Márdi (Vypsaná fiXa): Album Kusy radosti je odraz toho, co žijeme poslední dva roky

V několika rozhovorech jsi zmiňoval, že neustále chceš něco měnit. Hledáš prý stále nové výzvy. Jak nebo v čem se to projevilo na novém albu?

Ona to vlastně původně neměla být deska. Šli jsme nahrát pouze tři songy. To se povedlo. Bylo to skvělý uprostřed toho zavřeného šílenství. Jiné to bylo v tom, že odpadla taková ta přípravná fáze. Obvykle vezmu doma španělu, složím na ni písničku a napíšu text, pak děláme soustředění a trénujeme to. Každý si tam něco vymyslí a producent, který potom přijde, to mění anebo nemění.

Tady tahle přípravná pasáž nebyla. Sešli jsme se ve studiu, já jsem vytáhl svoje „psychodemáče“ a začali jsme prostě rovnou točit. Bylo to náročnější, trvalo to déle a asi to bylo i dražší, než když přijede kapela nadrcená. Zároveň, ale odpadlo to, že by někdo něco vymyslel, pak se to zrušilo a on byl naštvaný. Tohle považuju za největší změnu, která byla docela prospěšná.

Je na nové desce nějaký zajímavý hudební postup, který bys chtěl zmínit? Něco, co v našem hudebním rybníčku není úplně vídané?

Jo, jasně. Ale spíš než postup je to nástroj. Tak třeba v písni Šína je singl je na synťák zahraná melodie z filmu Spalovač mrtvol. To je takový vtip. (smích) V Bagristovi ze Suezu je zase takový kvičák, že lidi pláčou – to je taková japonská hračka, dává zvuk jako když pláče dítě. Moji ženu to vytočilo a měla z toho hrozné nervy. Ženy dokáže pláč dítěte pěkně rozhodit. Ale pak se to masteringem zapustilo a funguje to tam dobře.

Na desce zazní taky mandolína, kontrabas, banjo, klávesy, pozoun nebo pedal steel. Studio Jámor Ondřeje Ježka je plné nástrojů a kouzelných krabiček jejichž jména si nedokážu zapamatovat. Je to mistr – vždycky něco vytáhne a něco se na to zahraje. Jinak, co se týče hry naší kapely, základ byl bicí, basa, bubny, kytary.

První album fiXy produkovali opět Dušan Neuwerth a Ondřej Ježek, stejně jako nejnovější desku. Jak probíhala spolupráce nyní?

Před první deskou došlo k rozporu hned na začátku. Vyjasňovali jsme si tam nějaké věci. My jsme nejdřív Dušana naštvali a on odešel. Ondra to zachránil – seděl s ním do rána v hospodě a vyslechl si, jací jsme blbci a lenoši. Pak se to vyčistilo a skončilo to úplně krásně. Tak jsme teď řekli, že to musíme udělat znova, protože je v tom potenciál. A dokonce si myslím, že bychom to mohli dotáhnout a natočit trilogii.

Říkám: pojeďme to natočit živě do cizí země. Změnit místo, vzít tuhle partu úplně někam jinam... Ondra umí udělat mobilní studio. Vybereme nějaký flek a budeme tam spolu. To dřív nešlo, protože náš basák to striktně odmítal. Vždycky se chtěl vrátit domů. Poslední roky jsme tedy pár věcí odmítli, protože jsme věděli, že on by to nechtěl.

A teď, když odešel, je to jedna z věcí, která mě napadla. Jistý si ale nejsem ničím, teď tady spíš jen tak vykřikuju. Nikdo neví, co bude za tři nebo čtyři roky. Jedno se ale nezmění nikdy – je dobrý mít dobrý písně.

Hráli jste dlouho ve stejné sestavě. Nyní máte nového basistu. Čím přispěl do kapely? Jak bys ho charakterizoval?

No, je šikovný na nástroj, je to dobrý basák. Dřív hrál s Mekym a je od něj vycepovaný, že nehraje složitě. Byl nadšený, že může nahrávat ve studiu, protože dokud byl s Mekym, tak desky nenahrával. Do Abbey Road s Mekym nejel. Tam jel jenom Meky a hráli s ním jiní borci. Kryštof se tam byl jen podívat. On byl předtím i v jiných kapelách, ale asi ne takových, aby nahrávaly v SONU nebo v takhle velkém studiu.

Takže z toho, že s námi bude nahrávat, byl nadšený. Říkám mu: „Tak si něco připrav,“ a on na mě udiveně: „Já budu nahrávat basu?“ (smích) Říkám mu: „Jo, budeš, vole.“ Pak mu do té basy kecali, ale on je okamžitě schopný reakce a je to opravdu zručný hráč. Naučil se třicet našich starých songů za týden. Je dobrej.

Poskládání písní na albu považuješ za samostatnou disciplínu. Je to tak, že i tady byla důležitá skladba číslo tři? Na albu je na této pozici píseň Sen.

