Přejít k hlavnímu obsahu
Marius Pop, foto: Jan Nožička
Marius Pop, foto: Jan Nožička
Honza Hrbek - Út, 05.11.2019 - 07:38

Marius Pop: Je to jako droga, cvičím aspoň dvě hodiny denně

Kytarista a producent Marius Pop je členem muzikantského klanu Popů. Jeho otec, Calin Pop, je frontman rumunské legendy Celelalte Cuvinte, není proto divu, že i když Marius koketoval s fotbalem, stejně skončil u kytary. V tomhle případě jablko nespadlo daleko od stromu, i když se narozdíl od toho stromu, který je pevně zakořeněn v rocku, vyválelo snad ve všech hudebních stylech. Právě schopnost zahrát téměř cokoliv přináší Mariovi práci ve studiu i na pódiu s popovými projekty i jazzmany a fusion kapelami. Prahu naposledy navštívil s Daliborem Mrázem a Federicem Malamanem v rámci Festiwallu.

Ty jsi samozřejmě z hudebního prostředí, asi nepřeháním, když řeknu, že tvůj táta je v Rumunsku rocková hvězda?

Jo, a strejda hrál s tátou v kapele na bicí.

Jaké to je, hrát s tvým tátou?

Táta je v Rumunsku součást kulturních dějin, takže je to veliká pocta, s ním hrát. Když s ním hraju, neberu to jako hraní s tátou, beru to jako hraní se svým idolem, protože on je ten důvod, proč jsem začal hrát na kytaru. Samozřejmě, jsme z jiné generace, takže máme oba své názory na muziku a v mnoha ohledech se rozcházíme, ale navzájem se respektujeme a moc rádi spolu hrajeme. Můj táta není moc do jazzu, takže když hrajeme spolu, je to většinou fusion, kde spojujeme orientální hudbu, rumunský folklór a trochu jazzu…

Dá se tedy předpokládat, že ses v hudebním prostředí pohyboval od dětství?

Jo, vlastně jsem začal hrát na bicí, když jsem byl dítě. Přišlo mi to jednodušší - prostě jsem pracoval s rytmem, který jsem měl v krvi. Ale když jsem začal na bubny cvičit, došlo mi, že s kytarou se mi bude mnohem snáz vyjadřovat…

A kdy jsi tedy začal s kytarou?

To je pětadvacet let zpátky. Bylo mi deset.

Každý, kdo zadá tvoje jméno do prohlížeče a pustí si pár tvých videí, si všimne, že jsi velice verzatilní hráč…

… Díky!

… I na tvém youtubu jsou videa, která jsou úplný prog metal, případně kombinují prvky jazzu s tvrdší hudbou, a k tomu hraješ s popovou hvězdou, Smiley?

Jo, hraju pop. Smiley je umělec, který uspěl mezinárodně. Měl pár písní, které se prosadily v několika zemích po Evropě… Já mám moc rád kombinování různých elementů. V Rumunsku pracuju jako producent a aranžér pro populární umělce. A tato univerzalita mě vždycky inspirovala k tomu, abych se nebál kombinovat bláznivé věci, víš? To prostě miluju.

A máš nějaký styl, který je tvému srdci nejblíž?

To je opravdu těžké říct. Záleží na mé náladě.

To je asi výsledek toho širokého záběru?

Přesně. Ale jsou věci, které si můžu pustit vždycky… Periphery? A takové extrémy, v jakých jsem vyrůstal. Od jazzu k metalu… A myslím, že první parta, která mě takhle dostala, byli Faith No More. Když jsem je poprvé slyšel, jak míchají funk, metal, všechny tyhle styly…

Jo, Faith No More jsou jedna z těch kapel, co smíchají všechno, co mají rádi a zní to skvěle…

Přesně! A jako kluka mě to prostě dostalo!

To jsme měli podobné zážitky! Co tvoje technika? Je zakořeněná v nějakém herním stylu, nebo se mění podle toho, co hraješ?

Myslím, že se mění podle muziky a nálady. Já si o sobě nemyslím, že bych měl nějakou famózní techniku, prostě se snažím vytvořit nějakou atmosféru, vystihnout tu náladu. Samozřejmě, že mám naposlouchaného Pata Methenyho, ale snažím se respektovat muziku, kterou hraju a kterou mám hrát. Když mám hrát blues, tak hraju blues a vliv Methenyho tam neuslyšíš. Pro mě je muzika prostě o náladě.

Četl jsem, že už několik let cvičíš čtyři hodiny denně a že jsi takhle nahromadil přes 25 000 hodin cvičení. Platí to stále?

To záleží na situaci. Když vím, že budu hrát s Dalim (s Daliborem Mrázem, se kterým vystupoval na Festiwallu v Modřanech), cvičím čtyři, pět i víc hodin denně. Ale když se zrovna nechystám na hraní, musím dělat i jiné věci, ať už hraju s popovými kapelami, nebo pracuji ve studiu… Ale pořád je to jako droga, potřebuju cvičit aspoň dvě hodiny denně, jinak mi to chybí a cítím, že je to na škodu.

