Martin E. Kyšperský: Nestydět se vykládat obyčejné, jednoduché věci

Kapela Květy se dlouhodobě pohybuje mezi různými projekty a styly. Sólové aktivity jednotlivých členů na konci listopadu vyvrcholily vydáním dvou desek jejich projektu YM; elektropopového Japonce bubeníka Aleše Pilgra a country Lorenzových hochů frontmana Martina Kyšperského. S druhým jmenovaným jsme se bavili o žánrech, přímočarosti nebo o tom, jak je pro hudbu důležitý vývoj. Zastihnul jsem ho právě na turné, v úterý 11. prosince s YM hraje v Olomouci, o den později proběhne křest desek v Praze, následují koncerty v Plzni a Pardubicích.

V rozhovoru pro Radio 1 jsi řekl, že v Lorenzových hoších jsi mohl být ve srovnání se standardní tvorbou Květů přímější a otevřenější, jaké to pro tebe bylo?

Vlastně hodně jednoduché. Každá písnička něco chce, a když ji člověk začne hrát jednoduše, akusticky, hodí se k ní určitý druh výpovědi a stylu vyprávění. Vyvinulo se to tak, jak to pro Květy nebylo úplně zvykem a bylo to pro nás něco nového. Na desce jsou jednoduché, podle mě srozumitelné příběhy. Dá se v ní snadno sledovat, co se v písničce stalo, která postava ji zpívá a o čem chce vyprávět. Nestydět se vykládat obyčejné, jednoduché věci, které jsou trošku žánrové, ale v rámci žánrové hry přece jen převlečené v trochu jiném kabátě, mi přišlo hodně lákavé.

V písničkách zpíváš přímočaře třeba o rasismu nebo o chlapovi, který opouští holku. Snažil ses do písniček mezi řádky schovat ještě něco hlubšího?

Já myslím, že ani ne. Chtěl jsem, aby to bylo jednoduché a čitelné. Ale i jednoduchý příběh, který nějak napíšu, poslouchá každý jinýma ušima a pokaždé je to jiná story. Jinak mi ale šlo o opravdovou finální nekomplikovanost. Při psaní jsem se takové té naivitě v textech trochu smál, ale při poslechu demáčů jsem si řekl, že je to vlastně hezké – trochu smutné, ale pěkné. Bylo to pro mě zas něco nového a bavilo mě to. Dělal jsem to s velkým zaujetím. Vytvářet takové věci na ploše celé desky bylo hodně osvěžující.

Poslouchal jsi konkrétní autory country nebo jsi opravdu z přirozenosti začal psát folkové písničky?

Písničky píšu i na zadání; minulý rok jsem psal do filmu písničku, která měla znít jako Kabát, předtím jsem psal pro fiktivní svazáckou kapelu a občas píšu písničky do rozhlasových her, třeba pro děti. Baví mě v tom taková hra – nevím, jak to dopadne, jen chci zapojit fantazii tak, aby to fungovalo a bylo to intenzivní. Samotné country jsem nikdy neposlouchal. Baví mě třeba Johnny Cash, ale spíš jeho pozdní věci, s tím zajímavým charismatem starého muže a s moderní produkcí. Když jsem byl malý, tak jsme měli doma takovou country kazetu, kterou často poslouchal táta, tehdy jsem ale poslouchal všechno možné – Depeche Mode, Madonnu, Queeny – a to v daleko větší míře, než tátovu kazetu. V tom, co dělám, se třeba Madonna asi moc neotiskuje, takže bych se asi zdráhal mluvit i o nějaké přímé inspiraci country z dětství. Je to prostě jenom hra.

Sám jsi kdysi řekl, že většina lidí zvuk country nesnáší, chtěl jsi tím nějak provokovat?

Mně české country spíš přijde jako jeden z takových mrtvých žánrů – vzniklo někde jinde a patří někam jinam. Hrát v našem prostředí country mi přijde podobné, jako hrát tady reggae nebo balkánskou dechovku – někdy to může působit legračně až bizarně. Aby to u nás mělo smysl, měl by tam být taky vliv něčeho osobního. My sami jsme ani nechtěli znít jako ryzí country kapela – jednak by se nám to nepovedlo, protože tak ani neumíme hrát a zároveň by to byla nuda, protože kdyby to bylo fakt přesný, nevznikne tam nic zajímavého – žádná kolize, nedokonalost, žádné vybočení. Na desce schválně nehrají ani žádní country hráči, kteří to fakt umí. Je to jen mezi námi a naší představou o country.

Jak tě na druhou stranu bavilo si hrát s typickým country klišé a patosem?

Moc, to by mělo být slyšet. Hodně mi pomohlo, že kluci jsou tak šikovní muzikanti, že se do toho zvuku, který jsem vymyslel, dokázali krásně vejít. Mohl jsem tomu nechat otevřené dveře, protože aranžování šlo úplně samo a velmi rychle. Když jsem si to potom pouštěl, měl jsem z toho prostě radost. Ocenil jsem taky, že do toho se mnou kluci vůbec šli, ne každý má na něco takového chuť. Když jsem o tom říkal kamarádům, hodně jich reagovalo stylem „proč hrajete country, takový úlet, proč nehrajete to, co děláte normálně?“ Jsou kapely, které mám hodně rád, ale když v jejich albech nevidím žádný vývoj, vlastně mě to zklame. Pro mě je důležitá snaha o nějaký pohyb – ani ne nutně dopředu, ale třeba do stran; hlavně nezůstat na jednom místě.

Na natáčení alba jste si pozvali řadu hostů, jaká byla jejich role?

Stálý host byl Petr Uvira, který hrál na cigar box, kytary a různé strunné nástroje. S Petrem jsme se poznali na turné s kapelou Ladě. Moc se nám líbilo, jak všichni hrajou. Petra jsme poslouchali každý večer a pořád jsme si říkali, že je super kytarista. Když jsme se mu zmínili, že bychom Lorenzovy hochy chtěli hrát s ním, hned souhlasil, takže základ byl čtyřčlenný.
O některé hosty na pěvecké party si to vyloženě říkalo. Spolupracoval s námi Michal Němec, náš kamarád z Jablkoně, který má takový speciální, super hluboký hlas, který se nám moc hodil do sborů. Nikola Muchová zase zpívala píseň, která potřebovala trochu jemného herectví, zatímco Martina Trchová zas zpívala nepokrytě něžně, což k té písničce patřilo. Jo, a pak je tam můj kocour, který přišel na konci nahrávání písně a mňoukl do ní. Nedalo se to vypnout, protože jsme nahrávali ještě dozvuk nástrojů. Díky svému finálnímu mňouku v písni Šípy je kocour Kuky uvedený i na přebalu desky.

Atmosféru koncertů jste se rozhodli obohatit i kostýmy, jaký to má význam?

Chtěli jsme atmosféře jen trochu pomoct. Není to vyloženě kovbojské oblečení, spíš oblečení chlápků z venkova, kteří mají radši staré košile, než úplně nové mikiny z obchoďáku. Mně se zdá hezký, když má kapela i nějaký vizuální styl. Asi by se mi úplně nelíbilo, kdybych šel na koncert Nicka Cavea a on tam byl v tričku Adidas.

V kapele i sólově hodně experimentujete s žánry a měníte styly, není to někdy až znevýhodňující?

Strategičtější by asi bylo držet linii, na kterou je většina lidí zvyklá. Přijde mi, že než všem dojde, co děláš, nějakou dobu to trvá. My něco vytvoříme a hned od toho jdeme pryč. V tomhle je naše tvorba hlavně pro ty, co jsou pořád ve střehu. Přesto si myslím, že člověk by měl dělat to, na co má chuť a ne to, díky čemu by mohl být úspěšný, protože to je cesta do pekla – začneš nad tím kalkulovat a už to neděláš z čisté radosti nebo entuziasmu, ale s obchodním zájmem. Člověk by asi měl být trochu pragmatický, aby jeho projekty aspoň na nějakou dobu žily, ale hlavně z toho musí mít radost, protože radost je nakažlivá, to lidi potom cítí a budí to v nich zájem.

Možná je brzo se ptát, ale chystají se Květy ještě na nějaké jiné žánry nebo se chcete vrátit ke kapelnímu zvuku?

Samotný zvuk Květů chceme posunout trochu někam jinam. Neměla by to už ale být taková hra, jako třeba teď country. Chceme přizvat dalšího hráče, o kterém toho nechci úplně moc prozrazovat, protože se pořád neví, jak to dopadne. Zvuk Květů by se ale po zásahu čtvrtého člena hodně změnil, to je jasné. Taky bych rád udělal nový repertoár. Tyhle věci máme v plánu na jaro a dost se na ně těšíme, ale nijak zvlášť na to ani nespoléháme – kdo ví, co vůbec bude…