Marpo: Chci bejt hrdej na to, že jsem upřímnej

S TroubleGangem slavíte desetileté výročí. Co pro tebe tenhle pomyslný „milník“ znamená?

Já jsem těch crew založil spoustu a nikdy to nevydrželo. Vždycky se to rozpadlo. Že jsme to s TroubleGangem dotáhli do O2 arény a až sem, je pro mě svým způsobem zázrak.

Prý se snažíte, abyste naživo zněli lépe než na desce. Jak moc zkoušíte před koncerty, aby tomu tak bylo? Máte pocit, že to je jeden z důvodů, proč se vaše fanouškovská základna zvětšuje?

My jsme hrozný lemry a to je samozřejmě špatně. Jsme lenoši, ale na koncertě je velký rozdíl v energii, v nasazení, ve kterém hrajeme. Používáme různé nakopávače, preworkouty do posilovny, a když se to podpoří chlastem, mám fakt občas pocit, že rozdupu pódium. Já myslím, že máme v Čechách jedinečnou energii – a na to hodně sázíme, že to tou energií urveme a že nás to baví. Jdeme do práce, ale vlastně za zábavou. V tom mám štěstí.

Koncerty jsou trošku jiné než deska i v tom, že starý tracky mají někdy nový aranže. Nehrajeme je tak jako na desce. Už máme vlastně kapelu několik let. Dřív jsme hráli tři rapeři a DJ, bylo to trošku jiný. Ale snažíme se to furt obměňovat, dělat různý aranže, napojovat tracky. Já třeba nemám rád koncerty, kde se prostě zahraje track tak, jak je na desce: „Další písnička se jmenuje tak a tak... Zahrajeme vám...“ Mám radši takový medley, že to různě spojujeme.

Když se rozpadla stará sestava Chinaski, zmiňoval jsi, že ti spíš vyhovuje být sólistou. Jsi prý zkrátka takový. Jak to funguje s TG? Demokracie podle tebe v kapele nefunguje a někdo musí mít poslední slovo.

To, co jsem říkal u Chinaski, je pravda a ani tady to moc nefunguje. Člověk po těch letech zjistí, že Franta Táborskej měl ve spoustě věcí pravdu, protože kdyby každej získal brutální volnost, nepůjde to. V Chinaski nás bylo šest, teď nás je sedm. A to jsem si říkal, že už víc lidí v kapele nebude. „Já jedu na dovolenou, já jedu támhle, já nemůžu, já mám hlídání...“ Teď už máme děti, tak je to fakt masakr. Ale je to jiný v tom, že šéf jsem tady já. (smích) To je trošku výhoda.

A taky si myslím, že je to v tom, že máme všichni stejnej vkus. V Chinaski se potkalo šest lidí a každej s úplně jiným vkusem. To pak jde hrozně blbě dohromady. Tam jsou jazzmani, rockeři, Michal Malátný, to byl takovej kavárník, má rád recitování, divadlo a takový věci... Prostě jsme byli každej jinej. A tady dost často táhneme za jeden provaz nebo je to minimálně půl na půl.

V kapele se obklopuješ také mladšími muzikanty. Je obtížné hledat s mladší generací společná témata při tvorbě písní? Naproti tomu tvoje sólová kariéra se odvíjí od osobních témat. Zajímalo by mě, jak těžké je se tomu všemu přizpůsobit.

To je suprová otázka, díky! Musím říct, že na to se mě ještě nikdy nikdo nezeptal. Je pravda, že naše společný věci znějí jinak než moje sólo. Ty sólo jsou totiž nějaký moje osobní prožitky. Jak jsem zažil smrt rodiče, rozvod... Jsou to fakt těžký věci. A to já nemůžu aplikovat na někoho jinýho, protože oni pak nevědí, co o tom mají říkat. To je vždycky těžký. Takže je pravda, že když děláme desku s TG, jsou to obecný témata, na který se může každej nějak napojit. Když dělám sólo věci, je to víc interní.

Důležitými postavami kromě kapely jsou v tvém současném hudebním životě Clint Murphy a Marcus Tran. Můžeš popsat jejich přínos pro tvou muziku?

Marcus je člověk, kterej to, co já si vymyslím, dokáže zprodukovat přesně tak, jak si to já představuju. Já nehraju nějak světoborně na kytaru. Uměl jsem vlastně hrát docela dobře, ještě když žil táta. Pak jsem začal s rapem a do toho ještě box, tak jsem se na to vyprdnul.

