Marie Kieslowski: Už se neostýchám říct, že jsem hudebnice

Zároveň s novým albem Je všechno dobrý? se chystá i vydání knihy, na kterou jsi rozjela i kampaň na Donio.cz. Jak tenhle nápad vznikl?

Když jsem se rozhodla vydat desku a řekli jsme si s manželem, že do toho dáme svoje peníze a vydáme ji vlastním nákladem, přemýšleli jsme nad vhodným nosičem. Cédéčko mi připadalo strašně staré a nikdy se mi to vlastně moc nelíbilo (přestože s Kieslowski jsme měli CD udělaná pěkně, nebyla to plastová krabička, ale třeba hezký papírový booklet a k tomu jsme měli vinyl). Ale dneska mám CD přehrávač maximálně v autě, doma už ho nemáme a spousta lidí si desky kupuje možná jen proto, že si nemají co jiného koupit, ale pak hudbu stejně poslouchají na Spotify – alespoň já sama jsem velký posluchač hudby přes internet. A vinyl je zase taková fajnšmekrovská věc, se kterou chci přijít až v momentě, kdy by o to byl zájem.

Takže jsme si říkali: „Co vlastně lidi teď kupují?“ A došli jsme k tomu, že to jsou knihy. Pamatuješ na dobu asi před deseti lety, kdy tu byla kvůli e-knihám úplná panika, že papírové knihy končí a nikdo je nebude kupovat? Nestalo se to, knihy se kupují dál.

Co bude tématem knihy?

Když jsem natočila desku, posílala jsem ji různě kamarádům a spoustu dobrých ohlasů jsem měla od holek, které mají děti. Říkaly, že jsem třeba dobře vystihla nějaké období, situaci nebo konkrétní pocit. Začala jsem se v duchu ptát, jak to tedy mají ostatní hudebnice. A začala jsem s nimi dělat rozhovory. Zatím jich mám sedm a ráda bych se dostala k deseti.

Které muzikantky jsi oslovila?

Podmínkou výběru bylo, že je znám osobně. Měla jsem i tipy na některé zpěvačky, které osobně neznám a možná právě proto to neklaplo. Nakonec tam mám Lenku Dusilovou, Markétu Foukalovou, Olgu Königovou, Nikolu Muchu, Marii Puttnerovou, Báru Ungerovou, Kláru Vytiskovou, přidám i vlastní příběh a další muzikantky jsou rozjednané.

Jak vaše rozhovory probíhají?

Povídám si s nimi o mateřství, o tvorbě, o pozitivních i negativních zkušenostech, o jejich pozici coby žen na naší hudební scéně, je to hodně pestrá paleta témat. Mně je osmatřicet a až teď mám pocit, že jsem se coby muzikantka nějak osamostatnila. Přijde mi to docela pozdě a zajímalo mě, jestli to tak mají i ostatní holky. Třeba Lenka Dusilová psala svoje vlastní písničky už jako malá. Já jsem naopak vždycky byla součástí nějaké kapely a až teď jsem se odhodlala.

Může to být právě mateřstvím, že se pak člověk odhodlá se „osamostatnit“?

Myslím, že v mém příběhu ano. Mateřství přikládám důležitost, co se týče budování nějaké sebehodnoty. Když se mi narodily děti, byla jsem se vším nějak v pohodě a spokojená. Jela jsem pár koncertů s Kieslowski, ale jinak jsem byla šťastná máma doma s dětmi. A tam někde se stalo, že jsem začala samu sebe víc vnímat. Protože je to velká výzva a velký životní střih. Neříkám, že pro všechny holky-hudebnice je mateřství nějak zásadní, ale rozhodně tomu musely přizpůsobit svoji tvorbu a hraní.

Ta kniha je i o tom, že hudební scéna je převážně maskulinní a dokud spoluhráči-kluci neměli vlastní děti, často vůbec nechápali, proč je třeba zpěvačka unavená, proč přišla pozdě na zkoušku nebo proč se jí blbě zpívá. A pak, když to sami zažili, zpětně uznávají: „Tyjo, já už přesně vím, co tím myslíš!“ Ale zároveň nikdo z těch mužů-muzikantů, které znám (nechci nikomu křivdit), nešel na mateřskou. Takže to není stejné.

