Marta Kloučková: Album Stopa snu je autentická, osobní výpověď

Dominantou obalu prvního alba Loving Season byla vaše tvář, zatímco vizuál druhého alba Stopa snu jste s kvintetem pojali abstraktně. Mně osobně přitom připadalo, že druhé album zachycuje vás samotnou více, že je obsahově i hlasově intimnější, osobnější.

Určitě je tam posun, změna, je toho hodně intimní a moje. Všechny texty jsem psala já, všechny jsou česky a je to autentická, osobní výpověď. Materiál na album vznikal v lockdownu, samotné natáčení proběhlo v červnu 2022, takže byl na všechno čas. Já jsem také prošla nějakou osobní proměnou a většina básní vznikla jako nějaká forma terapie. Pak tam jsou i novější texty, které jsou odlehčenější.

Ve Vizitce Českého rozhlasu Vltava jste mluvila o tom, že tématem nového alba je rozchod či proměna a že deska nebude z nejveselejších. Poslouchala jsem ji ještě předtím, než jsem si tuhle informaci přečetla – a ačkoli na mě působila melancholicky, neměla jsem pocit smutku, spíš takovou hřejivost a snad i naději. Byl tam tenhle záměr?

Určitě. Z pohledu autora mě baví kontrast mezi tím, v jakém stavu jsem texty psala – což byl rok 2020 – a v jakém jsem je pak natáčela. Člověk už ušel další cestu a má nějaký nadhled nad situací. Takže si troufnu tvrdit, že i provedení je hřejivější a s nadhledem. Je v tom lehkost. Když bych album natáčela hned za čerstva v roce 2020, bylo by to jinak. Myslím si, že i v hlasovém projevu by bylo velmi znát, že je to těžké téma.

Byl to prvotní záměr, nechat materiál „odležet“, nebo mělo být natáčení původně realizováno hned a pak do toho vlítly všechny covidy?

Myslím, že kdybych mohla, natočila bych album už o rok dřív. Ale ono to vždycky docela trvá, než se člověk usebere a všechno uzraje. Myslím, že výsledný timing je úplně skvělý.

Jedna zpěvačka mi dokonce nedávno říkala, že to „odležení“ má za následek, že i na ni už její vlastní texty působí, jako by je zpívala „zvenčí“ a viděla je nově. Říkala, že pak na pódiu si pak do nich už projektuje další věci.

To je právě hezké, když jste autor nebo i interpret. Nacházíte v písních nové souvislosti. Zrovna včera před spaním mě zase napadla další konotace. Myslím, že to je na umění a na autorské tvorbě pěkné, že vše pořád ubíhá a nikdy to není stejné.

Kdy k vám přicházejí texty a hudební motivy? Píšete si momentální inspirace do šuplíku, nebo si cíleně vytváříte prostor a čas k psaní?

Je to různé. Situace, kdy se text „stane“ je určitě ve chvíli, kdy si sednu a mám po ruce papír a tužku. To je jedna varianta. Třeba si píšu deník a postupem času se natolik uklidním, že můžu zapsat vznikající text. Je to moment, který jsem vlastně sama ještě nepochopila – funguje to téměř jako automatické psaní a někdy z toho vznikne opravdu něco zajímavého. A někdy ne. Někdy z toho vyjdou dva řádky, na kterých pak stavím, někdy celý odstavec. A někdy to zahodím.

Jindy mě inspirují třeba slova, která čtu v knize. A párkrát se mi stalo, že jsem šla z nějakého hezkého rande a jak je člověk otevřený, najednou ho napadnou verše. Ty pak zapíšu a dál je rozpracovávám. A jednou se mi stalo, že všechno bylo pěkné, sedla jsem si a napadly mě verše z písně Krajinou: „Půjdu po špičkách / vrátím půjčené / náš byt – domov, jak ho znám / najednou tak cizí.“ A přitom emoce, se kterou jsem toho dne pracovala, byla hrozně pěkná.

Myslím, že to má co do činění s nějakým otevíráním srdce po rozchodech. Najednou se mě někdo dotkne a zase se mi něco vrátí – a pak to napíšu na papír. Jsou to ale spíš zárodky. Pak je rozpracovávám, aby se text rýmoval, aby byl zvukomalebný, aby měl logickou posloupnost – to je pro mě taky důležité.

Co u vás bývá výchozím bodem při vzniku písně – text, melodický motiv, nebo třeba harmonie či rytmus?

Někdy se to odvíjí od hudebního motivu, ale konkrétně na tomhle albu byly vždycky první texty. Jinak taky umím psát nejdříve hudbu a na ni pak text, ale u tohohle alba to tak nebylo.

