Marika Koasidis (Uszy.Te): Umíme ušít hudbu k filmu na míru

Mariko, tvá práce je specifická tím, že spojuje dva rozdílné umělecké světy. Hodně zkušeností z té filmové strany jsi získala studiem na vyhlášené mezinárodní filmové škole v Lodži, kde jsi studovala produkci. Dostalo se ti tam dostatečného vzdělání i po stránce hudební – konkrétně v oblasti, kterou se nyní zabýváš, tedy spoluprací s hudebními skladateli, výběrem hudby do filmu, autorskými právy a dalšími věcmi s tím spojenými?

Ne úplně, na produkci nás o hudbě ve filmu téměř vůbec neučili, s výjimkou přednášek, které jsem si oblíbila, a které vedl Marian Szukalski. Snažil se nás nadchnout zájmem o zvuk. To je důležité, protože producenti si většinou překládají zvuk a hudbu na budget, a on se pokoušel nám vysvětlit, že hudba je velmi důležitým stádiem tvorby filmu. Jenomže na ty lekce – což je smutné – chodilo snad jen pět lidí. V té době jsem také odešla z TVN a dostala nové místo v Sony/ATV Music Publishing Poland. Studium na filmovce se mi tak pokrylo s profesí, ve které jsem se starala o synchronizaci hudby s obrazem a vybírání skladeb do filmů. Kromě zmíněných přednášek nemohu říci, že by mě filmovka v tomto směru, který teď dělám, nějak dobře vybavila. Samozřejmě mi ale dala obecně přehled ve filmové branži.

Co bylo tedy tím zásadním momentem, který tě přiklonil k hudební stránce filmu?

Mou velkou motivací a inspirací byla konkrétně scéna z filmu Hannibal Ridleyho Scotta. Neskutečně mě oslovila a přičinila se o to, že teď dělám to, co dělám. Jde o scénu, kde stojí Anthony Hopkins pod mostem Ponte Vecchio a pozoruje západ slunce nad Florencií. Právě v tu chvíli začíná hrát skladba Vide Cor Meum. Následují prostřihy na ženu, která se ve světle končícího dne zdobí perlami a připravuje se na návštěvu opery. Hudbu z operního představení však již slyšíme nyní, a až poté následuje scéna v opeře. Tenhle zážitek spolu se zkušeností ve filmovém prostředí jakožto producentky ve mně maximálně otevřely vysokou citlivost a uvědomila jsem si, že ona scéna by nebyla tak krásná, kdyby v ní nebyla ta hudba! Tehdy mi došlo, že nechci psát o rozpočtech a financích. Svou magisterskou práci jsem pak věnovala budování dramaturgie ve filmu pomocí hudby. Škola mě naučila filmové citlivosti, ale ta hudební stránka se mi zrodila v hlavě na základě zmíněného zážitku. Rozhodla jsem se tím směrem „odbočit“, v čemž mi pomohla i práce v Sony. To všechno se spojilo v jeden celek.

Možná se tahle určitá nevybavenost studentů v daném směru začíná pomalu měnit k lepšímu ze strany škol hudebních. V letošním roce otevřela Hudební Univerzita F. Chopina ve Varšavě nový obor zaměřený na filmovou hudbu...

Podobný obor je i na hudební akademii v Lodži. A tam také přednáší profesor Szukalski. Ale i tak vnímám pořád obrovskou propast, která je v tomto oboru mezi tím, jak se stát skladatelem, a tím, co se bude dít dál poté, co studenti dostudují. Szukalski mi vyprávěl o tom, že ti lidé se hroutí a nemají nikoho, kdo by je dál nasměroval, aby mohli nějak zafungovat. Právě proto vykonávám roli prostředníka. Na jedné straně tu máme celou filmovou a reklamní branži, do níž je těžké se dostat, ale zároveň na té druhé straně stojí ti absolventi, kteří sami nemají dostatečné znalosti na téma filmové hudby a povědomí o významu její role ve filmu. Takže studia kompozice filmové hudby jsou sice fajn, ale je pak obtížné to překlopit do praxe. Oba ty světy jsou svým způsobem uzavřené.

To, co děláš, vyplňuje právě tuto propast. Nechybělo ti ale na profesní cestě hudební vzdělání?

Vždycky jsem měla k hudbě blízko. Chodila jsem do sboru, vystupovala v divadle. Ale nikdy jsem nějak neměla příležitost naučit se na něco hrát. Takže hudba pro mě vždy byla hobby. Při práci v Sony/ATV jsem okusila i to profesní prostředí. Sony, ve kterém jsem pracovala, je publisherem (je totiž ještě jedna část Sony, a to je hudební vydavatelství). Byla jsem tam odpovědná za hudební databázi a prodej z ní. A také za to, aby se hudba dostala do reklam, za výběr skladeb, které jsem nabízela takzvaným hudebním konzultantům. Tam mě profese hudebního konzultanta zaujala. To bylo něco, co jsem vždycky chtěla dělat.