Takže nějaké akordy zahraju, když to řeknu blbě, ale není to, že bych nějak brutálně skládal. Takže já to Marcusovi třeba zapískám, zazpívám a pak jedeme stylem: „Hele, pojď udělat tohle“ a sejdeme se nějak společně uprostřed, až se to potká, což je hrozná bomba.

A u Clinta je bomba, že není Čech. My jsme odchovaný na bigbeatu (i když já poslouchám celej život rap nebo Limp Bizkit, Korny) ale furt jsme odchovaný na těch čtyřech – prostě klasickej bigbeat. A Clint má úplně jinej nadhled. Tím, že je z Nového Zélandu, má úplně jiný cítění, a to má zkrátka brutální přínos ve zvuku kapely.

Pracuješ se zahraničními producenty. Zároveň stále tvoříš v češtině. Máš motivaci vyzkoušet si další album v angličtině?

Teď jsme to zkoušeli. Udělali jsme jeden song, budu ho dělat s jedním mým známým ze Států. Ono to bude znít asi divně, ale je to podobný jako u mojí přítelkyně (Lenny), který se ptají, proč nezpívá česky, a ona říká, že to v češtině prostě necejtí. Já se umím v angličtině stokrát líp vyjádřit, když mluvím, ale pěvecky nebo rapově se líp vyjádřím česky. Já nevím proč, ale když mluvím o věcech, který opravdu bolej, v češtině se dokážu vyjádřit líp.

Ale určitě to chci zkusit! Nezahazoval bych to do záchoda, to určitě ne, ale myslím si, že to má určitě ještě čas. Teď jsem zase chytil vítr tady. Snad jedině že budeme zkoušet nějaký produkce pro Američany. Máme mít nějaký koncerty pro potomky Čechů v Miami a máme hrát v Texasu. Tam už hrozně dlouho žije ohromná komunita Čechů. Nejsou to ti, kteří utekli před komunismem nebo za komunismu. Šli tam za prací už předtím. Česky už tolik neumějí. Měli jsme v Miami nějaký meetingy a zkusili udělat nějaký soundtracky a produkce.

Hodně je pro tebe důležité prostředí, ve kterém tvoříš. V poslední době je to zejména Amerika, ať už Texas či Louisiana. Sám hrdě hlásáš, že jsi z českého maloměsta (Ota ze Statenic) a líbí se ti také prostředí amerického maloměsta. Jak moc tě právě tohle prostředí inspiruje?

Myslím, že to úplně neovlivňuje tvorbu, ale spíš můj feeling. Cítím se líp v maloměstě – i ve Státech. Říká se, že ve Státech je to vlastně povrchní, ale to není úplně pravda. New York nebo L. A. může být brutálně povrchní, ale na maloměstě ve Státech (pro ně je to maloměsto, pro nás úplně ne kvůli počtu obyvatel) jsou lidi hrozně milý. Ve všem ti poradí, na všechno je čas.

My jsme tady hrozně hektický a nasraný. Taky počasí dělá strašně moc. Já tam přijedu a Lenka mi vždycky říká, že jsem úplně jinej člověk. Úplně se změním. Najednou nejsem nasranej, protivnej, něco ze mě opadne. Takže bych rád žil tam, protože chci žít v takovým tom sousedským poklidu, když to řeknu blbě.

Sousedi se zdraví. Hrozně se mi líbí, že jsi třeba na pláži a normálně k tobě přijdou a začnou si povídat. Nikdy jsem tam nezažil, že bys někde stál v krámě s nějakým člověkem a najednou: „Tak co? Jak to jde?“ – „Na hovno, čekám na starou. Neotravuj mě, běž do prdele.“

Na podobě videoklipů k posledním albu jste spolupracovali s Tonym Košařem. Jak probíhala tato spolupráce?

Tony nedělá všechny klipy. Spíš dělá fotky a kompletně řídí kapelu. Co se týče online světa, Tony podle mě začal, když mu bylo čtrnáct. Jsem mu tedy za hodně vděčnej, protože kapele hodně dal a obětoval spoustu času. Všichni si třeba myslí, že výsledek je moje práce. Lidi řeknou: „Marpo to udělal.“ Ale ten koláč má určitý části a Tony na něm má velkej podíl.

Pro tebe je v mnoha aspektech v životě důležité ego. Pomáhá ti skutečnost, že nerad prohráváš, v osobním životě i v muzice? Máš pocit, že právě rap je stvořen pro formování ega?

