Přejít k hlavnímu obsahu
Martin Hošna - Čt, 21.11.2019 - 08:00

Mark Lanegan: Barokní bluesový vypravěč v zajetí elektropopu

Mark Lanegan je v našich luzích a hájích dávno zavedeným pojmem. Stejně jako Kurt Cobain a Chris Cornell je uznávaným hlasovým chameleonem, jehož v rádiu poznáte na první dobrou. Na nové desce Somebody´s Knocking se nejvíce pustil do osmdesátkových tanečních rytmů. Pojďme si připomenout zásadní momenty jeho kariéry, kterou provází různorodá spolupráce napříč hudebními žánry. Berte to jako tečku za jeho včerejším vyprodaným koncertem. Nebo, pokud jste ho snad dosud nepochopitelně míjeli, jako argumenty, proč mu věnovat svou pozornost.

Screaming Trees

Dnes již legendární grungeová kapela nezažila takovou popularitu jako Nirvana nebo Soundgarden. Přesto je její vliv a odkaz dodnes nezpochybnitelný. Screaming Trees vydali osm desek, vydávaných s přestávkami zaviněnými nadměrným chlastáním členů kapely, nebo neskutečnými hádkami. Již od počátků se Lanegan projevil jako zpěvák s plynule líným hlasem, který se umí zarýt bez námahy pod kůži. Dohromady s kytarovou technikou bratrů Connerových vytvořili svět tvrdých houpajících riffů, melancholického vyprávění a silnou rytmikou Marka Pickerela. Album Sweet Oblivion je možná vrcholem první poloviny grungeových devadesátek, zároveň i typickou ukázkou Laneganových hlasových možností.

Queens Of The Stone Age

Jako plnohodnotný člen se Mark Lanegan objevil na deskách Rated R (2000) a Songs For The Deaf (2002), možná nejlepších zářezů smečky Joshe Hommea. Obě desky nakonec nesou jasný vliv Laneganovy domovské skupiny Screaming Trees (zapojení bubeníka Barretta Martina na prvně jmenované desce tomu zcela pomohlo, Josh Homme byl také členem koncertní sestavy Screaming Trees v druhé půli devadesátek). Vypalovačka In The Fade, ale i doprovodné vokály v Leg Of Lamb, Auto Pilot nebo I Think I Lost My Headache mírní agresivitu Joshových kytar, podivně bezstarostný hlas s prvky kazatelské bibličnosti okouzlil v God Is In The Radio nebo Hangin´ Tree.

The Gutter Twins

Zálibu v doomickém postgrunge nalezl Lanegan na přelomu tisíciletí, když založil projekt s Gregem Dulli (Afgan Whigs) nesoucí název Twilight Singers. Pokračování The Gutter Twins, někdy označované za „satanaské Early Brothers“, je ambiciózním dílem, kde se prolíná studený Dulliho vokál s šeptajícím, intimně laděným Laneganovým chraplákem. Sexy temná spolupráce, která vyvrcholila albem Saturnalia (2008), bohužel nemá zatím pokračování.

Isobel Campbell & Mark Lanegan

Nepravděpodobné spojení se zpěvačkou a cellistkou Isobel (Belle & Sebastien) fungovalo překvapivě dobře. Fetišistické vzývání starého Západu padlo na úrodnou půdu. Jemnocitné křehké písně daly autentický prostor Laneganovu odpovědnému vrčení a spolupráce ukázala, že Nick Cave má v tomto směru důstojné následovníky.

Vánoce s Laneganem

EP Dark Mark Christmas nepatří zrovna ke komerčním dílkům vázajících se k vánočním svátkům. Jak si lze po poslechu dobře představit, trávit Vánoce s Laneganem by nechtěl každý. Známé melodie zkřivily pochmurně laděné aranže, osekané na samotnou dřeň. Atmosféra jede v duchu starých skřípajících vinylových desek, přičemž strašidelně pojatý a zároveň krásný hlas má zde možná největší rozsah.

Soulsavers

Do spirituálů, soulu, elektro rocku a akustiky se Lanegan vnořil v projektu Soulsavers, v němž nahradil za mikrofonem Dave Gahana (Depeche Mode). Původně triphopové producentské duo Rich Machin a Ian Glover zde po svém pojali lásku k dřevnímu blues a tradiční americké písničce. Deska Broken otevřela cestu k současnému tanečnímu feelingu, který nesou Laneganovy poslední sólové desky. Tahle beznadějná romantika opět temně vrčí, žíravě přemýšlí o ztrátě, zároveň ale mocně uklidňuje pod mraky důmyslně propracovaných aranží.

Na vlastní pěst

Sólové desky vydává Mark Lanegan průběžně od dob Screaming Trees. Přesto jako by ze začátku stály ve stínu projektů, jichž se chraplavý bard plynule účastní. Zlom nastal u desky Blues Funeral (2004), kde se rockové postupy mísí s jemnou elektronikou a osobitou lyrikou. Lanegan pod tíhou barevné instrumentace vypraví jako Tom Waits nebo Bob Dylan, refrény nahrazuje dalšími slokami, pomalu vrší hudební vrstvy a koketuje s mystikou a surrealismem.

Posledním zářezem je jedenáctá řadovka Somebody´s Knocking. Zde se naplno rozjela inspirace tanečními osmdesátkami, které již prezentovala deska Gargoyle a stala se jistou senzací ve Státech. Pozdní Depeche Mode z éry Violator a Joy Division tu ožili v Laneganově podání a dá se říct, že završuje zpěvákovu trajektorii již od alba Bubblegum, kde se již daly vystopovat vlivy New Order, Sisters of Mercy nebo The Gun Club. Elektro smyčky se důmyslně zamotávají do starodávného rock´n´rollu, radostně laděné melodie samozřejmě ukrývají pod pokličkou svůj typický podprahový splín. Přesto se posluchač neubrání pocitu, že zrovna s tímto albem si Lanegan udělal sám sobě největší radost.

 

Tagy Mark Lanegan
Hudba mě provází celý můj život, snad proto, že ji beru jako „univerzální řeč“ všech. Miluju jakoukoli, která útočí na solar, a je jedno, jestli je to lidovka, hard rock, grind core nebo jazz. minulost: • v zajetí klasické hudby až do dospělého vysokoškolského věku, houslové...
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY