Marie Tilšarová: Nikdy jsem neměla ambice léčit lidi

Sedíme u plakátu k mému oblíbenému filmu Kafe a cigára s Tomem Waitsem a Iggym Popem. Spojilo se mi to s názvem tvé nové desky, která se jmenuje Domů. Jako doma si teď trochu připadám, ten plakát mám totiž taky.

My jsme doma měli filmový plakát Rain Mana, teda moje sestra. Já Beverly Hills… (smích)

Dlouhá léta mi největší radost dělal plakát k filmu Absolvent s Dustinem Hoffmanem. Ten miluju a je tam navíc fantastická hudba Simona & Garfunkela, písničky Mrs. Robinson nebo The Sound Of Silence, znáš ho?

Bohužel jsem ho ještě neviděla. Ale Simona & Garfunkela mám moc ráda, vyrostla jsem na folku.

Na kom konkrétně?

Na Pavlu Bobkovi, Michalu Tučném, Žalmanovi, Nerez nebo Nezmarech, ale díky své babičce jsem poslouchala i dechovku. Na tajňačku jsem pak taky až do dvanácti poslouchala i Madonnu a později díky mému otčímovi i Pink Floyd, Beatles nebo Omegu. Takže jsem vyrůstala i na rocku a maďarském metalu!

Tvůj manžel Pavel je taky bývalý metalista, jak zpíváš v Ezotariánce?

Není. A já si taky sladím kafe a holím nohy. (smích)

V jakém počtu teď s kapelou Kdo jsme my hrajete?

Zpravidla ve dvou nebo ve třech, ale hrávali jsme i v pěti.

I s bubeníkem?

Bubeníka nemáme, ale Pavel je kyborg, který ho zastane. Odmontoval z elektronických bicích šlapku na hajtku a šlapku na kopák, s modulem si různě mění zvuky a do toho hraje na basu. Tvoří tak rytmickou sekci s plným zvukem.

Tím třetím v sestavě je kdo?

Flétnista a saxofonista Martin „Krysák“ Penič. Vyrostl na Irsku a dál hraje taky v kapele Shannon.

Tvým krédem je: „Co žiju, zpívám, co zpívám, žiju.“ Souvisí to s technikou mindfulness, které se věnuješ? Jak ke spojení tvé hudby s tímto terapeutickým směrem došlo?

Tento nápad ke mně přišel 24. srpna 2020 na roční akademii výcviku mindfulness. Koukala jsem na Klokočský skály... a najednou jsem tam uviděla billboard, kde bylo napsáno: „Dělej písně s praxí mindfulness!“ Do té chvíli jsem měla složené tři písničky a tvoření hudby nevěnovala žádnou velkou pozornost. Jenže ten billboard se ke mně pořád přibližoval, blikal na mě – tak jsem tomu řekla jo... a najednou se mi úplně rozsvítil svět.

Ten víkend jsem od třech lidí na různé otázky dostala stejnou odpověď – že pokud něco chci, musím konat a udělat fyzický krok. Proto jsem hned po příjezdu domů zavolala do vinohradskýho klubu Amazonia, jestli tam náhodou nemají volné místo na koncert. A měli – hned měsíc potom, 24. září. Tak jsem na to kývla...

I když jsi ještě vůbec neměla repertoár?

Zašla jsem za Pavlem a řekla mu, že asi budeme mít koncert. A on na to: „Kdo, my?“ – „Ano, ty a já.“  – „A co budeme hrát?“ (smích) To jsem tehdy ještě nevěděla, ale ty písničky prostě přišly. Za měsíc jsme měli pohromadě deset věcí, do sestavy jsme stáhli Krysáka, během jediné zkoušky všechno nacvičili a vyrazili na koncert.

Povedlo se to?

Bylo to naprosto neuvěřitelné. Všichni byli nadšení a po koncertě se mě ptali, jestli mám CD. Vůbec jsem nechápala, co se děje... a doteď občas nechápu. Už jsem si ale uvědomila, že to tak prostě je – a přijímám, že moje hudba lidem něco dává.

Zkušenost s koncertováním jsi do té doby žádnou neměla?

