Mangrove

Pak jsem ale v důsledku prodlouženého pobytu v bazénu vyfasoval solidní nachlazení, což se takhle před oslavou narozenin s přáteli vždycky hodí. Neměl jsem to srdce zrušit akci kvůli ucpanému nosu a chcíplým hlasivkám, tak jsem se tam s jazykem na vestě doplazil a večer mohl začít. Trvalo jen pár hodin než mě, počeštělého Bretonce, úplně vykurýroval starý, dobrý, často (ale ne vždy) trapný kámoš alkohol. A o dalších pár hodin později si můj přítel, který pro tuto příležitost zahrál na svoje kytary a aparáty, vzal do ruky akustickou kytaru a já začal pozdě v noci pro tři nebo čtyři přeživší na celý Žižkov improvizovat písně ve všech jazycích, které znám. Následující den byl méně veselý. Ale to je jiný příběh.

O pár dní později jsme se rozhodli, že společně zplodíme mini album, ještě než on – Yoko – odejde z Prahy. Řekl jsem mu: „Mám tři dobré náčrtky písní, dej mi měsíc, doladím to a napíšu ještě jednu, čtvrtou, takže to akorát vyjde na EP nahrávku.

Scházíme se tedy o měsíc později, u mě doma, a já mu ukazuji své náčrtky písní, založené na třech špatně zahraných akordech, a atmosféry, které mám na mysli. Dvě, tři hodiny jamujeme a nakonec nahráváme první verzi na telefon. A pak se každý zvlášť na základě této verze snažíme o vylepšení a scházíme se co týden nebo dva, abychom popracovali na další skladbě a zároveň zajamovali na tu předchozí s novými nápady, které mi často přicházejí za chůze. Vy to tak nemáte? Zkracujeme texty, měníme dvě, tři slova, aby to lépe vyznělo, mluvíme hodně o hudbě, ale příliš neposloucháme konkrétní skladby, abychom nechtěně nekopírovali své příslušné vlivy. On pochází spíše ze „svižného rocku“, který „buší“, a já to mám různě, jednou o koze jindy o voze, podle momentální nálady, od Wu-Tangu po Ninu Simone přes Leonarda Cohena, Nirvanu nebo Chopina. No prostě, chápeš.

A tak se během několika měsíců (asi za půl roku), tempem tří až čtyř setkání za měsíc, zrodilo Mangrove, malá deska o pěti titulech s mezihrou před každou písní. Buď a capella, ze které se snad jednou stanou píseň, nebo tu a tam nahrané zvuky, připomínající mezihru rybářů, kteří mluví či spíše křičí svým dialektem v přístavu Bari. Mamma Mia.

Mangrove je tedy putováním jazyky či s jazyky, napříč některými z mých vzpomínek. Po úvodu a cappella v bretonštině, inspirovaném pozůstatky bretonštiny, které zazněly na malém bretonském ostrově s 90 obyvateli, přecházíme k písni v portugalštině na poctu mé babičce, protože v tomto často velmi drsném světě jsou jednoduché projevy lásky podle mého názoru nezbytné. A teď už vás nechám si poslechnout (nebo ne) zbytek, vychutnat si všech pět jazyků obsažených v tomto malém bluesově zabarveném albu folk-world music. Ať žije hudba, ať žijí koncerty a bon voyage!