Márdi (Vypsaná fixa): Je lepší hrát pro svých třicet lidí, než pět set, které nezajímáte

Vypsaná fixa se na scéně pohybuje už čtvrt století. Vedle nabité festivalové sezóny zvládla Fixa po dvouleté pauze natočit s Ondřejem Ježkem a Dušanem Neuwertem desku s názvem Kvalita a dva klipy. S frontmanem Márdim jsme si povídali o začátcích skupiny, zahraničních šňůrách, koncertu s filharmoniky, předskakování i pokoře.

Hrajete už 25 roků, je něco, co byste zpětně chtěli udělat líp nebo jinak?

Určitě jo, ale víme, že to už udělat nemůžem. Já se tím občas zaobírám, ale moc to neřeším a hlavně vím, že už to nezměním. Když to ale vezmu víc obrazně, tak platí, že bych se snažil být víc v klidu – soustředit se jen na hudbu a písničky… a nebýt třeba tolik nervózní, když jedeme pozdě na koncert.
Teď jsem viděl takový dokument o nás, starý patnáct let. Před těmi patnácti lety jsem byl fakt strašně naštvanej, že jsme jeli pozdě. Pak jsem si jednoho dne řekl, že se tím nebudu rozčilovat a zjistil jsem, že jsem úplně v klidu a že se to vždycky nakonec stihne. Najednou jsem se cítil strašně spokojeně. Nedávno k tomu asi dvakrát došlo, ale brali jsme to všechno s humorem a v klidu a všechno se stihlo a bylo to v pořádku. A taky je pravda, že jsme se všichni trochu zlepšili. (smích) Tohle je taková malá věc, která se dá naroubovat v podstatě na všechny problémy. K tomu ale člověk musí dospět časem a nestane se to hned.

Hraješ prakticky celou kariéru se stejnou kytarou a vybavením. Mohl bys o tom trochu popovídat?

Kytaru Jolanu mám úplně od začátku kapely, je akorát trochu vytuněná, snímače tam mám Seymour Duncan. Pak jsem si od kapely Znouzectnost kdysi koupil kombo Fender Twin, který mi vyhovovalo. Ve spojení snímačů a toho komba jsem našel zvuk, který mám rád a už mi to stačí. Všechno zkreslení a další věci řeším jen tím a poťákem nebo tlumením prstama, jak hraju.
O další zvuky se pak hodně stará Mejla. Já s Mejnem a Pítrsem děláme základy a Mejla se při hraní pohybuje spíš ve svým vesmíru.

S vašimi koncerty mám spojené to, že si sami taháte všechny bedny, je to tak?

Ano, nebo alespoň bedňákům pomáháme…

John Mayall si taky tahá svý bedny sám. Je za tím váš záměr zůstat v realitě, nebo je to ryze praktické řešení?

Myslím si, že tady v Čechách není moc kapel, který by potřebovaly bedňáky. A v momentě, když přejedou hranice, jsou tak neznámé, že by ani žádné techniky pořádně nesehnaly. Na druhou stranu je v tom taky trošku naše pokora, že jsme se někam dostali a něčeho docílili, ale rozhodně se to nebude projevovat tak, že budeme mít bandu bedňáků. My těch beden máme navíc poměrně málo. A ke všemu třeba moje kombo je asi jedno z nejtěžších na světě, proto si ho radši nosím sám. Nikdo to totiž nečeká – a když ho popadne, většinou s ním bouchne, protože ho to přitáhne k zemi... a rozbije mi tam třeba lampu.

.

Za svou kariéru jste procestovali docela dost zemí, jaké jste tam měli reakce?

Je to trošku paradoxní. Když jsme jeli šňůry třeba v Polsku a Japonsku, tak jsme jeli s kapelama, který byly o hodně slavnější než my, takže i co se návštěvnosti a zázemí týče to byl mnohem vyšší level. V Polsku jsme se na to hodně soustředili. Jeli jsme tam asi čtyři šňůry s kapelou Hey, která je tam slavná asi jako u nás Lucie. S nima jsme toho hodně projeli a hodně jsme se toho naučili. To samý se nám stalo v Japonsku, kde jsme hráli na koncertě v Tokiu, kde bylo skoro 3000 lidí, což byl velký zážitek. Na druhou stranu naše největší šňůry po Slovensku, kde jsme do toho dali fakt všecko, neměly výsledky vůbec srovnatelný třeba s Českem. Nastavení Slováků je možná fakt trošku jinačí, než nás. A pak jsme měli takový dobrodružný výpravy třeba do Bulharska, Itálie nebo koncert pro Čechy, kteří žijou v Londýně. Tenkrát jsme tam nahrávali desku a od té doby tam jezdíme pravidelně.
Hrání mimo naši zem je vždycky velice oživující. Vždycky je dobrý vypadnout ze svý lehce stereotypní Kolalokovy limonády. Teď se ale v kapele těsně po sobě objevilo osm dětí, takže už jsme nikde dlouho nebyli. Za hranice jsme vyrazili, rozhodně jsme ale nedosáhli takových zahraničních úspěchů jako třeba Už jsme doma nebo Sunshine. Třeba v tom Polsku to jednu chvíli vypadalo fakt nadějně, ale nějak to potom zvadlo…

