Marek „Zefv“ Dočekal: DIY je moje sebeobrana před světem tam venku

O festivalu, scéně a DIY přístupu

Žižkovská noc už je pojem. Pamatuješ si ještě na moment, kdy jsi ji zakládal? Co bylo největší výzvou tehdy a co je největší výzvou dnes?

Že je náš žižkovskej večírek „pojem“ tvrdíš ty. Na jednu stranu mi to lichotí, ale na tu druhou – neděláme nic unikátního ani přelomovýho, tak se raději držim zkrátka.

Okolo roku 2010 jsem byl čerstvý student kulturní antropologie a měl jsem štěstí na takovej ten středoškolskej/vysokoškolskej rokenrol, kdy na akci dvou kapel z jedný školy přijde dvě stě lidí a ani to nestojí moc práce. Potkal sem skvělý lidi z dalších škol a z atmosféry různejch večírků přišel nápad – co udělat festival? Takhle jednoduchý to bylo.

Když to řeknu s nadsázkou, tehdy byla největší výzva mít dost dlouhejch papírků – nic nenasere víc, než když šáhneš do futrálu a tam prázdno. A hulit brko ze dvou Vážek nebyla nikdy lahůdka. A teď vážně: před patnácti lety jsme neměli ponětí, co všechno se může posrat a jak záleží na každym detailu, tak jsme se tim netrápili a bylo nám hej. Teď je pro festival velká výzva mít přehled o všech detailech na každé scéně – což se kupodivu daří a každým rokem ubejvá těch vtipných historek ze zákulisí.

Čím se odlišuje dobrý festival od průměrného? Je to o line-upu, atmosféře, nebo o něčem úplně jiném?

Atmosféra, program, místo, ozvučení... To jsou všechno pro mě cihly, ze kterejch se staví zážitek. Ale to nejdůležitější je nějaká malta, která ty cihly drží pohromadě, a to jsou lidi na tý akci, smalltalky, kuřpauzy, seznamování, objevování. Dovedu si představit akci, co je „papírově“ jasnej tahák, ale lidi jsou zdechlý a neproudí žádná energie. A naopak sem zažil pár večerů, kdy všechno hrálo proti nám, ale byla to náramná zábava. Tim ale nechci říct, že je všechno na vnějšich vlivech, ty cihly si člověk taky může hezky připavit a nachystat. 

Jak vidíš současnou českou hudební scénu? Máme dost zajímavých kapel, nebo to pořád táhnou ti samí?

Nad takovou otázkou můžeme sedět klidně celej večer a nevyčerpáme jí ani z jednoho procenta. Pokud se bavíme o tom, co je mi nejblíž – klubová scéna v Praze –, hodně vnímám to, že mezi lidma je stále chuť mlátit do kytar a nebo zkoušet rapovat a jít s tim před publikum – kvůli nějaký radosti z tvorby, z legrace s partou a z touhy po seberealizaci. Odmítám nihilismus, že je to teď špatný a kapely nejsou. Stále vznikají super věci – jsem překvapenej, že toho je tolik! Jen je třeba mít trochu otevřený oči.

Druhá strana mince jsou ale podmínky, ve kterých kapely můžou hrát, tvořit, realizovat se. Ideální by bylo mít malý kluby, kde se dá hrát pro dvacet lidí a nemuset za to platit milion. Mít přátelský prostředí, kdy budou lidi motivováni dělat akce pro ostatní a nebudou mít strach, že tak crazy myšlenka, jako „uspořádat koncert“ pro ně automaticky znamená provařit peníze. Jenže kupní síla šla dolů, fixní náklady dost nahoru a udělat špíl pro kamarády a kamarádky dle mě není zas tak jednoduchý, jak bejvalo.

Určitě tu jsou na scéně matadoři, kteří mají svou pozici. Cítím, že s tím dost zamíchala corona a celá situace okolo ní a hlavně po ní. Kolik klubů zaniklo, ale kolik zas vzniklo? Je stále co objevovat a je stále čím žít, pokud teda člověk rezignuje na jeden žánr a kouká na scénu víc zeširoka.

DIY přístup je u tebe dost zásadní. Co ti tenhle styl práce dává a kde jsou jeho limity?

DIY je pro mě sebeobrana před světem tam venku. Je to pro mě terapie i možnost, jak v pozdním postzemanovskym kapitalismu nezešílet. Kulturní prostředí mi přijde obecně dost podfinancovaný, toxický a výkonový. A to mě prostě šíleně nebaví, i přes všechny srdcaře a srdcařky, co se s tím snaží bojovat. Já asi nechci bojovat, chci žít.