Raper musí bejt sebejistej. Dneska je jiná doba. Za mě to bylo jiné, v devadesátkách i pak kolem roku 2000. Tam to bylo opravdu ego – strašný machové. Dneska jsou rapeři takový klučíci. Určitě bys nemohl vylézt na pódium a bejt nesmělej nebo takovej napůl. Člověk musel hrdě odrapovat svůj part.

Nedávno jsme třeba vzpomínali, když jsme hráli s Wohnoutama v Ybor City v Tampě. Bylo tam tři sta černochů, vzal nás tam známej, kterýmu tam pobodali bratrance. Takovýhle kluby jsme odjeli v Americe. Sice pár, opravdu bych to spočítal na prstech jedný ruky, ale zahráli jsme si tam. A tam nemůžeš vylézt před ty lidi nesvůj, protože by tě tam sežrali. Takže ego je podstatný.

Ještě bych se rád vrátil k otázce prohrávání. Lenka říká, že my Petřinovi jsme hrozný, že neumíme prohrávat. Například když hrajeme karty, tak s nima po prohře šlehneme. Může to být otravný, když ti tam dítě začne brečet. Skutečnost, že nechceš prohrávat a chceš bejt nejlepší, je podle mě do života strašně důležitá.

Svoje první úspěchy jsi sklízel při battlech. Údajně šlo o disciplínu, která tě psychicky vyčerpávala víc než sportovní zápasy.

Já jsem moc battlů neudělal. Dostal jsem nabídku zúčastnit se rap fightů, kde byly nějaký prize money. Bylo za to spoustu peněz. Tím, že jsem to vyhrál, jsem dostal finanční obnos. Bylo to padesát tisíc a sto tisíc. To byla tehdy v devatenácti a ve dvaceti letech velká částka. Měl jsem na nájem na pár měsíců, což bylo fajn. (smích) Je to ale vypětí v tom, že já to moc neumím. Bylo štěstí, opravdu z prdele klika, že jsem dostal dobrý témata a padly správný slova.

Mám takový pocit, že si možná zbytečně moc nevěříš. Bavili jsme se tady společně o egu nebo o tvojí angličtině...

Jsem velký perfekcionista. Tohle jsem ještě nikdy neřekl. Byli jsme v Texasu a policistka chtěla můj řidičák. Ptala se mě, odkud jsem. Já říkám, že z Čech. Byla překvapená – že to není možné. Díky kamarádům z Floridy mám buranské „r“, ale paradoxně to nedokážu prodat. Když zpívám nebo rapuju, je ten přízvuk slyšet. To mě strašně štve.

Momentálně je jiná doba, protože před patnácti lety by tě za tohle Američani sežrali. Dneska je jim to úplně volný. Dneska řeknou: „A co? Tak jsi zkrátka z Evropy.“ Když probíhá maďarský festival Sziget, Lenka zpívá anglicky, před ní někdo francouzsky, po ní maďarsky. Už se na jazyky tolik nehledí. Existují taky kapely, který jezdí turné po Evropě a zpívají konkrétním jazykem. Lidi mu sice nerozumí, ale stejně na to chodí.

Zmiňoval ses, že by pro tebe byl úspěch, kdybyses dostal na nějakém velkém festivalu alespoň na céčkovou stage. Pořád to platí?

Hrozně bych to chtěl. Viděl jsem dva letní evropský fesťáky, Sziget v Maďarsku a Lallopaloozu ve Švédsku. Nemusím být na main stagi v osm večer. Rád bych si zahrál na menším evropským stagi. To by byl můj sen. Jsem realista, ale myslím si, že na to opravdu máme. Lidi nám nemusí rozumět. Energií bychom to mohli strhnout.

Například kapela Fever333, to jsou v pozitivním slova smyslu úplný blázni. To, co se děje na pódiu, je neuvěřitelný. A mě to hrozně baví. A naprosto zásadní kapelou jsou pro mě Limp Bizkit.

Zmiňoval jsi několikrát příměr, že myšlením o muzice a možná i v životních postojích dorůstáš do táty? Můžeš trochu přiblížit, co jsi tím myslel?

Připadá mi, že táta se hodně uzavřel sám do sebe. Mimochodem, mám doma jeho nesmíchanou desku. To bychom chtěli s mámou in memoriam vydat, protože je škoda nedat jeho třetí album ven. Mám pocit, že táta měl trochu problém vídat se s muzikanty. Měl svůj blízkej okruh lidí, žil v Statenicích, pak seděl v křesle. Později koukal třeba deset hodin z okna. To byl fakt masakr.

