Markéta Zdeňková (MarZ): Největší síla je v tom, když člověk věří sám sobě

Vezmeme to systematicky, od začátků: jaký byl vlastně tvůj hudební background předtím, než jsi šla na zpěv na VOŠ Jaroslava Ježka?

Hudební zázemí jsem měla v rodině, táta je pianista a skladatel (Zdeněk Zdeněk, pozn. aut.). Potkávala jsem odmala muzikanty a občas něco natočila v tátově studiu. Hrála jsem na kytaru od devíti let a brzy začala skládat svoje písně. Nemyslela jsem ale, že se hudbou budu živit. Studovala jsem gympl a chtěla být překladatelkou. Pak jsem si to po prvním semestru na univerzitě rozmyslela a šla studovat na Ježkárnu.

Jak se člověk k takovému obratu dostane?

Chodila jsem tehdy s jedním spisovatelem. Žil v Německu a mně se líbilo, že cestoval a měl hodně autorských čtení. Měla jsem už spoustu písniček – psala jsem je od třinácti – a říkala si, že by se mi taky líbilo věnovat se umění naplno. Taky jsem si uvědomila, že bych se chtěla v hudbě víc vzdělat. Do té doby jsem měla hudební vzdělání jen v rámci ZUŠky. Tak jsem si řekla, že překladatelů je dost a já radši půjdu studovat hudbu, v níž mám, myslím, co říct.

A splnila VOŠka v tomhle svůj účel?

Ano, nejen co se týče techniky zpěvu a hudební teorie, ale hlavně v tom, že jsem se do hudby naplno ponořila. Měla jsem už od patnácti svou kapelu a hrála vlastní věci, ale až tady jsem si opravdu začala naplno připadat jako muzikantka a skladatelka a potkala mnoho inspirativních kolegů.

První album jsi už tvořila spolu s trombonistou Štěpánem Janouškem, který na Ježkárně také studoval a do loňského roku také učil.

Se Štěpánem jsme se seznámili právě na Ježkárně a hrajeme spolu už asi od roku 2014 – byli jsme takové neobvyklé duo, kytara, dva zpěvy a trombón. Naše první album vyšlo v roce 2017, měli jsme tam jenom pár hostů a jinak jsme to celé táhli takhle v duu.

A jak vznikla spolupráce s basistou Milošem Klápště a bubeníkem Vítězslavem Patočkou?

V kapele je ještě kytarista Dalibor Hrubeš, takže dohromady je nás pět. Já jsem po tom toužila, moc jsem chtěla mít „echt“ kapelu s basou a bicími. Miloše jsem taky znala už ze studií na Ježkárně. A potom jsem slyšela Daliborovu kapelu Divnotaj, kde Štěpán i Miloš hráli, a líbilo se mi, jak to zní. Jim se zase líbily mé písně. Tak jsme zkusili nazkoušet pár mých věcí a nakonec jsme se dohodli, že takto budeme hrát nastálo. To bylo v roce 2018. Víťu Patočku máme na bubenickém postu po dvou změnách od roku 2019.

Co se týče pražského hraní, viděla jsem tě víckrát na programu v JazzDocku, teď budete mít koncert v Klubovně. Jaká další zajímavá koncertní místa máš v Praze ráda?

Máme taky hodně rádi Vilu Štvanice, což je spíš divadelní scéna, ale je tam pro nás dobrý genius loci. Křtili jsme tam minulé album a taky jeden z videoklipů, ten nový jsme tam dokonce natáčeli. V JazzDocku hrajeme maximálně dvakrát za rok – rádi scény střídáme, protože každá v sobě má něco jiného.

Souhlasíš, že je dobře být v Praze „vzácní“?

Jo, dáváme si na to pozor. Někdy tam vložíme ještě naši komornější „duo“ verzi jen se Štěpánem, ale jinak se snažím to s pražskými koncerty nepřehánět.

Jak to máte se zahraniční scénou? V nedávném rozhovoru mi říkala Bára Zmeková, že se jim daří zaujmout publikum i v zahraničí, přestože tam obecenstvo češtině nerozumí. Jak to vnímáš ty?

Máme fanoušky ze zahraničí, kteří si naši hudbu oblíbili, aniž by textům rozuměli. Loni jsme také hráli v Portugalsku na festivalu Recantos de Música v Lagosu a v klubech v Lisabonu a v Portu s dobrými ohlasy. A dostali jsme nabídku se tam vrátit, takže letos v říjnu budeme hrát na festivalu World Music Festival v lisabonském klubu Bota a budeme tam spolupracovat s místními muzikanty, úžasným duem Afonso e Malena. Jedeme tam jako duo, protože celou kapelu tam v tuhle chvíli z logistických a finančních důvodů nedostanu.

