Martin E. Kyšperský: Bonusem stárnutí je možnost nadhledu

Novou desku vydáváte 17. listopadu – stejně jako tu minulou. To asi nebude náhoda...

Pro mě to datum zvlášť v dnešním soumraku dějin pořád něco znamená. Vnímám ho jako symbol konce rozdělení světa a příchodu opojné svobody, ve které už jsem já mohl vyrůstat. Taky mi to datum připomíná poslední dobu, kdy jsem měl pocit, že politici jsou inspirativní osobnosti. Tohle všechno si v sobě nesu a chci to připomínat.

V listopadu 1989 ti bylo devět. Jak jsi jako kluk revoluci vnímal? Máš na ni nějakou osobní vzpomínku?  

Mám. Sedíme doma a koukáme se na televizi, kde jsou záběry z demonstrací na Václaváku, a moje máma se bojí, že bude válka... Taky si vzpomínám, jak intuitivně nepříjemnýho Husáka s těmi popelníky na očích vystřídal v novoročním projevu usměvavý štramák Havel, který byl naopak normální, chodil ve svetru a když něco říkal, tak u toho sice občas koktal, ale vždycky to mělo hlavu a patu. Navíc se kamarádil se Stouny, kteří do Prahy přijeli, když mi bylo deset, ale já je měl rád už tenkrát.

Tehdy už se taky schylovalo k založení první kapely, ne?

Láska k hudbě už propukala, ale Květy jsme založili až o pár let později, to nám bylo tak třináct. Hráli jsme noise, aniž bychom tenkrát věděli, že se ten žánr tak jmenuje, a trávili večery v garáži, kde jsme do těch zvuků křičeli texty napsané ve školních lavicích. A za sedm let, na přelomu tisíciletí, jsme kapelu uvedli i v reálný život, se zkoušením, koncerty a vším ostatním, co k tomu patří.

Názvem nového alba žádáte posluchače o 41 minut pozornosti – v narážce na dnešní těkavou dobu, kdy je stále těžší udržet pozornost. Máš s tím i ty sám potíž?

Denně na nás ze všech stran útočí tolik hudby, knih a zábavy, že je čím dál těžší se na něco koncentrovat. Čím dál těžší je i vybírat si a nemít pocit, že mi něco uniká. Proto nám v téhle době přišlo jako dobrý nápad vydat desku, která vyžaduje pozornost – na 41 minut. Když nám posluchači vyhoví a desku si pustí, třeba i vícekrát, začnou objevovat vrstvy, které by při nahodilém poslechu neměli šanci objevit. A druhá věc, proč jsme chtěli název 41 minut, je to, že není zavádějící. Můžeš ho brát jako časový údaj, anebo v tobě spustí různé asociace. Ve své podstatě je to příběh sám.

41 minut je i stopáž klasické dlouhohrající, long play desky. Obchodníci s hudbou ale tvrdí, že album je přežitek, že posluchači vyžadují kratší plochy, singly nebo EP. Jsou dnes alba záležitostí staromilců?

Asi se dá říct, že vládne takový trend a alb vychází stále míň. Ale to já neřeším. Květy nejsou kapela pro masy, nás trendy nemusí zajímat. Jsme kapela pro lidi, kteří mají speciální chutě. A naši fanoušci si desky pořád kupují, kdykoli nějakou vydáme, po nějaké době se vyprodá. Už kvůli vinylům je formát alba pořád nepřekonaný, je spousta lidí, kteří si desky rádi pouštějí od začátku do konce, vkládají je na gramofon, stírají z nich prach a po dvaceti minutách je jdou otočit. Možná, že svět se řítí k čím dál většímu ADHD, ale má spoustu jednotlivých větví – a ta naše větev se může zdát jako staromódní. 

Ty sám posloucháš vinyly tak, jak se poslouchaly dřív, tedy soustředěně, ve sluchátkách, bez toho, abys při tom dělal cokoli jiného?