Naposledy jsem byla součástí kapely v jednadvaceti. Zpívala jsem a hrála na klarinet. Měli jsme asi tři koncerty, hráli hudbu na pomezí punku, ska a reggae.

To reggae tam trochu slyším i teď, i když je to víc už pop, nebo slovy tvého bývalého kytaristy ezopop...

Mám ráda střídání stylů, přemýšlím o tom ve smyslu „líbí – nelíbí“ a řeším emoce, které ve mně daná skladby vyvolává. A ty písničky ke mně chodí samy.

Hned po prvním koncertě jsi začala chystat debut Pusť to po vodě a rozjela crowdfunding?

Ještě předtím jsem na semináři mindfulness hrála skladbu V ledový vodě. Slyšeli ji kamarádi Martina a Kuba Chomátovi, kteří dělají kurzy otužování podle Wima Hofa – a domluvili jsme se, že spolu zkusíme udělat klip. Sešli jsme se, že to nacvičíme, ale do toho nám zavolali ze studia, že mají covid, takže to padá. Jenže co s načatým večerem – začali jsme hrát a z tohoto jamu vzešla píseň, kterou jsme následně použili na Hithitu – s textem „Chceš-li měnit realitu, podpoř tady na Hithitu Marii“...

Tu sbírku jsi neplánovala?

Na začátku šlo o srandu. Ale když už jsme to měli natočený, řekla jsem si, že to na ten Hithit opravdu dám. A vybrali jsme víc peněz, než jsem chtěla. A pak jsme měli štěstí, že kamarád někde na akci potkal Yardu Helešice...

Ten vám desku produkoval?

On ji s námi nahrál, tomu se říká produkovat? (smích) A takhle já to mám, jsem tím hudebním průmyslem nepolíbená... První CD vyšlo loni na jaře, 30. června byl křest a od té doby jsme odehráli na osmdesát koncertů. Lidi nás začali sami zvát na festivaly a začali chtít druhé cédéčko. To vyšlo teď v létě.

Děláš hudbu se záměrem lidi léčit?

Vlastně ano, i když je to pořád hlavně moje osobní medicína. Ty písničky ke mně vždycky chodí po nějakým prožitku. Kdybys mi teď řekl, abych natočila písničku o této limonádě, nepůjde to. Jedu třeba autem, řídím... a najednou si zpívám melodii i s textem. Přichází to vždycky dohromady. A když to okamžitě nezachytím, ztratím to. Pokaždé je za tím nějaký prožitek, který si skrze ty písničky zvědomím.

Na koho svými písničkami cílíš, primárně na ženy?

Takhle o tom nepřemýšlím, ty písně jsou především moje medicína. Nezačala jsem je psát s tím, že je píšu pro někoho – ale pro sebe. Každej v tom ale něco může najít. Někdo muziku, někdo text. Mužská část některý texty nemusí, ale na koncerty taky chodí, protože je bavěj kluci, kteří jsou páni muzikanti. Jsou někdy ochotní vytěsnit texty, který zpívám. Primárně je tedy moje hudba spíše asi pro ženy, ale není to koncipované tak, že bych se pro to rozhodla.

Některé skladby mně osobně po textové stránce přijdou příliš doslovné a trochu naivní. Zatímco písničky jako Ezotariánka nebo Domů podle mě skvěle balancují na hraně kýče, například Emoce mi přijde už trochu za hranou. Kde takovou hranu vnímáš ty sama? Testuješ písničky nějak na svém okolí?

Máme zrovna rozdělanou jednu píseň, kterou jsem klukům zpívala v autě – a oni mně řekli, že takhle už ne.

Můžeš být konkrétnější?

Zpívala jsem tam něco jako „na na na na, kéž jsou všichni šťastní“... (smích) Kluci řekli jasné NE a mně to v tu chvíli taky došlo. A důležitou zpětnou vazbu mi dávají i moje děti. Mé dceři je patnáct, je v těžké pubertě a má velice vyhraněné názory a vkus. Dokáže mi říct: „Matko, tohle ne!“ Ale řekla mi to zatím taky jen jednou...