Takže asi na tom něco pravdy bude, že to funguje i bez porozumění textu. Přesto máme k novému albu pro naše zahraniční fanoušky přeložené texty do angličtiny, aby si mohli přečíst jejich význam. Jde ale o významové překlady, ne o reálně „zpívatelný“ text. Pak mám některé písničky, kde je text už primárně v angličtině.

To je právě případ singlu Goya z minulé desky.

Ano. To je zatím jediná oficiálně vydaná skladba v angličtině, ale mám jich už napsaných víc a chceme je využít právě pro portugalskou spolupráci.

U obou singlů z nové desky, Velryby a Jen tak, vidím tematické paralely, například vyrovnávání se s rozchodem nebo obecně se životními změnami. Řekla bys, že poté, co je taková píseň nahraná a zazní pak i naživo, nastane ve tvojí mysli nějaká proměna pohledu na dané téma?

Je pro mě přínosné přetvořit i bolestivou zkušenost do určitého tvaru, se kterým někdo další může souznít. Určitě mi to pomáhá se s danou situací vyrovnat nebo ji i nějak uzavřít. Obecně, když člověk něco vysloví, tak to zároveň pojmenuje a podívá se na to zvenku. Takže určitá „terapeutická“ funkce tam tím pádem pro mě je.

A pro publikum možná taky.

To doufám. (smích)

Singl Velryby v sobě má rockové prvky, které se nicméně objevují už u tvých dřívějších písní. Vnímáš sama ve skladbách z nové desky nějaký nový hudební prvek?

Oproti dřívějšku víc používáme syntezátory, na které hraje Miloš, ale i Štěpán. Objevují se ve čtyřech písních z devíti. Asi jsme obecně trochu „přitvrdili“ a přiblížili se více rocku a popu a vzdálili se od folku. Ale nové prvky přicházejí pozvolně, není tam zásadní střih.

Nekoupila sis třeba nějaký nový nástroj nebo komponent, který by se do zvukovosti nového alba propsal?

To se stalo spíše u mého sólového vystupování. Postavila jsem si pedalboard a používám víc různých zvuků včetně octaveru a kytarového syntezátoru. Ale v kapele se to moc neodráží – tam už je zvuků tolik, že je nejlepší, když hraju čistou kytaru. Je tam Miloš se svými syntezátory, je tam kytarový mág Dalibor, který to celé krásně barví, Štěpán občas používá zajímavé a až neobvyklé efekty na trombón, takže to stačí.

Jak se člověk dostane do bodu, kdy chce pojmenovat skutečnost hashtagem #silnouzenou?

Přišlo mi to jako výrazný a zároveň vícevýznamový název. Je to úryvek textu písně Ale moje srdce. Jednak bych řekla, že v posledních letech jsem prošla spoustou situací, se kterými jsem se musela nějak popasovat a vyrovnat. Ve výsledku si člověk připadá opravdu silnější. Slovní spojení #silnouzenou neznamená, že je člověk silný jako „bagr“ a zvládne všechno bezchybně, ale že si nějak ustojí i neúspěchy. A to je něco, k čemu se i životně dostávám.

Zároveň ten hashtag má v sobě určité znejištění. Když se totiž takto někdo označí nebo prezentuje, má to vyznít pozitivně, ale skrývá se za tím většinou i dost sebezapření a bolesti. Hashtag #silnouzenou tedy poukazuje i na určitou přetvářku, kterou zvlášť na sociálních sítích potkáváme. Máme tendenci předstírat, jak jsme úspěšní a silní, ale tu druhou stránku často tajíme...

Název alba nese oba tyto významy.

Někdy se člověk i vytvářením určitého obrazu a identity sám přesvědčuje, že je silný a všechno zvládne, ale pak v realitě to tak není vždy.

Určitě. Obzvlášť dnes je velký tlak na to uspět, něco dokázat ostatním i sobě. Celkově bych řekla, že na desce je hodně písní o hledání vlastní stability, o odpoutání se od toxických modelů a nezdravých vztahů. Největší síla je v tom, když člověk věří sám sobě a názory druhých tolik neřeší.

Máš texty a náměty i na základě příběhů nebo témat, která se nedějí přímo tobě nebo s tebou přímo nesouvisí?