Poslouchám je každej den. Buď před spaním, nebo ráno. Miluju to. Mám vinyly místo filmů, kteří si jiní pouštějí na počítačích. Hrozně se mi líbí objímat se tím zvukem a přemýšlet o tom, co slyším. Album je prostě album, není to sbírka písniček na netu, ale dílo, které funguje jako celek. Proto vymetám bazary, sice už ne tolik, jako před dvaceti lety, ale pořád se rád prohrabávám v koších plných desek. A když dostanu záchvat zájmu třeba o Franka Zappu, nakoupím všechno, co je po ruce, a pak řeším, která Zappova deska je nejlepší.

Jaký máš nejčerstvější úlovek z bazaru?

Koupil jsem si na výletě v Budapešti desku Places od Jana Garbarka, z katalogu ECM Records. Je to album, které nikam nespěchá, je ti s ním dobře. Ideální noční hudba.

Určitým staromilstvím je i to, že jste album na vinylu doprovodili uměleckými snímky Martiny Morávkové. Kdy vznikly a jakou mají funkci? 

Chtěli jsme mít zdokumentovaný proces nahrávání, proto jsme přizvali mladou fotografku Martinu Morávkovou. Ve studiu se nabídla, že by kromě digitálních fotek z natáčení udělala i pár snímků na film. Nakonec jsme ji požádali, jestli by se neprošla po Brně a neudělala ještě pár fotek města – protože 41 minut je hodně městská deska.

Martina to vzala jako výzvu, bloumala po Brně a pak nám pár fotek poslala. Když jsme jí potvrdili, že je bereme, napsala, že fotky musí ještě vyčistit, protože na filmu zůstala spousta vlásků, chloupků a drobné špíny. Jenže to se nám právě líbilo, tak jsem jí hned psal, ať nic nečistí, že ty flíčky jsou součástí atmosféry desky.

Album 41 minut jsi označil za desku bez jednotného konceptu. Dá se i tak říct, že tu desítku nových písní něco spojuje – kromě toho, že nikdy nevyšly?

To je zajímavé téma. Při vší příčetnosti bych naši desku srovnal s Abbey Road od Beatles, což je album jako hrom, kde jedna písnička končí a rovnou začíná další, až máš pocit, že to je jeden celistvý příběh. Ale ono to tak není. Na Abbey Road jsou písničky, které spolu vůbec nesouvisí. Jsou to různé mikropohádky různých autorů, ale přitom je v nich duch doby, odraz toho, kým byli ti kluci, když album točili.

Řekl bych, že s albem 41 minut to máme stejně. Ty písničky se vzpírají nějakému konceptu, ale stejně si myslím, že je něco spojuje. Jsou to teskné písně, ale stesk je v nich odlehčený, což souvisí s tím, že už se mi nechce drásat sám sebe ani ostatní. I když v sobě písnička nese smutný příběh, nikdy v ní neumírá naděje a optimismus.

Na desce je hodně pomalejších skladeb a má trochu jiný zvuk než předchozí album Květy Květy. Souvisí to se změnami v kapele?

Ano, měli jsme čtyřleté období, kdy náš bubeník Aleš hrál v kapele na basu místo na bicí, protože jsme před těmi čtyřmi lety sháněli basáka, ale nakonec potkali bubeníka. Aleš, který umí hrát na víc nástrojů, se proto ujal basy a bubeník k nám přibyl. Před dvěma lety se Aleš chtěl k bicím vrátit, takže jsme se vrátili ke shánění baskytaristy. A našli jsme Jirku Habartu, který hraje v kapele Ghost Of You a zároveň je producent, dokáže nahrát hudbu a smíchat ji.

Řekli jsme si, že by bylo zajímavé, kdyby Květy měly na nové desce zase jinou tvář, než když jsme několikrát před tím dělali mix s Ondrou Ježkem, že by to pro kapelu bylo občerstvující. Tak jsme se rozhodli, že Jirka nejenže nastoupí do kapely, ale taky si vezme na starost produkci a mix nové desky. A s tím šel ruku v ruce svobodný pocit, že když naše poslední deska byla rocková, tak není třeba natočit její duplikát, že se můžeme vydat úplně jiným směrem. A tak jsou tam dvě vypalovačky, ale jinak spousta písní ve středním tempu s množstvím atmosfér, které jsme dřív na deskách neměli.

Už jsem se setkal s názorem, že jste natočili jedno z posluchačsky nejvstřícnějších alb z těch deseti, které jste vydali. Cítíš to tak?