Máš nějaké hrdiny?

Greg Howe, rozhodně! Já jsem takový tichý typ, na jam sessions bys mě našel v publiku s pivem, na kytarové soutěže jsem nikdy nebyl. Ale jedné jsem se zúčastnil, protože v porotě seděli Greg Howe, Andy Timmons a Brett Garsed, moji hrdinové! Já tam tedy nešel, protože bych měl nějaký zájem na té soutěži, ale chtěl jsem potkat Grega Howea. V soutěži jsem skončil třetí, ale stejně se mi splnil sen, protože jsem mu třásl rukou a říkal mu „Gregu, ty jsi pro mě hrdina, kvůli tobě jsem začal hrát fusion!“ a on mi řekl, že hlasoval pro mě. To bylo skvělé.

Jsi nějak v kontaktu s tradiční rumunskou hudbou?

Tak trochu, produkoval jsem chlapíka, který se jmenuje Damian Drăghici. Je to hráč na nai, panovu flétnu, který hrál s Davem Wecklem, Vinniem Colaiutou, Johnem Patituccim, Frankem Gambalem, se všemi. A on chtěl udělat fůzi rocku, tradiční rumunské hudby a popu. Dostali jsme za to Zlatou desku, jmenuje se Gipsy Rock, ale není to jen rock. Některé věci jsou jakoby Massive Attack hráli rumunskou hudbu, myslím, že to určitě stojí za poslech.

Pojďme rychle k výbavě. Ve tvém arzenálu snad figurují všechny hlavní druhy kytar, které znám. Viděl jsem tě s Les Paulem, Telecasterem, Stratem, MusicManem i lubovkou…

To je jasný důkaz toho, že nemám s nikým smlouvu! (smích) Docela dlouho jsem hrál na kytary Ibanez, asi tři roky. A bylo to fajn, ale můj zájem se začal posouvat směrem k vintage kytarám – nevím, možná to přichází s věkem. (smích) Ale já prostě miluju verzatilitu. Proto jsou pro mě krom vintage nástrojů zajímavé třeba kytary PRS…

Viděl jsem tě ale s Les Paulem, který se zdá být jednou z tvých stálic. Když už jsi mluvil o vintage nástrojích, podle hlavice a podle té zvláštní kobyly, to jsou 70. léta?

Je to Custom z 80. let. Vlastně mám Les Pauly dva, vybírám si podle zvuku, který zrovna potřebuju. Ten Custom přijde na řadu při jazzu nebo blues, na fusion většinou beru svůj Standard.

Zmiňoval jsi PRS, což je značka, na kterou jsi hrál i s Daliborem Mrázem v Praze…

Ano, to je moje první setkání s touto značkou.

Předpokládám, že ti nedělá problém vzít do ruky cizí nástroj a hrát?

To se teprve uvidí! (smích) Ale ne, většinou to pro mě problém není.

Máš nějakou hlavní kytaru, se kterou jsi nejvíce „srostlý“?

Začal jsem se Stratocasterem, takže na ty jsem nejvíce zvyklý a taky jsem na jednom piloval svou techniku. Ale kytary střídám tak často, že už to pro mě není problém.

Koukal jsem, že naživo používáš Kemper. Je to podle tebe plnohodnotná varianta?

Na živé hraní je to super, protože ti ušetří spoustu řešení a vždycky zní stejně, zatímco u půjčených lampových aparátů nikdy nevíš, v jakém jsou stavu. Ale do studia si vždycky vezmu své „lampáče“, které mi ošetřuje jeden chlapík přes zesilovače a dává mi do nich prvotřídní „flašky“, navíc si můžeš vyhrát s pozicemi mikrofonu a podobně – v takových podmínkách zní lampový aparát vždycky plněji. Ale naživo rozhodně preferuji Kemper s profily, které znám, než neznámý zapůjčený zesilovač.

Máš ještě nějaký kus vybavení, který je pro tebe zásadní?

Je jeden pedál, který mi přijde hodně podceňovaný, je to Marshall Guv’nor GV-2, který pro mě před dvěma lety upravil chlap, který se stará o mé aparáty. A teď jsem ho zkoušel se svou Mesa Boogie Lone Star a to je prostě úžasný zvuk. Ty pedály se prostě musí měnit, dokud nenajdeš zvuk, který přesně odpovídá zvuku, který slyšíš v hlavě. Já se do tohohle světa dostal asi před osmi lety, předtím jsem hrál přes preampy a podobně, ale pak jsem se zapojil do opravdu dobrého zesilovače. A řeknu ti svoje moudro: i levný pedál hraje skvěle skrze zesilovač s opravdu dobrými lampami.

Tagy Festiwall 2019 Marius Pop Federico Malaman Dalibor Mraz
Vždycky jsem miloval muziku. A živý nástroje.
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY
TOPlist