Martin E. Kyšperský: Píšu stále přímočařeji, chci jít k jádru věci

Být hudebníkem, mít vlastní úspěšnou kapelu, pestrý profesní i osobní život a k tomu pomáhat tvořit dalším kolegům v oboru. To je cesta Martina E. Kyšperského, frontmana brněnské kapely Květy a nově i dramaturga rockové scény na Maratonu hudby Brno. Věděli jste, že jako textař částečně stojí také za úspěchem Lenky Dusilové a jejího alba Řeka? Nově Lenku ostatně se svou kapelou doprovází také na koncertech. Poslední období ale bylo úspěšné i pro Květy, s nimiž vydal ceněnou desku Květy Květy.

Jste frontmanem kapely Květy. Kromě toho tvoříte i několika interpretům texty nebo jim pomáháte s produkcí. Jedna z nich, Lenka Dusilová, získala nedávno tři ceny Anděl za své album Řeka, na kterém jste se textově podílel. Vnímáte, že se ocenění týká i vaší osoby?

Lenka dostala ocenění Skladba roku, za písničku, kterou jsme tvořili dohromady. A taky v ní má velmi důležitou větu Jakub König alias Kittchen. Myslím si, že to potvrzuje můj pocit, že je Lenka nejen skvělá zpěvačka, ale že má v sobě neúnavné hledačství a posouvá se dál. Takže mám z toho radost, ale ještě větší odměna je vzpomínka na to, jak jsme to psali a ten pocit, že to funguje.

Vy sám jste cenu Anděl získal. Jsou pro vás ocenění důležitá? Myslíte na to při samotné tvorbě?

To nejde, je spousta věcí, na které musíte při tvorbě myslet, nějakou cenu v danou chvíli neřešíte. Hlavně to musí způsobovat takové to chvění, kdy nemůžete přestat a potřebujete to udělat právě tak, i kdyby se to nemělo líbit vůbec nikomu dalšímu. Ale ze zkušenosti vím, že když z toho mám radost, tak ji většinou mají i ostatní. Ale zase konkrétně – já domácí scénu sleduji a když dostane žánrovou cenu někdo, koho neznám, tak si to pak musím pustit, protože jsem zvědavej.

V letošním rozhovoru pro Český rozhlas jste uvedl, že texty pro desku Řeka vznikly vzájemnou spoluprací. Trávili jste s Lenkou společně čas, povídali si, říkali si náměty. Vy jste z toho poté tvořil texty na hotovou hudbu. Jak moc náročné je, i po vzájemné několikaleté znalosti, naladit se na Lenčinu duši?

Psal jsem Lence texty už před deseti lety na desky, co dělala s kapelou Baromantika. Je to dost náročné, protože ona má hotovou hudbu s často komplikovaným frázováním. Ptal jsem se, jestli by nechtěla někdy dostat texty jako první a zhudebnit je, ale řekla mi, že tohle jí nejde. Takže jsem se snažil trefit do nálady nějakým příběhem. Nevyšlo to vždy, taky jsem psal více verzí. Ale líbí se mi ty melodie a aranže. Když to pak vidím Lenku zpívat naživo, běhá mi mráz po zádech. To vyváží tu dřinu, kdy třeba dva dny chodíte jako ve snách a snažíte se přijít na větu v refrénu, která by dávala smysl. Pomáhá nám rozhodně to, že si rádi povídáme, když se vidíme. Známe se za ta léta myslím už docela dost do hloubky. Ale i tak mě občas překvapí, jak dokáže být z něčeho nadšená a něco naopak vůbec neakceptovat.

Bylo nějaké téma tabu? Z jedné či druhé strany?

Bylo tam téma života jako plynoucí řeky. Já strašně moc nechtěl, aby v textech byla jenom příroda. Protože žijeme ve městě a fakticky trávíme daleko víc času v autech a s telefony než v lese. Tak proč bychom si měli hrát na přírodní lyriku?! Pamatuji se na jeden okamžik. Lenka vařila a já psal text na hudbu, co v sobě měla, něco nervního. Napsal jsem jej o tom, jak se člověk prochází po orientálním tržišti, pálí slunce, trhovci vyvolávají zboží, okolo je hluk a zmatek. Lence se to vůbec nelíbilo, protože na takovém trhu nebyla a říkala, že není herečka, aby to zvládla bez toho. Tak jsme si povídali, co dělala v noci a vyšlo najevo, že se nevyspala, protože ji ubytovali v penzionu nad diskotékou. Takže jsem napsal text o tom, jak člověk nemůže v městě spát, protože to město stále produkuje nějaké zvuky. Jmenuje se to Insomnia. Lenka mi pak říkala, které fráze jí ještě nesedí a upravilo se to. Další text napsala ve studiu s producentem Petrem Ostrouchovem. Ještě tam jsme to pilovali. Vlastně všechny věci stály hodně sil. Ale jsou dobrý.