Je pravda, že kluků-muzikantů se v rozhovorech běžně nikdo neptá, jak skloubí rodičovskou roli s hudební tvorbou a kariérou.

Mně se pak líbí ty případy jako Václav Havelka nebo David Pomahač, kteří začali hrát se svými syny. Ale to už jsou dospělí potomci. Neznám třeba žádného zpěváka, který by bral svoje malé dítě na koncert, protože to jinak nejde. Jasně, třeba kojení je nezastupitelná věc, ale spíš je to prostředí, kam dítě netaháš, když nemusíš. No, a matky muzikantky nemají moc na výběr. Tím pádem může vzniknout pocit, že hudební scéna není úplně vstřícná. Protože ani pořadatelé dřív často nechápali, proč interpretka potřebuje místnost navíc, nebo proč jako těhotná nechce, aby se v klubu kouřilo.

To jsi vlastně zažila s Kieslowski, protože v té době se ještě v klubech a restauracích kouřilo... To mě přivádí k takové bilanční otázce: jak bys srovnala svůj „vstup na scénu“ tehdy s Kieslowski a teď coby sólová tvůrkyně (ačkoli je jasné, že teď už přicházíš coby zavedené jméno, ale sólový projekt je nový)? Jaké změny třeba nejvíc vnímáš z hlediska PR a komunikačních kanálů?

Na to bych ti ráda odpověděla až po nějaké zkušenosti, která je zatím hodně čerstvá. Mám za sebou asi pět koncertů, které jsem si domluvila sama. Jsou teď kolem mě dva různé přístupy. Jedni říkají: „Jaká debutová deska? Vždyť už jsi známá!“ a někdo naopak říká: „No, víš... Vždyť ty přeci teď začínáš.“ (smích)

Jak to cítíš ty sama?

Že začínám a zároveň navazuju. (smích) Proto jsem si i nechala jméno Kieslowski – patří ke mně a mám ho fakt ráda. A taky to všechno nechci jen tak vyhodit. Když si zadáš do googlu „Marie Bláhovcová“, nevyjede ti ani Kieslowski ani moje hraní ve Zvířeti jménem Podzim ani nějaké drobnější projekty jako ukolébavka To a jen sen. Navíc vypadám úplně jinak, mám dlouhé vlasy a lidi mě opravdu nepoznávají.

Ještě k tomu věku, jedné mojí kamarádce-muzikantce řekl jistý hudební producent, že je skvělá a talentovaná zpěvačka, instrumentalistka i skladatelka, ale že neprorazí, protože není mladší. Je jí čtyřicet. Podle mě by to samé dobrému muzikantovi-muži neřekl. Byl by „zralý“, „v nejlepším věku“, se spoustou zkušeností. Zkrátka to klišé, že zpěvačka nebo hudebnice obecně musí být především mladá a krásná, tu stále je. Teď se tady i díky podcastu Krása téma fyzické krásy jako podmínky pro vstup na scénu hodně otevřelo.

A mě taky hodně baví se s muzikantkami bavit právě o pozici „zpěvačky“. Třeba Marie Puttnerová taky až teď skládá svoje vlastní písničky. Doteď poznala jenom tu roli, že stojí na pódiu a zpívá, a to není vždy důstojná pozice.

Jo, zpěvačky kolem sebe někdy mají stejný „nános“ jako violisti. Říká se, že jsou úplně blbé, že nemají rytmus, že neintonují...

(smích) Přesně. Jsi zpěvačka, takže musíš být zákonitě blbá, někdy se k tobě chovají s despektem – nejen muzikanti, ale i fanoušci. Navíc zrovna Maruška Puttnerová má takovou vizáž, že není jasné, jestli jí je devatenáct, pětadvacet nebo pětatřicet, takže to má o to těžší.

Takže i když muzikantka splňuje to „kritérium mladosti“, zároveň jí cpou do role eléva.

... a chtějí ti říkat, jak máš věci dělat.

Ty jsi v Kieslowski naopak měla poměrně razantní vizáž. Byl to tehdy trochu záměr?