Jak potom vypadává další hudební rozpracování s vaším – teď už – kvintetem? (kytarista David Dorůžka, který dříve působil jako host s Marta Kloučková Quartetem, se stal stálým členem sestavy, pozn. aut.)

Čím konkrétnější představu přinesu na zkoušku, tím konkrétněji bude naplněna. Oproti albu Loving Season už se mi dařilo zapsat věci dost přesně do not. Ale pak zase na zkouškách zjistíte, že něco nefunguje. Hraju s fantastickými muzikanty, Davidem Dorůžkou, Vítkem Křišťanem, Jaromírem Honzákem a Markem Urbánkem. Všichni jsou skvělí skladatelé a mají co říct, takže když k tomu mají nějakou poznámku, řídím se jejich radami. Je výhoda hrát se špičkovými muzikanty, kteří jsou dostatečně intuitivní a zkušení. Všechno, co děláte, je pro dobro písničky, takže není důvod je neposlouchat.

A oni vám to zase úplně nerozboří.

Přesně tak, jedná se třeba o posunutí nějakého riffu o půl doby a podobně.

Častými obrazy ve vašich textech jsou paprsky světla, vítr, krajina nebo voda. Vyhledáváte specifická prostředí, ve kterých tvoříte – například právě přírodu? Nebo to je spíš příroda, kterou má člověk v hlavě, a tvořit může klidně ve městě?

Spíš to druhé. I když samozřejmě přírodu miluju. Vyrostla jsem v Jablonci nad Nisou a hned za domem jsme měli les, takže jsem hodně přírodní člověk – než jsem se přestěhovala do Prahy. (smích)

V textech jdu po vizuální stránce, po obsahové, ale i po té zvukomalebné – a déšť, sníh nebo krajina, to jsou prostě krásná slova. Pravdou je, že v hudbě musí člověk slova nějak vybírat, protože čeština má přízvuk na první slabice. Když předrazíte slovo „déšť“ nebo „sníh“, vlastně se nic nestane. Jednoslabičná slova mají v tomhle ohledu něco do sebe.

Spíš mám problém s tím, když v písničkách slyším slova jako... teď řeknu třeba „digestoř“. Tohle slovo má v písničce Tygá! od HI-FI naprosto geniálně použité Petr Wajsar. Tam je to v rámci humoru a rytmizace, ale když je v písničce nějaké slovo použito necitlivě, často mě to vytrhne z nálady písně a nerozumím tomu, co se stalo.

Členem vaší kapely byl basista Jan Fečo. Album Stopa snu už s vámi nahrál Jaromír Honzák. Jak došlo ke spolupráci s tímto dalším hvězdným muzikantem?

Jaromír je fantastický basista a velké obohacení téhle kapely. Všichni jsou také sehraní – v Jaromír Honzák Quintetu hraje David Dorůžka i Vítek Křišťan a společně toho nahráli spoustu. Je to vyspělejší i zvukově a bylo načase se posunout.

V pořadu Sedmé nebe na Vltavě pouštíte často ženské muzikantky. V českých jazzových uskupeních zatím moc často genderově namíchanou sestavu nevídáme. Pokud je tam muzikantka, tak většinou v pozici frontwoman, obklopená muži-instrumentalisty. Jak vnímáte českou jazzovou scénu z hlediska otevřených příležitostí pro muzikantky – nejen na pozici zpěvaček, ale i coby instrumentalistek?

Myslím, že se to teď odvíjí správným směrem – žen na těchto postech je čím dál víc. Ale je to vždycky o vůli dát jim prostor. Třeba Klára Pudláková je výborná kontrabasistka, Nela Dusová je skvělá saxofonistka, Kristina Barta výborná pianistka. Z mladších bych ještě zmínila saxofonistku Veroniku Dražkovou či basistku Ivu Kejzlarovou.

Myslím, že před takovými šesti sedmi lety tu bylo žen méně. Jsem ráda, že se to mění, a myslím, že by ženské hudebnice měly mít víc příležitostí jak v big bandech, tak i v malých partách. Zároveň musím říct, že kvůli tomu, že příležitostí tolik nebylo, má většina muzikantek vlastní bandy, kde zase spolupracují s lidmi, které si ony samy vyberou.

A ještě k otázce příležitostí – hraje roli také to, jak moc máme jako muzikanti stále v hlavě stereotypní obrázek kapely, kde je žena maximálně na pozici frontwoman a kolem ní banda mužů?