A tak se sebeorganizujeme zdola a děláme akce po svým, bez nutnosti velkejch hráčů, velkejch klubů, velkejch peněz a sponzorů. Obecně: nechci čekat na to, jestli na naše sny a touhy bude mít vliv nálada grantový komise a nebo obchoďák od Jégrmajstra. To je jak od Camuse – svoboda přichází s krokem do neznáma.

Musim se podívat svojí minulosti do očí a uvědomit si, že DIY pro mě bývala výmluva, proč dělat akce trochu na hovno. Pomohlo mi to uvolnit tlak na výkon, ale výslednej zážitek nebyl pro ostatní uplně top. Snad jsem z toho vyrostl, Do It Yourself teď beru jako závazek, jak dělat věci důstojně a otevřeně, jako fakáč kulturním institucím, co mají obří budgety, ale nedělají věci pro ostatní ani otevřeně a už vůbec ne důstojně.

Změnilo se nějak vnímání alternativní hudby u českého publika? Mají undergroundové kapely šanci se uživit?

Uživit se hudbou se nedaří často ani přiznaně mainstreamovejm kapelám, který jezděj firemky a holej městský slavnosti. Pokud někdo vykročí z undergroundu, sice už nejezdí za benál a sójovej párek, ale taky mu jdou náklady nahoru – od dodávky přes management a další číčoviny. To je stejný pro Dunaj z roku 1993 stejně jako pro Tresku jednoskvrnnou v roce 2025.

Nemám data, jen pocity a dojmy. Vnímám to, co se ale dělo vždycky a dít se bude. Nějaká alternativní parta díky specifickému prostředí (punk, ulice, drogovej haze, underground, indie produkce...) byla prostě odlišná od ostatních a mainstreamový publikum si ji pro její výjmečnost „adoptovalo“. A časem se to zajímavý vytrácí a zůstává jen forma bez obsahu. A tak alternativní kapely hrajou i mainstreamovější akce a dodávají jim punc opravdovosti.

O bookingu a tom, jak se dostat na pódia

Jak vypadá tvůj běžný proces bookingu? Co všechno musí kapela splnit, aby ji promotér vůbec vzal v potaz?

Tak jsou dvě situace: první je, že mám termíny, který chci a musim naplnit – jak v klubu, tak na festivalu a nebo na projektu, do kterého se přidám. A tam přemejšlim nad tim, co by nedejbože mohlo bejt pro někoho zajímavý, s čim by se mohl identifikovat a co by ho mohlo bavit.

A ta druhá situace je, že se mi aktivně ozve kapela à la: „How do you do, nemáš pro nás nějakej flek?“ A pokud je taková kapela zajímavá, tak si ji napíšu do notýsku a pak někam obsadim – a nebo ještě líp, vyzvu kapelu k tomu, že si tu situaci obsazení můžeme vytvořit sami a na nic nečekat. 

Ono těch faktorů je hodně, ale musí tam „něco“ být. Super nahrávka, milá prezentace, dobrý vztahy... Vzal jsem kapelu jen na základě toho, že jsem slyšel třicet sekund demíčka natočenýho na telefon a taky jsem vzal kapelu, od který jsem nic neslyšel – jen proto, že tam hraje spolužák, se kterým jsem na střední chodil na němčinu.

Když ti přijde mail od kapely, co rozhoduje o tom, jestli si ji poslechneš, nebo mail hned zavřeš? 

Extŕemně nesnášim „ctrl+c / ctrl+v“ maily, ze kterých křičí nulová snaha aspoň trochu vnímat, kam kapela píše. Kapel je hodně, míst na hraní málo, nikomu nevyčítám jeho strategie, ale zároveň po mně nemůžou chtít, že se z toho posadim na zadek.

Slibil jsem sám sobě, že otevřu každej mail a zkusim si poslechnout nahrávku. V čase okolo Žižkovský noci to je třeba šest set mailů. Beru to trochu hráběma, ale nejvíc cenim osobní přístup.

Co by měl obsahovat ideální bookingový e-mail? A co naopak v žádném případě neposílat?

Kdysi mi napsala kapela mail: „Ahoj, jsme XY, na akce jezdíme včas a držíme slovo podle toho, co se domluví.“ To mě totálně ohromilo a hned jsem jím nabídl flek na festivalu. V tý jedný větě je snad vše, co každej promotér a promotérka chce. Obecně cením, když kapela napíše, odkud je, co hraje a v jaký je formě. Vůbec mi nevadí, když upřímně přiznají, že jsou na začátku svojí cesty a nemají fanoušky. Je to upřímný a stokrát lepší, než si hrát na mistra světa.