Bubeník Aleš Pilgr říkal, že to je po dlouhé době deska, kterou si pustí ne proto, že je naše a že by ji chtěl kontrolovat, ale proto, že ho prostě láká si ji poslechnout. A s tou vstřícností, víš, my se nikdy nesnažíme vyjít někomu vstříc, ani nevíme, co přesně to znamená. Nemáme tak vyhraněné publikum, že by po nás jednou chtělo, abychom byli víc punk, a podruhý víc emo. Před každou novou deskou máme vnitřní pocit, že chceme zase vytvořit něco, co bude čerstvé a nové.

A teď jsme měli chuť, aby byly písničky pročištěnější, aby v nich bylo míň divných zvuků, míň vrstev, míň nástrojů – až by se dalo říct, že už se v nich nedá nic ubrat. Spoustu písní jsme instrumentálně dostali až na asketickou úroveň, aby o to víc vynikl obsah. S tím koresponduje i obal desky, kde je jen prázdné nebe, které ale ve skutečnosti nikdy není prázdné – krásně to vyjadřuje desku samotnou.

První písnička, kterou jste z alba vypustili, Padre Pio, je inspirována postavou italského světce a léčitele. Jak jsi se o něm dozvěděl a čím tě jeho příběh zaujal?

Už nevím, kde jsem k tomu příběhu přišel, ale každopádně jsem byl v úžasu z toho, že si lidé vyprávějí příběh o knězi, který kromě toho, že měl stigmata, léčil a byl prorokem, tak byl navíc schopný vyskytovat se i na třech místech současně. Říkal jsem si, že to je jako z románu od Bradburyho nebo Bulgakova, a že to chci zpracovat, s nějakou nadsázkou samozřejmě.

V té písni se objevuje i svatý František, což byl polepšený hříšník, který se kál za své divoké mládí – a od toho byl už jen krůček k tomu, abych po asociačním žebříku vystoupal až k milostné písni o holce, po které se mi stýská. Smíchal jsem různé popkulturní odkazy a přidal ještě narážku na Twin Peaks. V refrénu se zpívá Komu zdá se tenhleten sen? Něco podobného má David Lynch v závěru Twin Peaks: Pojďme se vrátit k prastaré otázce: Komu se právě teď zdáme?

Další klip vznikl ke zvláštní písničce Berlioz, ze které je cítít jednak nostalgie, jednak smíření se s věcmi, které těžko ovlivnit. Protíná se s tebou v tom smyslu, že s postupujícím věkem už neřešíš úplně všechno, že jsi získal určitý odstup od sebe i od světa kolem?

Kéž by to tak bylo. Bonusem stárnutí, které má jinak spoustu nevýhod, je možnost nadhledu. To je zbraň proti tomu, být pořád rozbitý. Najednou si řekneš, že na některých věcech fakt nezáleží, tak proč se pořád zasekávat na blbostech? Skladatel Berlioz se v té písni ocitnul proto, že jsem si vzpomněl, jak jsem šel kdysi na procházku s jednou holkou a stavili jsme se právě v bazaru s deskami. Chtěl jsem jí něco koupit, třeba King Crimson nebo aspoň Thoma Yorka, ale ona povídá, že by chtěla Ravela a Berlioze. A já, zklamanej, ale zamilovanej, jí koupil toho Berlioze...

Hodně nových písniček je o lásce, ne ve smyslu, že by byla hlavním tématem, ale často je v písních přítomna jako takový iniciační okamžik. Jsou vztahy hlavním spouštěcím momentem tvé tvorby?

Jasně, láska s člověkem zamává. Jestliže dochází k psaní písniček ve chvílích, kdy je člověk něčeho plný, daleko častěji to jsou vztahy s holkami, než že bych chtěl zpívat třeba o tom, že bych si měl zamést před barákem. Ale v poslední době mám za to, že i zametání může být zajímavé téma... Chtěl bych jednou udělat desku, kde by nebyla ani jedna milostná píseň.

Před pár lety jsi vydal knížku Ztracení kamarádi, soubor textů proložených záznamy snů, které se ti zdály. Slouží i snové zápisky jako inspirace pro písně a hudbu?