Tenhle song hrál úplně poprvé ještě Mejn. Ne ve studiu, my jsme si to zkusili zahrát online – ještě to je na YouTube. Odehrál to a pak druhý nebo třetí den odešel. Ta skladba je vlastně základní kámen té desky. Mám ji rád. Byla třetí na poslední chvíli. Nejdřív byla druhá, ale vstoupil do toho Ondra Ježek a řekl, že  to pořadí je na houby. A udělal to dobře. Ta skladba nikde jinde být nemůže. Dostala se na třetí místo, tak jak to má být.

Tvrdil jsi často, že jste kapelou mezi mainstreamem a alternativní scénou. Platí to pořád?

Já si myslím, že k mainstreamu máme dál. Samozřejmě nejsme úplně alternativní parta, to zase ne, ale tím, co hrajeme a jak fungujeme, jsme spíš blíž k té alternativě.

Vaše nová deska se jmenuje Kusy radosti. Občas prý bývá název vašich desek nadnesený nebo chvástavý, ale někdy přesně sedne. Je tohle ten případ? Jak ta myšlenka vznikla?

Tohle není úplně chvástavý název. Vznikl úplně na poslední chvíli – je to úplně poslední sousloví, které vzniklo na tu desku. Vymyslel jsem to ve vlaku, když jsem tuhle píseň jel nazpívat. Ondřej mi předtím ten text zkritizoval, tak jsem to celé přepsal. Spojení „kusy radosti“ vzniklo tak, že jsem se vztekal v autě, stál jsem před naší zkušebnou a řval: „Všechny moje kusy radosti jsou tady akorát rozježděný na týhle dementní silnici, vole!“ Celej ten den totiž úplně podivně odstartoval a mně se nedařilo vůbec nic. Ale pak se to změnilo.

Ve vlaku jsem dosedl, vzpomněl jsem si, jak jsem řval, že na silnici jsou kusy radosti. Tak jsem to dotáhl. To bylo zajímavý – přesně si pamatuju, kde to místo je. Pak jsem to u Ondřeje nazpíval a on, když to slyšel, říkal: „No vidíš, že to jde. A mohlo by se to tak i jmenovat. To je přesně odraz toho, co žijeme poslední dva roky.“ Tak jsem to poslal do naší whatsappové skupiny a všichni řekli: „Yes!“. Zázrak, na kterým jsme se shodli během chvíle. Neměl jsem to, a nakonec se to takto povedlo. Vesmír nás měl zkrátka rád.

Kde hledáš inspiraci pro své texty? Jde vždy o přirozený proces náhodných událostí, nebo tomu jdeš naproti? Třeba četbou nebo sledováním něčeho konkrétního?

Potřebuješ mít ten stav, abys to napsal. Tentokrát jsem se do něj dostal tak, že jsem si chodil pěšky a poslouchal kapely, na který jsem neměl čas nebo který jsem objevoval. Prostě jsem chodil po městě, kde nikdo nebyl. Byla noc, byl ten první covid a sníh. Tím jsem si to celé vyvolal. Najednou mi to začalo jít. Nic moc jsem nečetl, na to jsem neměl náladu, pořád jsem si ale doma hrál na španělu, dělal jsem melodie a nějaký poznámky. Posílal jsem sám sobě SMSky – tak to dělám, klasika.

To město bylo prázdné a já jsem viděl spoustu věcí, kterých bych si normálně asi nevšiml, protože by tam byl pohyb, auta. Šel jsem se projít a nikde nikdo. Vychodil jsem chmury a vrátil se domů. Člověk měl strach z toho, co bude, pak se zase strašně radoval, že se něco rozjelo... Vlastně to moc popsat nedovedu, je to nějaký takový moment. jako když vymyslíš název Kusy radosti. Jen si musíš nějak uvědomit, že to přilítlo, a hlavně to neprošvihnout.

Je někdo nový z domácí nebo zahraniční scény, kdo tě poslední dobou opravdu zaujal? Našel jsi u někoho třeba i inspiraci?

Teď se mi hodně líbí Wet Leg, to hodně poslouchám. A pak se mi líbí jedna parta, na kterou mě upozornil Dušan Neuwerth – jmenuje se to The War on Drugs.

A pak jsem se taky dost vracel do minulosti a objevil jsem kapelu The Libertines, tu jsem vůbec neznal. Jednou jsem takhle zase někam šel, bolely mě nohy, sedl jsem do nějakého autobusu a ten mě odvezl někam úplně do háje. A jak jsem byl zmatený, nějak jsem přehodil Spotify na nějaký úplně boží song. A to byli The Libertines.

Během těchhle výletů jsem si pouštěl kde co. Třeba Dinosaur Jr., Iggyho Popa, Smashing Pumpkins, PJ Harvey, The Doors... Byly to mračna písní, který jsem do sebe nechal vstupovat tak jako už dlouho ne. Prostě jsem se tou hudbou naspeedoval.

Zmiňoval jsi, že v kapele dříve docházelo k soubojům ega. Pročistil se nyní nějakým zásadním způsobem vzduch? Cítíš v tomto ohledu nějaký posun?