Jak jste se jako u nás už zavedená kapela v roli předskokana cítili?

Když jsme třeba v Polsku dělali předkapelu Hey, museli jsme se fakt uskromnit a být opravdu rychlí. Tady v Čechách jsme ale nikdy za jinejma kapelama s tím, že jim chceme dělat předskokany, nechodili. Ze začátku nás ale takhle jednou vzala Znouzecnost. To na nás tehdy normálně chodilo tak deset lidí – a najednou jich do klubu přišla asi pětistovka . Zažili jsme si, jaký to je – a to nám stačilo. Pak jsme takhle asi dvakrát nebo třikrát hráli před Mňágou, protože jejich zpěvák Petr Fiala nám produkoval první tři desky. To nás ale tenkrát její fanoušci moc nebrali. V tu chvíli jsme si řekli, že je lepší hrát pro svých třicet lidí, než pro pět set, které nezajímáme. Ale musím říct, že fanoušci Mňágy nás už po letech přijímají skvěle, když spolu hrajeme dohromady.
Určitě se na to dá koukat z víc pohledů, ale platí, že nejsme kapela, která postavila kariéru na tom, že dělá předskokany známějším českým skupinám. Zažili jsme to a radši jsme chtěli hrát sami. Objektivně ale musím říct, že v době našich začátků bylo mnohem víc příležitostí, protože klub byl v každým okresním městě.
Rozhodně ale nejsme nepřátelé předkapel. To zas ne. Občas někoho bereme, ale jsou to spíš kámoši, tedy děláme to z kamarádství. V našich klubech je, až na výjimky, většinou těžký vejít se dohromady na jedno podium a nazvučit se před hraním. A tak je to většinou tak, že předkapela se v klidu nazvučí před koncertem a ty pak zvučíš do lidí, protože se to celý změní. Něco jinýho je, když jedeme s Mnágou nebo s Wohnoutama, to si každá kapela bere svý vybavení včetně mixu, ale i tak to není úplná legrace.

Jaký nejhorší zážitek máte s předskakováním spojený?

Kdysi jsme dělali předkapelu sami sobě – a to bylo úplně nejšílenější. Hrál jsem s Pítrsem ve dvou a pak jsme šli hrát s kapelou. To bylo úplně nejšílenější peklo, který si na sebe můžeš vymyslet, protože tě něco vycucne a potom do toho nastupuješ znova.

Jak hodnotíš vaše hraní s filharmonií, které jste si v létě zkusili na Rock for People?

Když jsme začínali zkoušet, byli jsme trochu ve stresu. Pak jsme si ale sladili zvuk, začali jsme hrát a jak jsem to slyšel, tak to mi to přišlo až dojemný. Čím dál tím víc se mi stává, že jedu v autě a přelaďuju si stanice. Pak se ale najednou přistihnu, jak půl hodiny poslouchám Vltavu a tam tu klasiku a nechci to přeladit. To je hudba, která má svou sílu a je to už dlouhodobě vyzkoušený. Pak se mi stalo, že po pár zkouškách a koncertu s filharmoniky jsme jeli asi čtyři koncerty a já jsem slyšel ty aranže, i když už jsme hráli sami.
Teď to dělá kde kdo, ale pro mě osobně to byla pěkná zkušenost i když to bylo náročný. Měli jsme to ale taky spojený s přesným počítáním nebo tím, že si prostřed koncertu nemůžeš dát jam. Všechno je napsaný, podle toho to hraje a ty to nesmíš zmrvit, protože pak už do toho rozjetýho vlaku nenaskočíš.