Výjimečně. Třeba písnička Pole, tráva, činžáky, kterou hrajeme už spoustu let a mám pocit, že pořád na lidi dost působí, tak to je čistý záznam snu, není v ní vůbec nic navíc. Zajímavé je, že ve snech se někdy vrátí vzpomínka stará spoustu let. Na nové desce mám písničku Dům, ve kterém bydlela Dora. Vznikla na základě snu o randění s dívkou jménem Dora, se kterou jsem ale chodil někdy před sedmnácti lety. Vůbec nevím, proč se mi zdálo zrovna o holce, kterou už vůbec nevídám a ani nevím, co s ní je. Ale v tom snu jsem najednou přesně viděl to odpoledne, které jsme spolu strávili, úplně barvitě, jako by to bylo včera. A ruka si jen sedla ke stolu a sama od sebe začala psát.

Kapelu Květy máš už třicet let, což zahrnuje vlastně veškerý tvůj dospělý věk. V souvislosti s novým albem jsi řekl, že teprve teď Květy dospěly k tvůrčí svobodě. V jakém smyslu?

Jako autor už vůbec nepřikládám na misky vah cokoli, co bych měl udělat kvůli někomu jinému. Zbavil jsem svého imaginárního dohlížitele. Když to řeknu zjednodušeně, vyšel jsem z prostředí undergroundu, kde byla ostuda vytvořit něco, co by znělo normálně, hezky, pozitivně. Sice všichni ti undergrounďáci doma poslouchali Red Hot Chili Peppers nebo Stinga – ale jinak se tvářili, že hudba končí s Plastic People. Popík nemusí nutně znamenat komerci. Jediné na čem záleží, je dobrodružství, které z muziky cítíš.

Vedle Květů máš i řadu jiných projektů, producentsky jsi se podílel třeba na novém albu Martiny Trchové, máš projekt Poetrycore s Annou Beatou Háblovou. Co je pro tebe rozhodující, když zvažuješ spolupráci s jinými umělci?

Musí mě oslovit, co z toho člověka jde, a zároveň bych měl mít pocit, že jsem schopen dotyčného posunout dál. Kdyby za mnou přišla třeba hardcorová kapela, tak bych ji odmítnul, protože té hudbě nerozumím. Ale když přijde holka, která skládá písničky s kytarou, a chce, aby paleta barev její hudby byla pestřejší, tak to strašně rád zkusím.

Musím mít ale pocit, že v té tvorbě jsou dveře, kterými se dá projít. S Aničkou Háblovou je to jiné než s Martinou, s Aničkou tvoříme úplně od nuly. Já udělám hudbu a do ní napíšu text, pak společně vytvoříme refrén a dotáhneme to celé ve dvou. A hlavně, Martina a Anička, to jsou to úplně jiné světy. Anička je architektka a spisovatelka, s hudbou nikdy neměla zkušenost – i když v průběhu natáčení desky Poetrycore z ní vypadlo, že kdysi hrála na piano, a tak si doma zkusila napsat jednu písničku sama. A vznikla podle mě nejněžnější písnička naší společný desky Nejsem down.

Desku 41 minut jste s Květy vydali za přispění sbírky na platformě Donio a jednou z odměn dárcům je pozvání na váš koncert v bytě brněnského básníka a bohéma Zeno Kaprála. Co je na tom bytě tak mimořádného?

Má obrovskou atmosféru. Nejdřív tam bydlel Zeno Kaprál s dcerou Dorou a synem Filipem. Starý pán se pak přestěhoval na chatu, kde žil na sklonku života, a Dora se odstěhovala do Berlína. V bytě zůstal Filip s rodinou a ponechali ho v původním stavu ze šedesátých a sedmdesátých let, se vším starobylým nábytem a podivuhodnými obrazy a soškami.

Když Zeno Kaprál zemřel, jeho syn Filip se odstěhoval na venkov místo něj, tím pádem byt osiřel, ale naštěstí se ho ujalo město Brno a zřídilo v něm kulturní prostor. Rozhodli jsme se, že tam odehrajeme unikátní koncert, kdy budeme hrát v každé místnosti bytu na jiné nástroje, v jiném osvětlení, s jinou atmosférou. Takhle budeme putovat od kuchyně přes ložnici, předsíň a knihovnu až do koupelny – a všude zahrajeme ve specifickém aranžmá.

