.