No, abych řekl pravdu, už to bude asi vždycky v takové vlnovce. Teď se nejvíc hádám s Mejlou. To se vytočíme v pikosekundě a pak to rychle urovnáme. S Pítrsem občas taky máme rozepře, ale u něj mi to přijde lepší – ten se zlepšil. (smích) Jen nevím, jestli by on řekl to samé o mně. Kryštof je teď nový, nadšený, takže to je v pohodě. Když jsme to vydrželi takhle dlouho, tak to asi tak hrozné není, ale k rozepřím docházelo a docházet bude pořád.

V dokumentu Ztracený film popisuješ, že je vidět kapela ve fázi rozpadu. Na konci dokumentu je napsáno, že část materiálu se ztratila. To je ironie, nebo k tomu opravdu došlo? A pokud ano, byly tam ještě horší záběry?

Myslím, že tam byly určitě horší – a ty nejhorší naštěstí nikdy nikdo nenatočil. Tenkrát když jsme se pohádali, šli jsme do toho fakt naplno, ego bylo mnohem větší. Teď když taková situace nastane, dokáže si to vždycky někdo uvědomit a přibrzdit. Tehdy jsme dělali strašně moc koncertů a věčně spolu seděli v dodávce. Já jsem znal každý chlup a pot z Mejly i z Pítrse. Nedělali jsme nic jiného, než že jsme jezdili a hráli. V tom filmu je hrozně moc pravdivého.

Ztracený film měl ve finále dvě a půl hodiny, tak jsme řekli mladému režisérovi Martinovi Přívratskému, ať to zkrátí. On to tedy zkrátil na dvě hodiny deset minut. My jsme řekli, že i tak to je pro nás neprůchozí, takže on se naštval. Myslel si, že natočí celovečerní film o kapele jako Petr Zelenka. Ale na to fakt nebylo... Kdyby to mělo tenkrát pětadvacet minut, tak asi nikdo nic neřekl.

Ale pak jsme si to nějak vyříkali. Hodně materiálu vyšlo na našem tehdejším DVD, to už je vyprodané, a pak se to vlastně ztratilo. Veškeré ty věci se fakt ztratily a už se nenašly. Martin potom našel aspoň tuhle dvouhodinovou verzi a sestříhal ji sám, protože byl o patnáct let starší a celé to pochopil. Teď to má podle mě úplně nejlepší výpovědní hodnotu.

Ale byly tam ještě šílenější věci. Teď si i říkám, proč jsme to vlastně tenkrát odmítli, ale tehdy jsme byli prostě unavení. Mysleli jsme si, že jsme úplně nejlepší kámoši a jede to, ale už jsme toho prostě měli plné zuby. Když jsme to viděli natočený, překvapilo nás to. Vlastně nám to asi pomohlo jako terapie. Tehdy jsme si řekli, že na ten dokument kašleme, že radši uděláme novou desku. Vzali jsme nového producenta a vznikla deska Fenomén.

Film teď má svoji výpovědní hodnotu, protože čas to nakopl. Je zajímavé dívat se na svoje mladší já. Jak tam sedíte, jak pořád hrajete. Fakt to bylo tvrdé. Jenom ta dodávka, ve které jsme jezdili... Je zázrak, že jsme se nikde nenabourali a že všichni přežili, ty vole.

Dlouho jste se vyhýbali singlům, nyní jste k němu přikročili. Donutila vás k tomu doba?

My sem tam z ničeho nic nějakou novou píseň vypustíme, ale je pravda, že jsme to trochu změnili, protože doba teď taková je. Když si někdo dokáže poslechnout celou desku v kuse, je hrdina. První novou píseň Už dlouho nemluvíš jsme vydali už před rokem. Paradoxně to vedlo k tomu, že jsme teď řešili, jestli ji tam vůbec dávat, ale nakonec tam je a je na správném místě.

Pak taky došlo k zázraku a my měli před vydáním desky skvělej klip, kterej natočil Adam Vopička. A pak jsme těsně před vydáním nový desky měli druhej singl – a to už je v našem případě opravdu nevídaná záležitost.

Ve studiu SONO Records jste nahrávali už dříve. Jste tam spokojení?

Nahrávali jsme tam už potřetí. Dělali jsme tam Detaily, Kvalitu a teď tohle. Ty poslední tři songy – Hotel, Chlap a Bagrista ze Suezu – jsme ale točili v Jámoru. V SONU byl covid, tak jsme se museli nacpat sem a to bylo dobré, protože to byla změna v pravý čas.

Dřív jsi dělal i filmovou hudbu. Lákala by tě ještě taková práce?

Tak jasně. Čekám, ale na nabídku a ta zatím nepřichází. (smích) Ona je to také disciplína sama o sobě. Tenkrát jsme dělali film Čtyři slunce. Potom jsme seděli ve střižně a viděli jsme, jak se to dělá, tak jsme se hodně naučili. Zjistili jsme, že jsme do toho šli úplně jako nýmandi. Málem jsme ale měli Českého lva. (smích)