Je to až s podivem, ale tolik kapel posílá mail bez nahrávky, že to snad ani nedává smysl. Mám rád, když kapela pošle i živák, abych si mohl představit, jakej je rozdíl mezi studiovou nahrávkou a živou prezentací. Je absolutně ok poslat video z mobilu – dovedu si odmyslet ty garážový zvuky a najít si v tom to důležitý. Jak říká klasik, štěstíčku se musí jít trochu naproti. A tak rozhodně není od věci nabídnout podanou ruku dotazem à la „Co můžeme udělat pro to, aby taková akce mohla proběhnout?“ a podobně.

Jaké jsou nejčastější chyby, které kapely při snaze dostat se na festival nebo do klubu dělají?

Píšou pozdě. Načasování a trocha trpělivosti jsou absolutní základ. Promotéři a promotérky nejsou o nic lepší lidi než muzikanti a muzikantky, často zapomínají, nestíhají... Je fajn se připomenout a nebo zkusit napsat dřív než tři týdny před akcí. Pátky a soboty máme v klubu vybookovaný třeba na osm měsíců dopředu, tak je to pak těžký.

Myslíš, že je dnes jednodušší, nebo naopak těžší pro neznámé kapely dostat se k zajímavým koncertům?

Rozhodně je to jednodušší, než co si pamatuju třeba okolo roku 2008. Sociální sítě dělají velký kouzla. Není potřeba znát tolik lidí ze scény a možnost si domluvit gig je dostupnější. Ale pak je zas otázka, jaká je obecně kvalita takových akcí.

Očekávání bookera aneb co muzikanti (ne)chápou

Co jako promotér nejvíc očekáváš od kapely, která s tebou spolupracuje?

Co je na světě průměr, je v Čechách nadprůměr. Jak jsem říkal: když kapela přijede včas, je milá, nápomocná a chápavá, tak vlastně bouchám šampáňo, protože takový obyčejný věci nebejvají základ.

Naopak – co muzikanti často nechápou a zbytečně tím bookerům komplikují život?

To je aková ta pohádka o nekonečný válce umělců s producentama a promotérama, kdy se navzájem potřebujou a ještě víc se navzájem nenáviděj. Promotéři nechápou křehkou uměleckou dušicku a její specifika, a muzikanti zase nemají elementární pochopení pro nějakou snahu o organizaci věcí, zvukovek a tak dále. Občas se daleko víc než jako booker cítim jako potulný terapeut, když s lidma řešim, zda si dovedou představit situaci, kdy by se cítili lépe, a co lze pro to udělat.

O zákulisí, průšvizích a největších lekcích

Máš nějakou historku z organizace koncertů, která by se hodila do knížky „Co se může podělat, to se podělá“?

To je na celou knihu. Párkrát jsem dělal takovej stand up Jak neuspořádat první koncert. Ale ze zlatýho fondu si vybavuju tři: první je, že jeden interpret měl velice krátkej a jasnej rider: „Chci čtyři pivka a osm basáků, ať to kope.“ V klubu byla z basáků stěna přes celý podium, zvuk trhal hlavy a lidem tekla krev z uší. A po koncertě borec říká: „Hele basáky super, to díky, ale chtěl jsem po vás osm pivek a ne jen čtyři.“ V tu chvíli nám došlo, že někomu z produkce se podařilo ty dvě čísla vyměnit. (smích)

A druhá historka: před čtrnácti lety, dvě rakouský kapely na festivalu. Jedna totální underground a měli spát u kamaráda doma v nějakym crackhousu, druhá středoevropský hvězdičky, pro který byl objednanej hotel. Asi nemusim rozepisovat, co se mi povedlo. Androše někdo poslal na hotel a hvězdičky na gauč u kámoše. Ráno jsem čekal průser jak hovado, ale dopadlo to uplně skvěle. Undergroundová kapela psala: „Díky, poprvý v životě jsme spali na hotelu a cítili se jako lidi, děkujeme za servis...“ – a lokální hvězdičky zase psaly, že celou noc u kámoše na gauči prohulili, prochlastali a propařili na Play Stationu a že se o ně nikdo nikdy tak krásně nepostaral. Bylo to těsný.