Jsou vaše osobnosti příbuzné, nebo odlišné? Máte podobné názory a smýšlení?

Jsme absolutně jiní a žijeme jiný život. Ale jak jsem už mockrát řekl, je to jedna z mých nejbližších kamarádek. Když ji něco trápí, snažím se pomoct alespoň tím, že ji vyslechnu. Oba máme hodně práce, takže se vídáme málo. Nejraději mám, když couráme po městě a hledáme místo, kam jít na oběd nebo kafe. Obyčejný a pěkný chvíle. Myslím, že Lenka hledá v životě rovnováhu. Že prošla spoustou věcí a chce mít klid, zdraví a rodinu. To by se dalo možná říct o každém druhém, ale když mám něco říct a nezabíhat do detailů, tak tohle je její plán a je to tak super.

Tvoříte raději texty přímo na hudbu? Nebo naopak?

Jsem schopen psát texty na hotovou hudbu. Ale bavilo by mě psát spíš na téma. Dělal jsem to teď třeba pro Opera diversa. Napsal jsem libreta ke třem operám pro děti. To bylo moc fajn. Tři příběhy spojuje téma „Městská strašidla“.

Jak jste se dostal jako dramaturg k festivalu Maraton hudby Brno? Letos tvoříte program poprvé.

My jsme s kapelou hrávali na Maratonu a akce se mi vždy líbila. Je hravá, vymýšlí se zajímavé scény, hraje se na různých místech, jež jsou tím oživována. Lidé jsou konfrontováni s něčím novým a v míře, která není nepříjemná. Navíc se zapojuje do ulic hudba, která není jen čistě buskerská, ale hrají ji interpreti různých žánrů. To vše se mi líbilo a když jsem dostal nabídku, tak jsem neváhal.

Výběrem kapel rockové scény – je za tím nějaká dramaturgická linka?

Když jsem dostal za úkol připravit plán programu, bylo mi řečeno, že nemám váhat a mohu sáhnout i po svých projektech. Vzhledem k omezením kvůli koronaviru a tomu, že naši novou desku v podstatě ještě nikdo neslyšel, tak jsem navrhl zapojit Květy. Na druhou stranu jsem to chtěl vyvážit ženami, a tak jsem pozval Martu Kovářovou a její Budoár staré dámy. Došlo mi, že je to dvacet let, co vyšlo jejich debutové album a věřím, že písně z něj jsou stále zajímavé a nezapomenuté. Dříve si chodili poslechnout BSD studenti, teď pravděpodobně přijdou i rodiče s dětmi. Zároveň to ale není nějaká vzpomínková kapela, nýbrž stále funkční uskupení. A dále jsem chtěl pozvat Lenku Dusilovou, což se povedlo. V té začáteční chvíli plánování jsem ale nevěděl, že budeme hrát spolu. Dost to vypadalo na to, že vystoupí sama. Mezitím jsme ale měli společné soustředění, kde jsme se s Květy její skladby naučili a vznikl z toho společný projekt.

Takže Brno čeká menší premiéra?

Ano, lidé tady vlastně poprvé uslyší její skladby z alba Řeka v této kapelní aranži. Zajímavé ale je, že Lenka vytáhla taky několik hodně starých písniček, dokonce něco až z devadesátých let. A hrajeme to opravdu s chutí, tak doufám, že to bude cítit.

Máte už, alespoň letmou představu, jakým směrem chcete rockovou scénu směřovat do dalších let?

Moc rád bych, kdyby dostali prostor ti, kdo se nebojí jít proti proudu a nezní jako derivát něčeho, co je zrovna trendy. Pak je mi jedno, jestli je těm hudebníkům dvacet nebo šedesát. Možná, že se ještě objeví téma, které si o pozornost řekne samo.

Je vám dramaturgie, přemýšlení, co a jak poskládáte i v osobním životě, blízká?

Přijde mi praktické, že na koncertě, o kterém se bavíme, se podařilo silně eliminovat čas zvukovek. Byť je hudba Květů a Lenky naprosto odlišná, tak se nám podaří shrnout přípravy obou do jedné zkoušky. A co se týče osobního života, tak mi nezbývá nic jiného. Vzhledem k počtu mých aktivit musím přemýšlet, jak co poskládám, kdy si na co udělám čas a podobně. Paradoxně na to, jak jsem roztržitý, tak jsem v práci velmi spořádaný. Asi proto, že si těch výhod života na volné noze vážím. Byla doba, kdy jsem chodil ráno do práce a vracel se večer po celém dni dělání něčeho, co mě nebavilo. To je pak dobrý mít na paměti.