Ano. Stejně si ale vybírám náměty, které se mnou nějak rezonují, čili tak jako tak souvisí. Třeba titulní píseň Ale moje srdce, ke které jsme natočili i videoklip, je inspirovaná seriálem Ginny and Georgia z produkce Netflixu. Je o vztahu matky a dcery. Matka je pragmaticky smýšlející a někdy velmi drsná, zatímco dcera je naopak  „hlasem srdce“ a bojuje s tím, jak její matka emoce „v zájmu přežití“ potlačuje. Hodně mě inspirovala konkrétně jedna scéna z toho seriálu, ale zároveň je to pro mě symbolika určitého vnitřního konfliktu, který sama znám. Jinak bych neměla takové pnutí o tom napsat.

Inspirací pro píseň Maják byl zase inzerát na pracovní pozici pro pár, který má žít půl roku na majáku někde v Anglii a počítat velryby pro vědecký výzkum. Představila jsem si, jaké by to bylo... Takže někdy přijde podnět zvenčí, ale hodně jsou to i moje prožitky – mimo jiné i ze snů.

Svůj hlas často používáš v krkolomnějších melodických „zákrutách“ spíš instrumentálním způsobem. Jaké hlasy vás v poslední době i celoživotně inspirují?

Primárně mě zajímá autenticita více než „velikost“ hlasu – jak na mě něčí projev celkově působí. Vždycky jsem měla hodně ráda Beth Gibbons, která letos natočila nové sólové album. To teď poslouchám pořád, je nádherné. Hodně mě její hlas oslovuje, protože kromě skvělé techniky a rozsahu je úplně přirozený, a to je pro mě ten nejdůležitější prvek.

Ze stejného důvodu miluju Joni Mitchell, z českých hlasů se pořád vracím k Dáše Voňkové a samozřejmě k Zuzaně Navarové. Technické a zvukové inspirace jsou u mě hodně podprahové, až donedávna jsem nebyla zvyklá o tom přemýšlet vědomě.

Tou instrumentálností jsem myslela třeba i využití tvého hlasu v rámci aranží. Podílíte se na nich v kapele všichni, nebo nosíš na zkoušky už rozepsané, připravené party pro ostatní?

Vždycky napíšu skladbu tak, abych ji mohla zahrát sólově. Přinesu ji do kapely a společně pak pracujeme na aranžmá. Nechávám klukům téměř úplně volnou ruku, protože si myslím, že mají mnohem lepší nápady v rámci svých nástrojů. Baví mě, že do mé hudby přinášejí svůj vklad. Známe se dost dlouho na to, aby dobře vycítili můj záměr, a skoro vždycky se mi jejich nápady líbí.

Často používám melodické úryvky bez textu, které jsou většinou součástí mých skladeb od začátku. Možná je to i tím, že jsem studovala jazz a byla jsem zvyklá i hodně scatovat, ale vlastně jsem tak psala i dřív. Často zpívám melodie se Štěpánovým trombónovým partem.

Nyní tuto schopnost využívám kromě své tvorby i ve spolupráci s Hlas kontra Bas Oktet, kde je většina skladeb bez textu a hlas je vyloženě nástrojem. Tam se učím zaměřovat se ještě více než dřív na jeho barvu a jemné nuance.

Založila jsi vlastní label MarZ RecordZ. Je to úplně čerstvé, nebo už uplynul nějaký čas a máš možnost se za dosavadní zkušeností ohlédnout a zhodnotit ji?

S touto deskou jsme se pro získání větší publicity a případnou finanční investici snažili nejprve oslovit „větší ryby“ mezi vydavateli, a ti nás postupně všichni odmítli. Tento proces zabral hodně času a Tranzistor, s nímž jsme měli na minulém albu fajn spolupráci a jinak by nás rád vydal, už měl ve chvíli, kdy jsme se s prosíkem chtěli vrátit, dlouhodobě naplněný plán. Takže nám nezbylo nic jiného, než si album vydat sami. Cítím se dost unavená, protože už na tom půl roku intenzivně pracuju. Pomáhá mi obrovsky i Štěpán, ale hlavní zodpovědnost je na mně.

Zároveň je ale i dobrý pocit přesně vědět, co se zrovna děje a co je potřeba udělat – a že když to neuděláme, tak to nebude. (smích) Možná to doplňuje ten hashtag #silnouzenou, ve smyslu „We can do it!“ Teď cítím velkou přepracovanost, ale jsem ráda, že jsem tím prošla, protože vím, co to obnáší.