Chápu, že to takhle může působit, ale Kieslowski fakt nebyla kapela toho typu, že bychom image nebo cokoliv marketingového plánovali. Všechno bylo spontánní, nebyl za tím žádný koncept. Takový jsem tehdy nosila účes, nosila jsem hodně černé oblečení a koženou bundu... A postupem let se to prostě proměnilo.

Zároveň když se na sebe podívám zpětně, já sama jsem se trochu nechala pasovat do té role „holky, které je potřeba poradit“. Nechci to házet jen na chlapy, že mají silnější ega a že všechny kolem sebe tlačí nějakým směrem. Je to i moje zodpovědnost, že jsem na tu hru přistoupila a neřekla třeba: „Tohle je mi nepříjemný, necítím se jako rovnocenný partner“ a podobně. Vlastně jsem i sama sebe trochu shazovala – a možná i to byla moje motivace k vlastní tvorbě.

Jinak bych byla pořád jenom interpretka nebo sideman, ať už jsme byli v kapele dva, nebo i ve Zvířeti. Maruška Puttnerová třeba mluví o tom, že přesně z toho důvodu začala chodit na Ježkárnu – že bude mít oficiální studium a díky tomu si třeba obhájí nějaké svoje nápady. Když jí pak třeba školení muzikanti řeknou: „Ale takhle se to nedělá,“ ona si teď díky vzdělání víc věří a odpoví: „Takhle se to dělá.“

Na druhou stranu mě napadá, že tímhle procesem musí projít každý člověk – ať už holka nebo kluk –, který je „jen“ sideman a nemá svoji písničku.

Jasně, je to o povaze. Ve většině těch rozhovorů ostatně nakonec dojdeme k tomu, že jde především o sebevědomí a schopnost se prosadit.

Ale přitom stále platí, že představy o ideálních rolích žen a mužů a snaha je do těch „škatulek“ vhodného chování napasovat tady je.

Ano. A ty sama si do té škatulky často ráda zalezeš, protože jsi tak naučená a vychovaná. Je to v něčem bezpečný prostor a zkrátka pak nevybočuješ.

V jaké fázi je tvoje knížka teď?

Spustili jsme kampaň na Donio.cz a mám hotové první kolo rozhovorů. Ještě se ale potřebuju na spoustu věcí doptat, bude se to editovat, autorizovat a graficky zpracovávat. Také chceme udělat dobré fotky.

Název bude odkazovat k desce?

Ano, kniha se bude jmenovat stejně jako album, tedy Je všechno dobrý? Ten název mi v podstatě spadl z nebe. Hodí se jak pro desku, tak díky tázací formě i pro knihu. Ptám se tak i všech těch muzikantek: „A je všechno dobrý?“ Protože ono na první pohled je, jenomže v zákulisí to tak často není – máš stres, brečí ti dítě a tak dále.

A když tu otázku pokládáš sama sobě, jak bys teď odpověděla? Je všechno dobrý?

Myslím, že to, jestli je všechno dobrý a jestli je to správný směr, budu vědět tak za dva tři měsíce.

Brala jsi texty na albu trochu i jako autoterapii nebo určitý „deník“?

Já nejsem deníkový typ. Většina těch textů nejsou žádné dlouhodobé myšlenky nebo pocity. Je to spíš nějaký krátký úsek v mém životě, na který jsem si vzpomněla, byl pro mě silný, tak jsem ho zpracovala do písničky.

Existovaly některé texty nebo celé skladby i dřív? Nebo jsi jednotlivá témata zpracovávala až teď cíleně pro desku?

Třeba Silnice k nám je písnička, kterou už jsem hudebně – s jiným textem – měla asi pět let někde v Garage Bandu. Ale až s rozhodnutím udělat desku jsem si sedla a text přepsala podle tématu, které pro mě bylo aktuální. A skladba Sami je zase kombinace více věcí – můj pocit z doby, když jsem byla teenager, že jsem tak trochu solitér a neumím udržovat přátelské vztahy, se propojil se současným pocitem, že potřebuju samotu, protože s dětmi člověk nemá vůbec žádný prostor sám pro sebe. Vlastně celá deska je jednak o potřebě samoty a zároveň o izolaci od světa, když jsi doma s dětmi.

Zafungovaly texty třeba i jako komunikační nástroj s tvým okolím? Zjistili o tobě tvoji blízcí díky nim něco nového?

Mým prvním posluchačem byl vždycky Bohdan, můj manžel. A ten se přiznal, že textům zpočátku nepřikládal takovou důležitost. Obecně hudbu vnímá spíš jako celek, jak na něj působí. Později jsem mu říkala: „A víš, že tahle písnička se týká tebe?“ A on: „Jo? Ahááá!“ (smích)

Je to vůbec zajímavé, jak člověk texty písní poslouchá. Mám hodně reakcí od různých žen, že třeba skladba Město bliká je dobré vystižení atmosféry, když jsi doma s dětmi a máš pocit, že se z vašeho bytu stane takový oblak, který někam pluje – a ty vůbec nevíš, kam... a kdy se to zastaví.

U vaší tvorby s Kieslowski jsem se víc soustředila na text i z toho důvodu, že celková aranž byla – i u posledního alba Mezi lopatky, které produkoval Jan P. Muchow – jednodušší. Tvoji sólovku produkoval Aid Kid a je tam hodně vrstvených vokálů, spousta stop, na které se člověk může zaměřit při opakovaném poslechu. A tím pádem, i když se soustředím na tvůj hlas, který je snímaný hodně close-up způsobem, mi do poslechu vstupuje spousta dalších vjemů – včetně různých efektů nebo ruchů, které tam prosakují, což mně osobně zase evokuje život s dětmi.

To se ve skutečnosti i stalo, že třeba v náběru z demáčů se někde objevuje hlásek mých dětí – a i když jsme to pak ve studiu přezpívali, Aid Kid trval na tom, že původní demoverze byla lepší. Ale samotnou mě zajímá, jestli ti přijde, že je tam nějaká textová podobnost s Kieslowski.

Moc ne, protože Davidovy texty mi připadaly hodně zemité a tématizují i různý hnus a špínu – nejen tu emoční.

Já jsem ve svých písničkách chtěla mít na konci vždycky nějaké světlo, že i když to začíná třeba temně, na konci se to zvedá a graduje k nějakému happy endu. Ale vnímám, že stejně jako David, i já píšu o osobních věcech. Možná i proto mi byla tvorba Kieslowski blízká.

Měla jsi při psaní někdy přímo na paměti, že „to chceš dělat jinak než s Kieslowski“?

To vůbec. Ono to ani nejde, takhle se hlídat. Já jsem šla jenom po tom, abych textu věřila, abych ho byla schopná zpívat třeba i za rok za dva a šel mi přes pusu – abych to byla já. Asi po třech písničkách jsem si úplně zakázala nějakou větší autocenzuru, protože to bych pak desku nikdy nevydala. Srovnávání by mě spíš blokovalo.

Když by ses měla porovnávat jenom sama se sebou, jak vnímáš svůj hlas v současné poloze? Za mě je na tvé sólovce oproti albům s Kieslowski mnohem více „usazený“.

Když dneska někde zaslechnu nějakou nahrávku s Kieslowski, ne vždy se mi líbí, jak tam zpívám. Aid Kid má ke zpěvu dost jiný vztah – dá se to asi shrnout heslem, že méně je rozhodně více. Takže jakmile jsem někde začala hlasově tlačit emoci víc, než jemu připadalo únosné, řekl mi, že se mu to líbilo víc, když jsem na to netlačila. A tím možná vznikla nějaká nová barva.

Zároveň jsem demáče nahrávala, když už děti spaly, takže jsem prostě musela zpívat potichu. Tam jsem objevila, že můžu vlastně potichu zpívat i ve vyšší poloze. Svoje možnosti a limity jsem si osahala, když jsem chodila na hodiny zpěvu k Markétě Foukalové (která je také jednou z hudebnic v připravované knize). To mi taky hodně dalo.

Ano, cítím ve tvém hlase i technicky mnohem větší jistotu.