17. listopadu 2020 jste s kapelou Květy vydali nové album Květy Květy. Původně se mělo jmenovat Světlo, nakonec jste přešli k aktuálnímu názvu. O desce říkáte, že je „městská“. V čem přesně se promítají vlivy domovského Brna?

Vím, že jsem to psal v Brně a znám kulisy, v nichž se odehrávají příběhy písní. S kým jsem mluvil, koho jsem potkal, kde jsem zažil různé události. Většinu věcí mám zasazenou do Brna. Proto říkám, že je to městská deska. Ve velkých městech mám hodně kamarádů, rodinu. A navíc mám tohle město opravdu rád.

Kam Květy směřují? Loni jste oslavili dvacet let na scéně, vydali jste deváté album.

Hodně se změnil zvuk. Dlouho jsme byli trio, ale teď jsme znovu kvarteto. Přidal se k nám bubeník Kuba Kočička, který hraje jinak než Aleš, do té doby bubeník. Ten se teď stal kontrabasistou, jenž ale nemá žádné návyky s novým nástrojem, které by ho vedly k nějakému klišé. Zároveň je ale velmi šikovný a obdivuji, co dokáže vymyslet. Klávesák Ondra Kyas dostal prostor hrát na kytaru a je v tom výbornej. A zároveň jsou jiné texty. Je rozdíl, když někdo píše texty ve dvaceti a ve čtyřiceti. Já teď patřím čerstvě do druhé skupiny, mám za sebou spoustu zážitků, milých i nepříjemných. Výhoda věku je, že vím, co mám rád, co mi stojí za pozornost, což je důležitý point pro psaní písní. A do toho mám pocit, že jsou poslední texty nejpřímočařejší. Když to porovnám třeba s deskou Kocourek a horečka, vytvořenou před patnácti lety, tak ta mi teď přijde velmi surrealistická. Dnes jsou věci řečeny tak, že není nutné je tolik dekódovat pro porozumění.

Čím to je?

Není to netrpělivost, spíše životní pocit, že chci jít k jádru věci.

Na rádiu Proglas děláte rozhovory s hudebníky. Jak jste se k této práci dostal?

V roce 2009 jsem byl v rádiu Proglas jako host. Milanu Tesařovi, vedoucímu hudební redakce a současnému kolegovi, jsem řekl, že se mi líbí pocit, když někdo mluví do éteru a jeho hlas se může nést na různá místa. Někdo zrovna pracuje v dílně, někdo vaří, někdo jede autem. Rádio jako médium mě baví daleko víc, než například televize. A on mi řekl, že když to mám tak rád, ať to zkusím. Teď tam jsem už přes přes deset let, což jsem vůbec nečekal.

Stále vás to baví?

Je to super. Dokonce i během koronaviru se to dalo. Dělali jsme rozhovory přes počítač, někdy i jen přes mobil. Myslel jsem si, že to bude blbé, ale opravdu mám radost, když se mohu bavit s lidmi a ptát se jich, co si myslí. Je to obohacující.

V rozhovoru pro Musicserver.cz jste zmínil, že vás nebaví, když se řeší v rozhovorech pouze hudba. Co vás na druhých zajímá?

Bude to znít podezřele esotericky. Jednoduše se zajímám o energie druhých. Každý máme jiný vibe, jdou z nás odlišné emoce. Rád pozoruji lidi na ulici. Mluvit je radost. Nesouvisí to ale s konkrétním tématem, protože nemám problém vést rozhovor stejně s kapelníkem dechovky jako se zpěvákem metalové skupiny. To jsem ale uvedl extrémy, co tam zrovna nemáme. Je tam ale vše mezi tím.

Kromě hudby se věnujete i herectví a filmové tvorbě. Znám jste například ze seriálů Trpaslík nebo Světlu vstříc. Na premiéru čeká snímek Marťanské lodě, kde hrajete v hlavní roli. Jste hercem i v osobním životě?

Já myslím, že asi jako každý do určité míry. Občas se stylizujeme do nějaké polohy. Ale rád bych to nedělal a prostě šel do toho s tím, že jsem takový jaký jsem. Sebepřijetí je ukrutně důležitý. Proč si na někoho hrát, že jsem jiný, když stejně všechno nakonec praskne?!