Přistihuju se, že se dostávám do stádia, že mám taky rád menší okruh lidí. Jsem trochu samotář. Jsem hodně po něm, i co se týče té otevřené huby. To mně často nadělalo problémy. Vždycky potřebuju říct nahlas to, co si lidi v duchu myslej, ale nikdo to nechce vyslovit.

Například ceny Anděl, že Berenika Kohoutová je nominovaná na Anděla s písničkou Stojky. To je prostě na palici. Vždyť tohle nemůže bejt song roku. Vypadá to, že jsem jedinej, kdo to řekne. Ostatní se toho neodváží, protože jsou všichni kamarádi. Je to taková uzavřená komunita mladejch lidí. Pak po mně vylítnou (což je mi teda u prdele).

Mám pocit, že jsem jako táta, kterýmu řekl komanč: „Buď se ostříhej, nebo nebudeš hrát.“ Ono je to něco jinýho, protože já tím nijak extrémně netrpím. Nicméně aspoň to řeknu. I když vím, že mi to způsobí nějaký problémy. Myslím, že aspoň někdo by to říct měl. Z táty jsem si vzal, že i když to bude něco stát, chci se moct podívat každý ráno do zrcadla. Chci bejt hrdej na to, že jsem upřímnej.

Můžeš trochu blíž popsat svoje chystaná alba? Prý je hodláš připravovat s TG i sólově. U TG má jít o klasický rap. U toho sólového půjde pouze o country? Na posledním albu Backwoods Bred jsi hodně kombinoval blues (ale i country) s rapem. Výsledný sound je opravdu zajímavý. Jak jsi došel k takové kombinaci? Něco podobného už se vlastně objevilo na Dead Man Walking. Kde vznikl ten nápad?

Vzniklo to v Lousianně. Dejchla na mě tamní gospelová atmosféra a zůstalo to ve mně. Jsi v tom prostředí, hraje to na tebe v rádiích, z barů a všude a nějak tím načichneš.

Ohledně nové desky, po posledním albu jsem trochu vyhořel. Vzpomínám si, že desku Dva jsem poslouchal, když jsme byli někde na Floridě. A Lenka přesně říkala: „Tohle musí dostat Anděla.“ Clint Murphy zmiňoval, že kdyby hráli na BBC třeba Na prach spálit, bude to první příčka. Bohužel u nás v Čechách jede to, co jede. Přijetí bylo poměrně vlažný. My máme hlavně rapový publikum a na ně tam bylo moc vostrejch kytar.

Dělám vždycky muziku, která mě baví. Říkám si, že když to lidi bavit nebude, holt je to nebude bavit. S tím nic nenadělám. Pak jsem dělal desku Backwoods Bred, kde jsem byl pocitově v nejlepší hudební formě. To album taky tak nějak prolítlo. Možná to bylo covidem. Vnitřně jsem vyhořel, že už na to seru a dělat to už nechci.

Pokračuju zase ve psaní. Teď budeme dělat takový „rozvodový hippie“. Nechci říct lovesongy, spíš zklamaný věci. Vrátil jsem se do nejtemnějších období, který mě potkaly. Budu mluvit třeba o rozvodu.

Ve tvém životě se děje hodně věcí ve vlnách. Když se ti daří v muzice, nemáš štěstí v soukromém životě – a zase naopak. Jak to vnímáš nyní?

Všechno se teď usadilo. Nemyslím jenom můj vztah s přítelkyní, ale její s mými dětmi. Všechno to výborně funguje. Nějak jsem se nakopl. Byli jsme na Lallopalooze ve Švédsku. Chtěl jsem jet na festival, kde mě lidi nepoznají. Nejsem Leoš Mareš nebo Karel Gott. Někteří lidé jsou slušní, ale někteří na mě volají: „Hele vole, pojď sem!“

Ty chceš koukat na koncert kapely, na kterou čekáš třeba pár let, než ji uvidíš. Bylo příjemný vidět koncerty trochu no name kapel. Hrozně mi to pomohlo, protože jsem začal trošku dědkovatět v názorech. Pomohlo mi vidět koncert spousty mladejch lidíb – je to totiž jiný. Jde o jinou generaci. Byla to příjemná zkušenost.