Ten poslední příběh je už taková skoro zlidovělá pověst. Bookoval jsem kdysi koncert na jednom exkluzivním místě v Praze. Ale vyměnil se management a pár dní před festivalem nám nový management odmítl prostory poskytnout, protože neuznávají závazky starého managementu. Vzpomněl jsem si, že moje tehdejší holka kdysi říkala, že na tom místě byla se školou na nějaký VIP akci a že tam pracoval tatínek její spolužačky. Volám jí v noci: „Hele, potřebuju, zda bys zavolala tý holce, cos' jí čtyři roky neviděla, aby se zeptala táty, zda nám umí pomoct.“ Samo sebou mě poslala do háje, že to je volovina. Musel sem nasadit silnej kalibr a řekl sem, že udělám doslova cokoliv a že jí za tu službu pořídím koťátko. Během pěti minut bylo vše vytelefonovaný, holka zavolala holce, ta tátovi, ten do firmy a nějak to urovnal. Zázrak doslova na počkání. To koťátko se jmenovalo Slepička a mělo u nás hezkej život.

Jak řešíš situace, kdy něco selže – kapela nedorazí, zvukař se opije, klub se vykašle na propagaci?

Tak jsou dvě úrovně průserů: první je, že problém je interní a cítí ho kapely a produkce. S tím se dá pracovat, omluvit se a jít dál, protože je velká šance, že koncert může dopadnout fajn a zlý pryč. Horší je, když průser poznají i návštěvníci akce. S tim se pak žongluje těžko a je tam potřeba nasadit charakter a co nejvíc věcí zachránit. Naštěstí jsme lidi a čim debilnější situace, tim víc jsou lidi chápavý, že to, co nebylo v našich silách (třeba deset piv pana zvukaře) neni naše chyba.

Co nejhoršího jsi kdy zažil od muzikantů? A naopak – která kapela tě překvapila nejmileji?

Špatný věci si asi ani nepamatuju. Taková klasika je, že na akci kapela děkuje za pivečka, za aparát, za penze a za slot – a hned před klubem vypráví, jakej jsem čůrák. To zamrzí. Jednou jsem vzal na akci kapelu z Belgie, který ten den zrušili někde v ČR koncert. Kapelu nebavilo čekat do půlnoci, kdy měli hrát, a tak prostě ve 22:00 šli na stage s tím, „že jim někdo řekl, ať hrajou“. Nenechal jsem je zahrát, byl sem nasranej, byla z toho šťouchanice a velký emoce. Po nějaký době pochopili, že je zahrát nenechám, uraženě se zabalili a odjeli. Až po někaký době jsem zjistil, že to celý byl hec tý kapely a chtěli to jen zkusit, že by to mělo šanci projít. No, nevim.

A jako pozitivní příklad mám v hlavě situaci pár dní před Žižkovskou noc 2016. Byl sem v nervu jak hovado, a volá mi kamarád z jedný známý kapely. Tak se ho ptám, co se děje a co pro něj můžu udělat – a on jenom, že si na mě vzpomněl, že to máme asi složitý a že mi volá s tim, co by on mohl udělat pro nás a jak by nám mohl pomoct. No, to sem šel do kolen a moc rád na to vzpomínám. Taková drobnost a jak potěší.

A co dál?

Na čem teď makáš? Chystáš něco nového, co by muzikanti měli sledovat?

Zní to jako rutina, ale jedu si už svoje klasický kolečko: jaro Žižkovská noc, podzim Riot Over River a mezitím práce pro Cross a moje vlastní aktivity jako Mad Duck booking. Nechystám nic převratně novýho, ale po letech chci rozšířit tým, který by se mnou oba festivaly připravoval. Mám specifický nároky na lidi a zároveň vám půlka Prahy řekne, že je se mnou těžký vyjít, takže to nějakou dobu zabere.

I když nemám tolik sil, kolik jsem měl dřív, a tolik elánu, kolik bych potřeboval, stále chystám akce na pomoc lidem na Ukrajině. To by měl sledovat každej muzikant ve vlastním zájmu a ideálně i takový akce dělat. Máš v hlavně takovou akci, ale nevíš si s tím rady? Klidně se ozvi, moc rád pomůžu!

Kdybys měl dát jedinej tip mladé kapele, co by to bylo?

Na nikoho nečekat, na nikoho nespoléhat a být proaktivní ve svém vlastním příběhu. Domlouvat si koncerty a zvát si na ně lidi, hledat spřízněný kapely, vytvářet zážitky a nečekat, že se někdo objeví a udělá to za ně. Je to sice lákavá představa, ale pak člověk prováhá nejlepší roky svýho života. Neni nic lepšího, než mlátit do kytar a cítit se u toho šťastně.