Je to možná právě tím, že jsou to moje vlastní věci. Přesně to jsem si chtěla vyzkoušet. S Kieslowski to bylo tak, že David přišel s písničkou a já jsem si tam našla svůj part. A naživo Kieslowski fungovali skvěle a zase jinak než na desce. Desky jsme často točili tak, že písničky vznikaly až ve studiu. Nebo David napsal text den před nahráváním. To je velký rozdíl, než když si něco půl roku hraješ doma a máš to usazené. Odstup a delší práce s písničkou mi přijdou strašně důležité.

To mě přivádí ještě jednou k otázce tvé vizuální image, kterou měla ve videoklipu k písni Sami na starost návrhářka Mimi Lan Nguyen. Když to řeknu ze svého pohledu: ostře řezané hrany nahradily měkké vlny a transparentní materiály. Dalo by se to chápat jako paralela ke zjemnění hlasu, jako součást konceptu „míň je víc“?

Mimi mě oblékla jak do toho klipu, tak i na živé hraní. Přišlo to ke mně zase nějak samo. Znám se s Mimi delší dobu a ona se mě jednou zeptala, co dělám. A když slyšela, že chystám desku, řekla, že mě bude oblékat. Právě ona podtrhla tu novou image – mě samotnou by v životě nenapadlo, že můžu vypadat až takhle žensky.

Dovolit si jemnost?

Možná ano. A zase to souvisí s mateřstvím, které je celé takové zemité. Porod je krásnej masakr, sáhneš si na svoje já, o kterém jsi vůbec nevěděla, že v tobě je. A mně ještě strašně dobře fungovaly hormony, byla jsem dost nakopnutá a šťastná. Možná i tam se bere chuť tuhle variantu sama sebe víc používat.

Jak jsi pak našla prostor na tvorbu a nahrávání?

K tomu, aby ten prostor vznikl, mi hodně pomohlo, že jsem odešla z Kieslowski. Ještě s prvním dítětem jsme s kapelou normálně hráli. A pak jsem byla podruhé těhotná a říkala jsem Davidovi, že potřebuju pauzu, že už to nepůjde tak, že porodím a za tři měsíce budeme mít turné. Taky už jsme podle mě byli hodně vyždímaní a já už jsem nechtěla dělat písničky tím starým způsobem. Takže jsme skončili a najednou nebylo nic – což je nejlepší, protože jak se říká, aby mohlo něco vzniknout, musíš se začít trochu nudit. Takže jsem se začala nudit a bylo to.

A začala jsi se takhle „pozitivně nudit“ už v době hraní se Zvířetem jménem Podzim?

To ne, protože se Zvířetem to bylo zase něco jiného. Nehráli jsme padesát koncertů za rok, ale třeba pět šest. Bylo to krásné zpestření a jsem ráda, že jsem díky tomu zůstala v kontaktu s pódiem, že jsem z hudebního světa úplně nevypadla.

A co prostor fyzický, nahrávací?

Kytary a bicí jsme nahrávali u Amáka v Golden Hive. A pak v Dejvicích ve studiu Faust Records jsou k dispozici hammondky, křídlo, wurlitzer a všechny tyhle klávesové věci. A něco jsme dělali i u Aid Kida doma.

S jakým vybavením teď vystupuješ naživo?

Srdcem mého „gearu“ je teď looper. Používám i nějaké beaty, které mi Aid Kid vytvořil na desku, k tomu mám klávesy, zpěv a teď jsem si ještě vymyslela, že do toho zapojuju Micro Korg, synťáček, který také loopuju. S tím vším si hraju a hledám cestu, aby mě to naživo bavilo. Ale na koncertě v Akropoli 19. dubna bych chtěla mít kapelu, bicí, kytary a tak.

Jaká je pro tebe sólová zkušenost na stagi oproti hraní ve Zvířeti nebo ve dvojici s Davidem?

No, neschováš se tam. Je to velká výzva a lákalo mě stoupnout si před lidi sama a zkusit, jestli to dám. Prostě sama sebe takhle zkouším. Dřív jsem muziku brala jako zájmovou činnost vedle práce. Když se mě někdo zeptal, říkala jsem: „Dělám v reklamce a vedle toho zpívám v kapele.“ Ale teď už se neostýchám říct, že jsem hudebnice.