Když budu hodně upřímná, řeknu to takhle: když jsem stavěla kapelu, potřebovala jsem tam mít velmi pevné pilíře, o které bych se opřela. A vybírala jsem mezi těmi nejlepšími. Takhle jsem to měla já. Nevím, jestli je to náturou těch mužů nebo souhrou více vlivů včetně skutečnosti, že jazz byl dlouho mužskou doménou. Když jsem se chtěla prosadit na scéně, kde jsem ještě nebyla úplně etablovaná, svým způsobem to byla jednodušší cesta. Ale díky tomu si budu moci třeba za pár let postavit ryze ženskou kapelu, protože už to nebudu muset řešit. Dnešní doba ženským hudebním projektům přeje více, alespoň v zahraničí si toho všímám. K nám tento trend přijde ve větší míře tak za pět let – teď mluvím o jazzové scéně.

Vznikala by tam nějaká pnutí, kdyby to bylo namixované?

Naopak, myslím si, že by bylo lepší mít smíšené kolektivy. Ale když se dostanu k jádru pudla, myslím, že je v jazzových instrumentálních muzikantských oborech málo žen-profesorek. Tím pádem vy jako žena máte i na škole neustále mužské vzory a pak spíš inklinujete k předpokladu, že oni to vědí líp. Bylo by super, kdyby na školách i na workshopech učilo víc žen, kdyby to bylo padesát na padesát. Pak se může začít něco měnit.

Tím se dostáváme k vašim studiím na VOŠ Jaroslava Ježka. Chodila jste na zpěv také k Miriam Bayle a Hance Peckové? Jak vzpomínáte na jejich hlasové školení?

Miriam byla super a Hanka taky. Technika zpěvu, kterou učí Hanka Pecková, je skvělá, vděčím jí za mnoho. Učí zpěváky používat celé tělo, umí takzvaně otevřít hlas, její škola mi dala opravdu hodně. Takže jsem byla spokojená.

Kdy jste si v životě uvědomila, že vaším hlavním „nástrojem“ je hlas?

Už asi jako malá. Odmalička jsem hodně zpívala, už ve školce. Spíš je zajímavé, že i když jsem vždycky milovala jazz a od šestnácti jsem zpívala v jazzové kapele, po střední škole jsem vystudovala muzikálový zpěv a současně vysokou školu ekonomickou. Na muzikál jsem šla přímo za paní pprofesorkou Pavlou Fendrichovou, která mě učila už předtím. Ale vždycky jsem při tom dělala i jazz.

Je muzikálový zpěv z hlediska hlasové techniky o tolik jiný než jazz? Vyžaduje jiný přístup k hlasu?

Musím říct, že to, co jsem během studia muzikálového herectví dostala technicky, je skvělé. Trénujete na velké árie, hlas musí být silný, zvučný, musí mít rozsah. Ale je to trochu na úkor interpretace, protože v muzikálu není žádoucí dělat nějaké osobností projevy typu „takhle já zním, takhle já to prostě mám“. Je to role, potřebujete ji zazpívat dobře a nezranit se přitom, když je náročná. Ale co se týče pohybu, herectví a především práce s textem a výrazem, v tom mi studium muzikálu dalo hodně a jsem za to ráda.

Jak sama vnímáte svůj hlas a jeho proměny od studií muzikálového zpěvu? Co jste v něm třeba objevila nového?

Už přes deset let zpívám ve vokálním sextetu Skety, kde je člověk nucen hlas používat na strašně moc způsobů. Vnímám, že to byl moment, kdy se můj hlas proměnil, začal být v různých nuancích jemnější než muzikálový belt voice. Čím víc improvizuji, tím víc nasávám různé vlivy. Jsou to i zkušenosti z workshopů Voicingers – to je mezinárodní platforma workshopů a festivalu, jejíž českou odnož organizuji. Člověk se tam setkává s fantastickými mladými zpěváky, z nichž každý má jiný přístup a jinou techniku.

Jenom upřesněme, že vy sama jste tam také v pozici lektora.

Jasně, ale i tak člověk vstřebává zkušenosti. Mít otevřené oči a uši, vnímat věci kolem a nechat se obohacovat, to je moje cesta. Ať už spolupracuji s Voicingers nebo třeba s Vojtěchem Dykem, vidím, kolik možných způsobů projevu ve vokální sféře je – ne nutně jen v jazzu. Je to vlastně extrémní svoboda, která mě moc baví.

Jak pracovat s vlastním hlasem, aby se rozvíjela dobrá technika a zároveň si hlas zachoval vlastní identitu a osobitost?