Každý frontman kapely je v podstatě herec, ale ty jsi i hercem skutečným. Máš za sebou řadu filmových a seriálových rolí, v dramatu Marťanské lodě nebo v seriálu Trpaslík jsi měl i jednu z hlavních úloh. Co tě baví na občasných metamorfózách v herce Martina Kyšperského?

Je to pro mě zábava, kterou ale beru velmi zodpovědně. Hraní ke mně přišlo shůry, nese v sobě možnost stát se pokornější částí kolektivu, protože oproti tomu v hudbě chci mít nad vším kontrolu. U filmu to takhle není. Přijdeš, dostaneš scénář, uděláš to, co se po tobě chce, a jdeš domů. Ale co z toho ostatní sestříhají, jakou hudbou to podbarví a jak film nakonec vyzní, to už není na tobě. Herectví je pro mě vlastně úleva. Nemusíš řešit to, co řešíš pořád – že ti hučí bedna od kytary, že máš do klubu nanosit aparaturu... Prostě si sedneš do maringotky a počkáš, až tě režisér zavolá.

Byla nějaká tvoje herecká práce náročnější než jiné?

Film Marťanské lodě byl nejintenzivnější. Natáčel se osm týdnů. Taky v tom filmu moc lidí nehraje, vlastně jsme tam z devadesáti procent jen já s Eliškou Křenkovou. Za ty měsíce jsme se k sobě dostali hodně blízko, naučila mě spoustu věcí o herecké práci i o životě. Hráli jsme s Eliškou už ve více věcech, poprvý ve filmu Nonstop lahůdky od Honzy Hřebejka, tam jsme se s Eliškou seznámili. Proto jsem ji chtěl do Marťanských lodí, ne že by to byl můj film, ale měl jsem trochu právo ovlivnit, kdo tam bude se mnou hrát.

Konkurs původně vyhrála Anička Fialová, ale ačkoli Anička je famózní, tak jsem si zatrucoval, že chci Elišku. Zažil jsem její oddanost herecké práci, vím, že je schopna prožít svou roli až do morku kostí. S takovými lidmi dělám rád i jako muzikant. Když jsem ve studiu s někým, kdo je schopen míchat písničku dva dny, aniž by se u toho stačil najíst, tak vím, že jsem v těch nejlepších rukách.

Nové album pokřtíte 18. prosince v Paláci Akropolis v Praze a o den později v Brně ve Staré pekárně. Chystáte se přivést na pódia i nějaké zvláštní hosty a kmotry?

V Akropoli by měl být Péťa Nikl, který bude performovat a my ho doprovodíme jednou písničkou. Pak ještě Marek Doubrava z kapely Hm..., který si zahraje jednu naši píseň s námi a my pak zahrajeme s ním jednu písničku od Hm... A ještě by tam měla být Magda Fendrychová alias Kvietah, se kterou jsme asi před rokem natočili singl, tak ten tam taky zazní.

A v Brně budou lidi, kteří hráli na desce, Veronika Jedličková, zpěvačka, a taky saxofonista Petr Venkrbec, jazzman, který hrál v Psích vojácích, ve Vltavě nebo s Moimirem Papalescu. On žije v Novém Městě na Moravě – a my máme chatu asi patnáct kilometrů od Nového Města. Jednou jsem ho tam viděl hrát s jazzovou kapelou, a tak jsem mu zavolal, jestli by se nechtěl cestou z práce zastavit a nahrát mi saxofonové sólo. Přijel a udělal to na první pokus.

Tušíš už, co tě čeká v roce 2025, co tě bude zaměstnávat, těšit, stravovat?

Bylo by skvělé, kdyby svět nešel úplně do kytek a všichni jsme zůstali zdraví a schopní věnovat se tomu, co máme rádi. Já bych chtěl hodně koncertovat s Květy a přál bych si taky udělat singl s klasickými nástroji – pozvat si smyčcové kvarteto a několik dechařů, aby si s námi zahráli písničku. A natočit ten proces na video. A ještě bych chtěl to, co zní nejvíc banálně, ale přitom je to nejdůležitější – mít pořád chuť dělat něco nového. Nic víc v životě nepotřebuju.