Marc Ribot: Kytarista, jemuž se volá jako prvnímu

Rozhodně nejvíc se o Ribotovi ví ze dvou souvislostí: jako o „pravé ruce Toma Waitse“ na několika z jeho nejslavnějších alb, a jako o intepretovi kytarových partů na veleslavném společném albu Roberta Planta a Alison Krauss Raising Sand. Tyto štace do jisté míry vymezují dva hlavní Ribotovy záběry, ale jak uvidíme dále, zdaleka o něm nevypovídají všechno.

Každopádně: u Waitse se na deskách Rain Dogs, Frank's Wild Years nebo Mule Variations věnoval experimentálnímu pojetí svérázných písní, které v sobě propojují velmi hluboké kořeny blues, jazzu a folku, přes rockovou alternativu až k no wave experimentům newyorského downtownu, to vše ale vlastně na přehledném půdorysu ryzího písničkářství. S Plantem a Krauss (a zdůrazněme, že v produkci T Bone Burnetta, který Ribotovu hru ve svých projektech využívá velmi často) to pak bylo vystižení v podstatě stylově velmi čistého podání americany, bez jakýchkoli exhibic nebo ambic vyčnívat z celku – když na to přijde a je to potřeba, Ribot je v projektech, kam je přizván jako sideman, mimořádně disciplinovaný hráč.

A jak se k tomuhle všemu, a mnohému dalšímu, Marc Ribot dostal? Narodil se v Newarku v New Jersey, hrál v garážových kapelách, ale hlavně studoval soukromě klasickou kytaru u haitského hráče a skladatele Frantze Casseuse, jemuž o mnoho let později složil hold albem Marc Ribot Plays Solo Guitar Works of Frantz Casseus. Už tehdy objevil svůj limit, který do jisté míry ovlivnil styl jeho hry: Marc Ribot se totiž narodil jako levák, na kytaru se ale „přeučoval“ do pravoruké hry.

Jak zjistil až s odstupem a načerpáním zkušeností, tahle nepřirozenost určuje jeho hranice technické hry zejména v žánrech, které jsou právě na technice v klasickém smyslu postaveny. „Musel jsem se smířit s tím, že George Benson ze mě nebude,“ říká s nadsázkou. Našel si ale svůj vlastní přístup k nástroji, proto můžeme zcela s jistotou dodat, že jeden originální Ribot je pro hudební scénu nesrovnatelně cennější než dalších mnoho kopií Bensona.

V roce 1978 se Ribot odstěhoval do New Yorku a právě tady započala jeho slavná éra, která trvá dodnes. Jednak doprovázel zpěváky, zejména soulové, jako byli Wilson Pickett nebo Rufus Thomas, jednak navázal kontakty se zmíněnou „downtown scénou“, pro kterou byl příznačný experiment vycházející z jazzu, improvizace, ale i noisu a dalších stylů. Od roku 1984 hrál ve víceméně jazzové kapele Johna Lurieho The Lounge Lizards, a právě díky tomuto angažmá jej oslovil Lurieho kamarád Tom Waits ke spolupráci. Naprosto zásadní pak byl také kontakt s guruem downtownu a americké avantgardy vůbec, hyperaktivním saxofonistou a skladatelem Johnem Zornem, s nímž od konce osmdesátých let Ribot natočil přes tři desítky alb.

Od začátku devadesátých let už je Marc Ribot pevně etablován mezi americkou studiovou smetánkou a každý, kdo chce mít na své nahrávce „tradiční kytaru, aby zněla neobvykle“ nebo „neobvyklou kytaru, aby zněla tradičně“, volá jako prvnímu právě Ribotovi. Jeho jméno tak můžeme přečíst v kreditech alb například zpěvaček pracujících jazzovými prostředky, jako je Madeleine Peyroux, Norah Jones, Cassandra Wilson nebo Diana Krall, osobitých zpěváků vzešlých z postpunkového kvasu (Elvis Costello, David Sylvian), roots písničářů/producentů (T Bone Burnett, Joe Henry) i vyslovených avantgardistů (Yoko Ono, Jon Rose, Mike Patton, Ikue Mori). Dnes už stovky alb, na nichž Marc Ribot spolupracoval, nemá cenu vyjmenovávat, za poslech ale stojí skutečně téměř všechna.

Zcela samostatnou kapitolou je pak Ribotova sólová tvorba, protože z nabídky jeho projektů, jimž se průběžně a paralelně věnuje, přechází zrak. Asi nejznámější je jeho kapela Ceramic Dog, mimořádně dynamické avant-rockové power trio, se kterým už několikrát koncertoval i u nás. Naživo jsme jej viděli i s varhanním, de facto dost tradičně souljazzovým triem The Jazz-Bins. Za osobní shlédnutí by ale rozhodně stálo i některé Ribotovo čistě sólové vystoupení, ať už formou koncertu, nebo živého hraní k filmům (v nabídce je třeba slavný Chaplinův Kid). A pak samozřejmě taneční afrokubánská parta Marc Ribot y Los Cubanos Postizos, s níž natočil dvě velmi úspěšná alba, nebo kvarteto The Young Philadelphians, které hlukově improvizuje na bázi spojení soulu a freejazzu.

V každém ze svých projektů je Marc Ribot jiný, a přitom stále svůj. Tam, kde hraje ve svých nejslavnějších polohách, jeho rukopis poznáte na první dobrou (anebo pochopíte, že jiného kytaristu výrazně inspiroval). Ale jak bylo řečeno, v roli empatického doprovazeče umí i zůstat v pozadí. Což je s takovým jménem a pověstí na muzikantské scéně skutečné unikum.