To je ale jedno a totéž. Samozřejmě každý hlas funguje jinak, ale teď jsem například zpívala backvokály americké zpěvačce Judith Hill a tam člověk zase pracuje s hlasem specifickým způsobem. Jinak s ním pracuji ve Sketách, jinak zase u Vojty Dyka... Cokoli si hudba v rámci žánru žádá.

To ale neznamená, že by vám to bralo nějakou vaši osobitost. Jasně, když bych zpívala měsíc turné jenom se Sketami, tak to trošku poznám, protože musím hlas trošku zúžit a používat ho v trochu jiném rozsahu. Když naopak dělám vokály Lizz Wright, snažím se hlas rozšířit, připodobnit jejímu zvuku. Můj hlas naštěstí tohle všechno zvládá, a navíc ho to ještě obohacuje.

Mojí nejautentičtější polohou je pak moje vlastní tvorba, a to i díky češtině. Tím nechci říct, že to, co dělám jinde, není autentické. Jenom to víc podléhá žánru, ve kterém se právě pohybuju. Můžu být multifunkční a nemusím dělat jenom svou muziku. Tu mám nejradši, ale zároveň mě strašně baví spolupráce s lidmi a v různých kolektivech. Myslím, že bych nebyla úplně šťastná, kdybych dělala jenom jedno z toho.

Které hlasy vás celoživotně inspirují? A máte třeba v poslední době nějaký nový „objev“? Nechystáte se třeba do Jazz Docku na Gretchen Parlato?

Gretchen Parlato je jedna z nich. Další moje láska je Erykah Badu a z českých hlasů jednoznačně Dan Bárta. Moc mě baví jeho přístup k frázování a vůbec k práci s češtinou a s hlasem. Tím, že uvádím Sedmé nebe a každou středu připravuji program sestavený z vokálních novinek, musím říct, že se mi strašně rozšířil přehled o světové scéně, je to velmi inspirativní.

Nádherně třeba pracuje s hlasem ukrajinsko-německá zpěvačka Ganna Gryniva. Také mám ráda Kurta Ellinga. A Grzegorz Karnas, duchovní otec Voicingers, to je zase úplně jiný vesmír... Je super, když člověk může s těmi lidmi spolupracovat a vidět, jak to dělají – třeba teď Judith Hill, to je neuvěřitelné.

Pojďme se ještě v závěru vrátit k natáčení vašeho nového alba. Jaká byste charakterizovala samu sebe coby kapelnici?

Jsem hodně benevolentní, nejsem diktátor. Ale musím říct, že mám kapelu, která je velmi plna respektu. Jsou to úžasní muzikanti a skvělí lidi. Tak, jak to teď funguje i po organizační stránce, jsem velmi šťastná.

Jak jste časově rozvrstvili nahrávání v SONO Records? Zavřeli jste se tam na několik dní v kuse?

S tímhle albem jsem měla pocit, že už máme vše dobře nazkoušené, takže jsme vše natočili během dvou dní. Nahrávali jsme všechno najednou, dali jsme jeden až čtyři taky a z nich jsme potom vybrali ten nejlepší. Album je tím pádem také hodně živé. Nic se nepřetáčelo ani nestříhalo. Není to tak, že bychom dělali vokál zvlášť a podobně. Mně by to v téhle hudbě ani jinak nešlo. Ztratilo by to živost. Takhle na sebe můžeme všichni vzájemně reagovat.

Zazněly některé skladby už předtím naživo na koncertech?

Některé z nich už zazněly před rokem na koncertě v rámci festivalu Pražské jaro, byla to zhruba polovina alba. U některých písní pak došlo k úpravám a některé další jsem dopsala. Ale tím, že s Jaromírem Honzákem jsme předtím odehráli jenom dva koncerty, bylo natáčení ještě čerstvější a živější.

Kdy budete nové album křtít?

Křest bude v pátek 4. listopadu v Jazz Docku a jako hosta budeme mít Janu Koubkovou. Ještě bych chtěla zmínit, že album vyšlo u labelu Hevhetia, stejně jako první album Loving Season.

Jak došlo ke spolupráci s tímhle labelem?

Zakladatel Hevhetie Janko Sudzina mi tehdy dal skvělý feedback během mojí účasti na Voicingers 2017. Tak začala naše spolupráce. Mimochodem, účast na téhle soutěži byl krok, který mě hodně posunul. Rozhodně bych doporučila všem jazzovým zpěvákům, aby jezdili na soutěže a zajímali se i o to, co se děje mimo naši republiku. To je podle mě jediná cesta a podle mě taky velká zábava.