Nestydím se za to, že nemám hudební vzdělání, ačkoliv vím, že některým lidem to vadí a myslí si, že bych tím pádem neměla dělat to, co dělám. Zakládám si na velmi silné intuici, která se mi osvědčuje při rozhodování o tom, jaká hudba se kam bude hodit. Zároveň díky filmové zkušenosti rozumím práci režiséra, tvůrce filmu. Myslím si, že mám jakési interpersonální dovednosti. Hudební intuice mi spolu s tímto vším umožňuje dělat svou práci dobře. Možná i proto jsem na tu pozici byla vybrána ze sedmi set uchazečů i přesto, že nemám hudební školu.

Kdo je to tedy vlastně hudební konzultant?

Je to osoba, která pro režiséra a producenta cíleně vybírá do filmu a reklam hudbu a vkládá ji tam. Te to něco, co mě absolutně fascinovalo. Dokonce na začátku mé práce v Sony mi šéfka dala scénář filmu Carte Blanche, který byl později zfilmován, a řekla mi – přečti si to, vyber si nějaké scény a vyber do nich hudbu. A tohle byla jedna z nejhezčích věcí, které jsem kdy dostala za úkol. Našla jsem Agnes Obel, která tehdy ještě vůbec nebyla známá. Vybrala jsem její hudbu, byli jsme také v rámci toho pozváni na její koncert, kde jsem ji mohla poznat osobně. Byl to hezký čas, ale bohužel se nakonec ukázalo, že Sony do toho filmu hudbu vkládat nebude. Nakonec to udělal někdo jiný, ale určitě také skvěle. Každopádně jsem tehdy pochopila, že bych ráda měla v otázce hudby větší slovo, protože to je něco, co mě naplňuje – vybírat hudbu pro konkrétní scény.

Jak došlo k tomu, že jsi nakonec založila vlastní agenturu Uszy.Te?

Nejdříve jsem začala zastupovat jednoho skladatele – Pawła Górniaka, se kterým se nám podařilo dosáhnout určitého úspěchu. Udělali jsme společně desku, z níž jedna skladba obdržela cenu amerického sdružení hudebních producentů PMA (The Mark Award) za napsání skvělé reklamní skladby. Později se naše profesní cesty rozešly a já jsem založila Uszy.Te a splnila si tak sen o vlastní agentuře, která zastupuje několik skladatelů. Teď už se zabývám jen jimi, přičemž spolupracuji s hudebními konzultanty. Mezi těmi je velká konkurence. Je jich v Polsku jen pár a všichni jsou ve svém oboru skvělí. Já jim nechci konkurovat, ale spolupracovat s nimi. Doporučuji jim tedy své skladatele jako řešení.

Tvoje práce obnáší také spoustu empatie a komunikačních schopností, protože jsi prostředníkem mezi dvěma tvůrci – režisérem a skladatelem. Jak konkrétně tvá role vypadá v praxi?

Jsem odpovědná za získávání zakázek pro své skladatele, proto se od samého začátku snažím dostat k režisérům a filmovým producentům, osobně je poznat a „nakazit“ je tou naší muzikou a mými skladateli. Přesvědčit je o tom, že jsou super. Ale někdy naopak vím, která produkce nebo režisér se líbí mému skladateli. Pak bojuji o to, aby můj skladatel tu zakázku dostal, jestliže o ni velmi stojí. Takže jsem trochu takový prodejce.

Opravdu je třeba vyvinout úsilí a využít interpersonální dovednosti, abych přesvědčila režiséra ke spolupráci. „Spolčit“ jej se skladatelem tak, aby si sedli. Musím se vyznat i v lidských charakterech. Dbám také o to, aby se mí skladatelé účastnili konkurzů, protože režiséři i sami hudební konzultanti často pořádají konkurzy na výběr autora hudby pro film. Když už je skladatel pro danou produkci vybrán, s producentem ustálíme detaily – smlouvu, finanční podmínky. Pak během produkce už je moje role klasicky praktická – materiály, termíny, atd. Účastním se nahrávání a po skončení produkce dbám společně s producentem o PR věci, čili making offy, fotky... A před premiérou rozšiřuji informace o nové produkci tak, aby o ní bylo slyšet.

Zabýváš se také zařizováním autorských práv v případě, že si režisér vybere nějakou známou píseň či skladbu?