U Emocí ne?

S tou písničkou problém nemá. A když ji zmiňuješ, zrovna nedávno jsem měla konzultaci s jedním mužem. Ptal se mě, co má dělat, aby mu bylo líp, dávala jsem mu nějaké tipy... Říkala jsem mu, že je pořád v nějaké roli, že má zkusit být sám sebou. Že na něm vidím, že se necejtí dobře, ale přesto se pořád usmívá a tváří radostně. A on na to: „Projevovat emoce člověk se bojí. Prej když je projeví, v životě neobstojí.“ – Říkám mu, že to je dobrý. –  A on, že to je moje píseň Emoce. Ten chlap prostě začal citovat právě tuto jednoduchou, přímočarou píseň. Chápu, že to není pro fajnšmekry a lidi, kteří poslouchají složitější věci. Jenže právě díky jednoduchosti jsou ty písničky přístupnější.

Kromě hudby pracuješ s motivačními kartičkami, pořádáš kurzy, děláš muzikoterapii, napsala jsi dva e-booky... S tím vším jsi začala ještě před hudbou?

Trpěla jsem depresemi a tyto věci mi pomáhaly se z toho dostat ven. Opravdovou muzikoterapii jsem ale nikdy nedělala, nemám to ani vystudovaný – říkám tomu proto relaxační hudební koupele. Prošla jsem si sama kurzem a chtěla jsem něco podobného nabízet dál. Dnes to ale dělám jen v rámci ženských kruhů. Původně jsem to totiž až příliš vymyslela hlavou, takže to úplně nefungovalo.

Na ženských kruzích to funguje?

Ano, protože miluju hraní na šamanský buben a jsem v tom fakt dobrá. Mám rytmus, baví mě hrát si s intenzitou bubnu. Dřív jsem používala nástrojů víc, ale teď už se soustředím jen na mísy, buben a deštný sloup.

Na kytaru dobrá nejsi?

Jeden kamarád muzikant mi kdysi říkal, že na kytaru hraju strašně a že můj zpěv rozhodně není do kapely. Trvalo mi dost dlouho, než jsem to překonala, a až teď jako samouk na kytaru hraju snad alespoň průměrně. Sebevědomí mi ve studiu zvedl i Yarda Helešic. Podpořil mě v tom, že by bylo fajn, kdybych si většinu akustických kytar nahrávala sama.

Pojďme zpátky ke tvým mindfulness aktivitám. Na začátku tvé hudební dráhy tedy byly deprese?

Právě díky depresím jsem začala objevovat cestu sama k sobě. Najednou mně začalo vadit pracovat pro někoho v korporátu. Přecházela jsem postupně do menších a menších firem, až jsem skončila jako tajemnice stojící mezi managementem a zaměstnanci v jednom startupu – a to mě úplně dodělalo. Se vším jsem před čtyřmi lety praštila a odjela na pouť do Santiaga de Compostela.

Na jak dlouho?

Šla jsem z Porta, deset dní, ale i tak to pro mě bylo velký. Do té doby jsem sama nikde nebyla, nikdy jsem ani neletěla letadlem. Dost jsem se tehdy plácala a nevěděla jsem, kdo jsem. Jela jsem tam s tím, že se musím protrpět sama k sobě.

Jenže se na mě pořád lepili lidi. Pořád se mnou někdo chtěl chodit. Nakonec jsem ale objevila, že fakt, že za mnou lidi chodí, jsou se mnou rádi a chtějí se mnou trávit čas, je ukazatelem toho, že nejsem zas až taková kráva. A hlavně, že sama sebe můžu poznat i skrze ostatní lidi, kteří mi ukazují, kdo jsem…

Jak dlouho ti trvalo, než jsi na to přišla?

Přišlo to ke mně sedmý den. Do té doby jsem byla hospodyňka, co obstará děti, manžela, práci, domácnost, všechno. Všechno jsem tlačila, asi abych si připadala dost dobrá. Přitom jsem na tuto pouť jela absolutně neznalá věcí. Neměla jsem mapu, ani v mobilu, žádné vybavení... a myslela jsem si, že to nějak dám. A pak jsem v jednom místě potřebovala dovést k moři... Do cesty mi tehdy přišel Bjórn, který mi navrhnul, že půjdeme spolu. Dvoumetrový Němec, všechno high-tech, softshell, hodinky propojené snad i se srdcem... a já v dlouhé sukni bez ničeho.