V písni 1999 hovoříš o „konci generace chlapů“ a srovnáváš to s dnešní dobou. Je to podle tebe nebezpečné téma?

Pokud jsi viděl dokument o Woodstocku '99, tam je to přesně zachycený. To říkal i Marcus, že my jsme byli jiní. Vyrostli jsme na agresi. Není to tak, že bychom byli primitivové. Ty něco řekneš a já ti za to dám pár facek. Je to ta doba. Tam vidíš ty testosteronový chlapy, jak rozmlacujou věci. Vyrostli jsme na jiný muzice, jiným feelingu společnosti. Byl tam Rambo, Komando, všechno to bylo takový maskulinní.

Dneska mi připadá, že začínají být víc maskulinní ženský. Dám menší příměr: Například chceš něco přimontovat. Tobě to spadne a přijde ženská a domontuje to. Začínají nahrazovat roli chlapů. Někde jsem slyšel takovou hlášku: těžký doby dělaj silný chlapy, silný chlapi dělaj lehký doby, lehký doby dělaj měkký chlapy, měkký chlapi dělaj těžký doby. To je takovej kruh, kterej se točí furt dokola. Věřím, že to časem bude zase zpět.

Frontman.cz je server zaměřený primárně na muzikanty a muzikantky. Co bys poradil začínajícím raperům a raperkám? Pokud se jim například líbí tato muzika, kde by měli/y začít, aby se mohli/y dál rozvíjet? A co bylo důležité pro tebe?

Dneska je hrozně jednoduchý nahrát track – uděláš to prakticky kdekoliv. I ve studiu už je to docela levný. V tom jsem měl nevýhodu. Za mě jít do studia byla opravdu drahá záležitost. Dneska bych spíš věci hodně piloval, než s nimi vyjdu ven. Mně to třeba trvalo pět let. Dělal jsem demáče, poslechl jsem si to, pak jsem si pouštěl jinýho rapera a říkal si, že to není moc dobrý. Slyšíš skok v kvalitě obou nahrávek.

Až když jsem se dorovnal kvalitou, mohl jsem s tím jít ven. Teď je trend tohle, za tři roky půjdeme dělat tamto. Všichni si potetujeme ksichty a budeme vypadat hrozně drsně. Důležitý je bejt sám sebou. To je to nejvíc, co v muzice můžeš vlastně mít.

Chci se ještě zeptat na tvé hraní na bicí v kapele Chinaski. Spousta lidí možná neví, že jsi tam hrál, ale ani jakým způsobem jsi tam hrál. Máš ještě čas si sem tam na bicí zahrát?

S Chinaski, když jsme vlastně už byli vyhozený, jsme si mohli dělat, co jsme chtěli. To turné jsem jel celý nalitej. Pak mi Michal Malátný řekl, že to byl za devět let nejlepší bubenickej výkon, jakej jsem udělal. Dal jsem si půl flašky whiskey, nějaký šáňo a jel jsem potom bomby na krev. Dokonce na Reportu nebo iDnesu psali, že to byl výkon hodnej světovejch bubeníků. To mě opravdu potěšilo, že si někdo všimne bubeníka. Bylo fajn být za bubny sám sebou.

Vím totiž, že vždycky byly problémy: „Nedělej ty triolový, sextolový breaky, to prostě rozhazuje kapelu. Nedělej tohle, nedělej támhleto.“ Vždycky mi říkali, že musím hrát takhle. Říkám: „Ty vole, vždyť vy hrajete na bubeníka, ne já na vás. Nemůžu se přece trefit do pěti dalších muzikantů, kdo jak hraje tempově.“ To byl trošku problém.

Teď vždycky na svých koncertech hraju jeden track. Důvodem je, abych se udržoval a totálně z toho nevypadl. Myslím si, že pořád hraju dobře. To neříkám proto, abych se tady nějak plácal po zádech. Samozřejmě prsty zpomalujou, nezahrajou rychlý věci. Musíš prostě denně trénovat paradiddly, dvojky, trojky a všechny tyhle voloviny. To vůbec nedělám, protože na to nemám čas.

Když jsi frontman, musíš přemýšlet, co udělat, jak komunikovat s publikem. Určitě bych si chtěl ještě zahrát v kapele. Měl jsem možnost loni hrát s přítelkyní jeden koncert na Kladně. Vypadl jim bubeník, tak to bylo fajn... Zkrátka ještě bych si někdy zahrál.