To je role přímo hudebního konzultanta. Já se za něj teď tak úplně nepovažuji, protože teď vybírám třeba jednu dvě skladby do filmu nebo reklamy. Ale jsou tací, se kterými spolupracuji na partnerské bázi, a ti se právě zabývají výběrem skladeb pro celý film nebo seriál a nákupem práv. V mém případě je to tak, že klient chce třeba nějaký hit a já mu to mám zařídit. Teď jsem dělala například kampaň pro supermarket Biedronka, kdy jsme vytvořili cover známé skladby. O tom musíš jednat s vydavatelstvím a otevřít celý ten proces, domluvit se s autorem nebo s vlastníkem práv ohledně ceny a podmínek licence. Dělám prostředníka mezi klientem a umělcem, přičemž jsem více na straně klienta a takto domlouvám podmínky. Buďto je to originální skladba, anebo domlouváme udělání coveru. Nákup práv na skladbu bývá velmi drahý, přičemž master stojí zpravidla stejně tolik. Takže někdy je lepší – a klientovi se více vyplácí – objednat skladatele, aby udělal dobrý cover za mnohem méně peněz. A já v tom případě pak skladatele domlouvám.

Teď je v kinech film Černý Mlýn, do kterého dělal hudbu tvůj skladatel Maciek Dobrowolski. Řekla bych, že jde o takovou až hollywoodskou produkci, co se týče hudby. Je tohle směr, který ti je blízký?

Mám prostě ráda dobré filmy a na takových bych chtěla pracovat. Oslovují mne produkce Netflixu, protože jsou kvalitou trochu jiné, HBO, Canal+. To jsou platformy, která sama hodně sleduji. Kinová produkce je mi také blízká. Chtěla bych zkrátka pracovat na dobrých žánrových produkcích, které mají dobrý budget na hudbu. Na něm závisí to, že se hudba může nahrávat živě. Velmi často je bohužel nutné tvořit ze samplů, což je smutné, protože ta hudba je geniální a její ohromnost vynikne teprve, když je hraná naživo. Maciek do Černého mlýnu sice nenahrál ty kompozice naživo, protože nebyla taková koncepce, ale i tak to udělal skvěle. Má rozmach. Momentálně pracujeme na polsko-americké koprodukci a netflixovém seriálu, na dokumentu, také na reklamách, připravujeme produkci koncertu...

Produkovala jsi také orchestrální koncert hudby do počítačové hry MARVEL Future Revolution. Na aranžaci se podílel také jeden ze skladatelů, které zastupuješ, Jan Sanejko. Vidíš budoucnost pro svou práci i v tomhle směru – hudbě pro počítačové hry?

Ano, v budoucnu bych chtěla svůj pracovní zájem royšířit o hudbu do her. Myslím si, že to je super, jsou tam velké rozpočty na živé nahrávání. Ale mým velkým mínusem je to, že osobně nejsem hráčem, takže se myšlenkově nedostanu do prostředí her. Možná se to někdy změní a najdu spolupracovníka, který se specializuje na hry a pomůže mi dostat se k těm lidem. Já se vyznám v dobré hudbě a dobrá hudba je také ve hrách. Kdysi mi jeden skladatel hudby ke hrám dal poslechnout nahrávku a bylo neskutečné, jak v ní byly slyšet dokonce výdechy nástrojů. Tam prostě ty nástroje žily! To je úplně jiný zvuk, a proto mě hry přitahují. Je to tak velký byznys, že hudba je v nich často velmi dobrá, na stejné a ne-li lepší úrovni než hudba filmová, ve které rozpočty často nejsou nejlepší a nedovolují živé nahrávání s orchestrem. Mimochodem ten koncert, který jsi zmínila, je zároveň hudbou pro filmy od Marvela.

Poslední roky je polská kinematografie na světové úrovni, vznikají krásné snímky nejen po stránce filmové, ale i po té hudební – třeba Studená válka nebo Ikarus. Legenda o Mietku Koszovi. Co z polské filmové tvorby mimo Uszy.Te oslovilo tebe a mohla bys to doporučit našim čtenářům?

Svou kvalitou mě nezávisle na filmu zaujal třeba soundtrack snímku Přes kosti mrtvých Agnieszky Holland, který složil Antoni Komasa-Łazarkiewicz. Myslím, že funguje zcela samostatně a dokáže vyvolávat obraznost, která vůbec nemusí souviset s tím filmem. Jsem obecně fanouškem veškeré jejich spolupráce. Momentálně mě fascinuje hudba v seriálu Král, kterou jsem měla možnost uslyšet naživo na FMF Festivalu filmové hudby v Krakově, kde Atanas Valkov dostal cenu za soundtrack. To bylo tak magické a neuvěřitelné! Takže velmi oceňuji hudbu naší konkurence, dá-li se to takto nazvat. Dalo by se toho vyjmenovat mnohem víc. Myslím, že v Polsku máme hodně vynikajících skladatelů.

Možná budou náš rozhovor číst hudebníci, kteří by rádi zkusili stvořit hudbu pro film. Co bys jim poradila, že by měli udělat jako první krok?

Dostat se k režisérům. To je absolutní základ. A není co jiného radit. A jednou z cest, jak se poznat osobně, jsou filmové festivaly.