Nepřipravená vs. připravený?

Začal mě vést a říkat, kudy půjdeme, kde si můžu lehnout, aby to pro mě bylo pohodlnější, pral mi věci... všechno na bezpodmínečné přátelské úrovni. Nepřijala jsem to ale hned. Trvalo mi asi den a půl, než jsem mu dovolila, aby mi takto pomáhal. Byl zrovna po rozvodu, šel si to tam vyléčit a měl potřebu o někoho pečovat. A já vůbec poprvé v životě zažila, aby o mě někdo opravdu pečoval. A došlo mi, že pokud to dovolím, bude o mě postaráno vždycky.

Podařilo se ti tuto zkušenost přenést i do běžného života?

Od té doby, co jsem vrátila ze Santiaga, ke mně najednou pomoc začala chodit sama. Přišla Kasha, učitelka mindfulness, s níž jsme vybártrovali roční akademii, lidi mi sami od sebe začali nabízet terapii a různé medicíny, aniž bych za to cokoli musela platit. Začala celá má nová cesta a potom přišly i písničky. A nakonec si mě našla i ayahuasca. Santiago mě vrátilo k sobě, ale až ayahuasca mi pomohla překonat strachy a úzkosti.

Motivační kartičky Všímavky přišly kdy?

Napsala jsem je během dvou dní po ukončení akademie mindfulness. Když jsem s nimi před Vánoci vylezla, prodalo se jich strašně moc... Zafungovalo to.

Dokážeš se takto uživit?

Snažím se o to, ale říkat si o peníze, aby se energie opravdu vracela, není jednoduché. Pořád mám problém stanovit si cenu za koncerty. Jedna kámoška mi zrovna říkala, že je hrozně málo jezdit za osmičku, že si máme říct o patnáct. Jak ale říká harmonikář Fousáč, který s námi někdy hraje: „To se nejdřív musí vobjezdit“. A tak jsme víc než rok hlavně jezdili a hráli do klobouku. Třeba v Ostravě nám na koncert přišlo pět lidí, ale přesto nás tam už zvou znovu. A Jirka Balbín mi po koncertě v Balbínce nabídl, abychom tam měli koncert pravidelně každých čtvrt roku. Protože nabízíme něco, co na týhle scéně chybí... To pro mě byla velká čest.

Jak to na tvých koncertech vypadá? Pracuješ tam s mindfulness i jinak než prostřednictvím písniček?

Na prvním koncertě jsme měli škopek s ledem. Lidi zkoušeli ledovou lázeň a dostávali úkoly. Vždycky jsem pět minut mluvila, pak zahrála dvě tři písničky. Většinou to ale nedělám, třeba na festivalech na to není čas. Obecně pak platí, že mám buď koncerty s kapelou, kam mindfulness praxi nezařazuju, anebo program Pusť to po vodě se Šťastnou lenoškou.

Tady jsem se vrátila k původnímu konceptu písní s praxí mindfulness a jezdím na ně většinou sama. Aktuálně se mně pak do písniček začínají vkrádat i obecná témata. Poslední skladbu „Océčko“ jsem napsala po nákupu se svou dcerou v OC Letňany. To byl jeden z mých posledních hlubokých prožitků... (smích)

Prožitky ale zjevně mají i tvoji posluchači, kteří ti dávají najevo, že je tvé písničky léčí. Máš nějakou pojistku, abys neztratila nadhled, nepropadla mesiášskému komplexu?

Nikdy jsem neměla ambice svou hudbou léčit lidi. To, že je to pro ně terapeutické, ke mně chodí od nich. Já jim jen skrze vlastní cestu ukazuju, jak je možné přistupovat k životu. Nejsem žádný mesiáš ani léčitel. Mám hrozně ráda i humor, takovej ten ironickej humor, kterej se objevuje i v mých písničkách. A právě ten je takovou pojistkou, aby to nesklouzlo k něčemu za hranou.

Navíc myslím, že mám pořád dost pokory. A když se někdy výjimečně neudržím, většinou to zastavím. Anebo mě zastaví dcera či kluci z kapely. Moje CD si dokonce pořizují i do různých terapeutoven, s tím jsem vůbec nepočítala. Jedna moje kamarádka speciálně skladbu Pusť to po vodě pouští klientům před hypnózou.

Máš i nějakou opravdu smutnou písničku?

Květ lotosu z prvního cédéčka depka trochu je, ale dobře to dopadne. A v létě jsem pro jednu ženu udělala píseň Leť, duše milá. Šlo o píseň k poslednímu rozloučení s její sestrou, která moje písničky měla ráda. Nejdřív jsem nevěděla, jestli to dám. Hned první noc mě ale vzbudila melodie. Vstala jsem, sedla si ke kytaře a písničku napsala. Ve skutečnosti si ale nemyslím, že jsem ji napsala já, ale že to byl vzkaz přímo o té její sestry. Takto to ale nemůžu prezentovat, to už je moc ezo. (smích)

Ani tahle písnička nicméně není smutná – je dojemná. V Broumově rozbrečela celý sál. Nedávno jsem si pak díky své kamarádce Míše uvědomila, jak velká depka je většina folkáren, třeba Imaginární hospoda od Slávka Janouška, kterou mám moc ráda. Texty všech těch mých oblíbených Kalandrů, Křesťanů a dalších najednou vnímám jinýma očima.

Líbí se mi, že svou hudbu propojuješ i s lidmi z jiného oboru, viz tvé společné představení s kvantovým fyzikem Janem Rakem. Budeš v něčem podobném pokračovat?

Na 23. listopadu připravuju komponovaný večer Pusť to po vodě se Simonou Babčákovou v Divadle Kampa. A ještě předtím jsem vystupovala s blogerkou a spisovatelkou Veronikou Hurdovou. Já vždycky hraju a mí hosté písničky komentují. Na Simonu se moc těším, má úžasný, hluboký vhled.

Na čem dalším teď pracuješ?

Zrovna jsme dodělali klip ke skladbě Pusť to po vodě.

Proč ke skladbě z první desky a ne z novinky?

Ono se totiž té první desky prodalo přes 1300 kusů, zrovna dělám novou reedici a lidi ty skladby pořád chtějí. Paní v lisovně byla velice překvapená, že se jí to už dlouho nestalo.

Na kterou skladbu lidé na koncertech reagují nejvíc?

Ženské posluchačky na skladbu Souhvězdí žen. Vždycky, když ji někde začnu hrát, vystřelí, začnou tančit a zpívat. Ale hustá byla i Porta, koncert na Chřibsko-Karpatském oblastním kole. Všichni ti bratři bobři s kloboukama a liškama tam se mnou na konci zpívali: „Jsem jedinečná“.

Máš nějaký cíl, kam byses díky své hudbě chtěla dostat?

Mým snem je zahrát si se symfoňákem – jako Bára Poláková s Police Symphony Orchestra.

Co ti vedle hudby pomáhá udržovat se v kondici?

Strašně mi pomohlo uvědomit si ženský cyklus. Často jsem myslela, že mám depresi nebo úzkost – a přitom šlo jen o premenstruační syndrom. A hodně mi pomohlo i to, že jsem přestala jet na výkon, bez kterého jsem si nepřipadala „dost dobrá“. Dovoluju si jen tak spočinout, být sama sebou a nevyčítat si to. Co je komu do toho, jak se chovám? Zrovna včera jsme šli s kámoškou bosky blátem na Říp a lidi po nás pohoršeně pokukovali. No a co?

A taky bych si moc ráda zahrála nějaký opravdu velký koncert, například v plné O2 areně, klidně i jako předskokan. Chtěla bych vidět tancovat, plakat a zpívat mé písně ne stovku, ale opravdu velkou masu fanoušků. Hodně lidí o mně říká, že jsem Tomáš Klus v sukni, tak se mi to snad podaří.