Je tam i vidina nějaké finanční návratnosti nebo výdělku, nebo je to spíš čistě o nezávislosti?

Budeme rádi, když se nám postupně prodejem nosičů plus mínus vrátí investované prostředky nebo když díky vydání desky budeme mít víc možností hraní. V tom může být ta návratnost. Udělali jsme úspěšnou kampaň na Donio, která nám velmi pomohla, něco jsem zafinancovala ze svého. Samotná práce kolem vydání se ale přímo asi nezaplatí.

Dovedeš si představit, že bys časem pod labelem MarZ RecordZ vydávala alba i dalším umělcům a umělkyním?

To ne, vzniklo to čistě pro účely vydání naší desky a asi to není label v pravém slova smyslu. Jsem prostě zaregistrovaná coby výrobce a zvolila jsem si svůj název, který hrdě prezentuju. Nedá se ale říct, že by produkční práce byla můj oblíbený způsob trávení času. To budu radši skládat další písničky.

Čili se dá říct, že jsi v posledním půl roce byla častěji produkční a manažerkou, než výkonnou umělkyní a skladatelkou. Jak mezi sebou ty role zvládáš „přecvakávat“, třeba i v rámci koncertu?

Když je to koncert typu křest, kde kromě hraní zařizuju i padesát jiných věcí, je to někdy těžké. Párkrát se mi stalo, že jsem si takový větší, speciální koncert neužila tolik jako „běžné“ vystoupení, kde jsem jenom za muzikantku. Snažím se už teď všechno co nejvíc zjednodušovat, abych toho nemusela tolik řešit okolo a mohla být čistě jen performerka.

A co se týče produkční práce obecně, brala jsem to tak, že poslední půlrok bylo třeba se maximálně věnovat tomu, aby se naše práce na albu zúročila a dostalo se v co nejlepší podobě mezi lidi. Takže teď momentálně ani moc necvičím na kytaru, jedině když mám koncert anebo mě napadne nějaký motiv – od jara jsem napsala asi dvě písně. Ale jinak zkrátka ráno vstanu a jdu si sednout k počítači, vůbec mě nenapadne, že bych měla jít skládat nebo cvičit. Dřív jsem taky víc učila, ale na loňský rok jsem si dala pauzu, protože jinak bych se ze vší té práce zbláznila.

Kde se deska nahrávala a mixovala?

Ve studiu SONO Records, tam to máme rádi. Spolupracujeme s Adamem Karlíkem, který dělal i mix a master. Je velmi rychlý a precizní – člověk se soustředí jen na nahrávání a téměř vůbec nemusí čekat z důvodu nastavování techniky a podobně. Rytmiku točíme všichni společně, ale vokály a někdy i trombón donahráváme kvůli přeslechům dodatečně, aby se to líp míchalo. V SONO je moc příjemné prostředí, cítíme se tam dobře. Vždycky si pak lehneme na ty jejich kožené sedačky a posloucháme náběry, to je skvělý pocit.

Jsi ke svým náběrům hodně kritická?

(smích) Jo, jsem, jak se říká, „verzařka“ nebo „tejkařka“ – mám vždycky tendenci to udělat „ještě jednou a líp“. Ale už se krotím, přeci jenom je to třetí album a i mezitím jsem natáčela nějaké další věci, takže už vím, že potom je o to větší peklo všechno poslouchat a vybírat nejlepší verzi.

Jako když čucháš v parfumerii k voňavkám a pak už máš úplně zmatený nos. Díky pak za zvukového mistra, který se v tom vyzná.

V tomhle je právě Adam skvělý, že tam není jen od toho, aby stříhal a „vy si vyberte“, ale všechno pozorně poslouchá a s výběrem pomáhá. Jsem ráda, když se i s ním shodneme. Mám pak jistotu, že jsme vybrali dobře.

Už jste během letních koncertů s kapelou „ohřáli“ některé skladby z nového alba?

Většinou do setlistu postupně přidáváme každou novou písničku, takže se to plynule přeskupuje. Teď už živě hrajeme převážně repertoár z nového alba. A u lidí naše nové věci fungují dobře, i já z toho mám dobrý pocit.

Budete mít na křtu v Klubovně nějaké speciální hosty?

Předskokana nám bude dělat písničkář Vojta Urbánek a máme rozjednanou kmotru – samozřejmě silnou ženu –, což bude ale překvapení.