U vás musel být ten rozdíl o to větší, už tím, že si normálně nepíšete ani koncertní setlist…

Jasně, všechno muselo jít po sobě. My jsme ještě dirigentovi dali nahraný songy, podle toho, jak je hrajem naživo. Radši jsme fakt znova nahráli koncertní verze, protože tak, jak je to ze studia, už to dávno nehrajeme. Ale i tak jsme to museli přesně napočítávat. Dali jsme to podle mě ale se ctí. Splnilo to účel. Některý hudební publicisti to sice pohřbili, ale třeba kapela Kodaline, která tam hrála, prý řekla, že to byl jejich největší zážitek z celýho festivalu. A chodilo za náma i dost lidí, že se jim to líbilo, až jsem z toho byl překvapenej…

Podařilo se ti díky tomu na staré písničky nahlédnout z jiného úhlu?

To jo, u některých, hlavně těch pomalejších, ještě daleko víc vynikly texty. Třeba u Papírový hyeny nebo u písničky Samurajský meče jsem najednou před sebou viděl ten příběh, jako bych byl v kině, to bylo fakt zajímavý. To mě samotnýho překvapilo, i když jsem k tomu byl předtím skeptickej. A myslím si, že i ti hudebníci z filharmonie, který znají Rudolfinum, kde lidi sedí a poslouchají, nás možná brali trochu s rezervou. Najednou ale zažili ten kotel na Rock for People – a tak si to taky užili. Pod náma se to točilo, lítaly boty, kusy oblečení a oni tam seděli a hráli – myslím, že tohle je taky obohatilo, že tohle asi nikdy nezažili.

Když jsi zmiňoval texty, napadlo mě, jaké to je psát pro Davida Kollera nebo pro Dogu…?

To je úplně jiná disciplína. Zároveň si tím ale dost odpočinu. Řeknu si, že jsem Doga nebo Koller, snažím se být v jejich kůži a psát to pro ně. Ale přišel jsem na to, že ti to musí být nějakým způsobem sympatický, nemůžeš dělat úplně všechno, pak by se to nelíbilo tobě ani těm muzikantům pro který píšeš. Nemusí to být žádný hit, ale když vidíš, že jsi napsal song, na který třeba právě fanoušci Dogy, která hraje fakt jinej styl, dobře reagují, tak z toho máš dobrý pocit, je to taková radost. Musíš na ně být nějakým způsobem napojenej. Taky se to ale, podle mě, nesmí úplně přehánět, protože pak ztrácíš ten vlastní spirit, kterej máš. U mě přišlo i takový období, kdy jsem psal pro čtyři lidi najednou. Pak jsem to už musel fakt trochu omezit a soustředit se spíš na sebe.

Nové album mělo být trochu stylizované do atmosféry 60. let...

Původní závěr takový byl, ale jak řekl Dušan Neuwerth, nakonec z toho vzniklo trochu něco jiného. (smích) Snaha tam byla, někde je tam asi i slyšet, ale celá ta deska taková rozhodně není. Myslím si, že je docela pestrá, protože nakonec druhej producent Ondřej Ježek ten šedesátkovej mód uplně nedodržel, protože má prostě svůj humor a svou vizi. A nakonec nám to tak nevadilo, a tak jsme to rozrazili a vzniklo z toho něco jinýho.

Kde se teda vzala ta původní idea?

Hodně za to mohl právě Dušan Neuwerth. Je tam totiž taková píseň, která se jmenuje Měla krátkou ofinu, což je takový šedesátkový název a i ten song je tak udělaný. Ty další věci ale opravdu dopadly spíš jinak.Taky z toho pro nás plyne to, že si musíme dávat pozor na to, co říkáme, protože pak to lidi převezmou jako tu velkou pravdu, ale ono to tak úplně není. Když jsme třeba dělali desku Detaily, tak jsem někde řekl, že to bylo v době, kdy se mi narodila dcera a já jsem jezdil s kočárkem a poslouchal hudbu. Pak z toho ale vyšlo, že takhle vznikla celá deska. Na druhou stranu je fakt, že s tímhle obdobím to mám hodně spojený.

Podobně se o tobě rozneslo, že skládáš podle knížek…

Přesně tak! Přitom takhle napsané věci by se daly spočítat na prstech jedný ruky. Pak se to ale objeví na Wikipedii a vypadá to, že Vypsaná fixa nedělá nic jinýho, než že listuje knihama od Márqueze nebo Saroyana a z nich natočila devět desek. (smích)
Pro tuhle desku ale platí, že se tam vrací hrdinové, který si vymýšlím sám. Na minulý byl jen Siky Romero, tady je jich víc. Ta deska se ze všech našich nahrávek odehrává na nejmenším prostoru. Je to hlavní třída v San Piegu, na který je klub Peprmintových nosohltů a vedle něj je starý činžovní dům. A všichni kolem toho běhaj dokola. Ale s touhle informací bych byl taky trochu opatrný, ať se to zase nějak nezvrtne. (smích)