Martin Guitars: děláme kytary už skoro dvě stě let

Na kytary Martin hráli oba Hankové Williamsové, Johnny Cash, Jimmy Page, Ed Sheeran nebo Dave Matthews. Pocta to byla spíš pro ně než C. F. Martina. Ten totiž dal akustikám vějířové žebrování a světu znělý Dreadnought (1916). Mimo jiné. Značka založená ve Státech německým imigrantem Christianem Friedrichem Martinem už v roce 1833 má totiž mnohem hlubší kořeny. „Dosud jsme historii pouze míjeli, ale tohle je historie!“ (Belloq, Dobyvatelé ztracené archy) O náplni života C. F. Martina I. (1796-1873) rozhodlo už jeho rodiště, saský Markneukirchen, proslavený stavbou hudebních nástrojů. Řemeslu se vyučil od dvou Johannů Georgů, svého otce-truhláře a Stauffera (1778-1853), nejvýznamnějšího vídeňského loutnáře té doby, kterého dokonce v obchodě krátce zastupoval (1828-1830). Obchod, který si poté C. F. Martin otevřel v Markneukirchenu, ale brzy narazil na zkostnatělost cechů. Přely se, jestli tehdy poměrně nové akustické kytary mají jako dosud vyrábět jen truhláři anebo houslaři. Vleklý spor sice dopadl ve prospěch truhlářů a C. F. Martina, ten ale po tomto martyriu a otcově smrti (1832) raději odešel do Země neomezených možností. Spolu s dalšími imigranty z Německa, Martin zmíněné vějířové žebrování svrchní desky představil pravděpodobně už roku 1842. Nenechal si však ho patentovat, a proto je jeho autorství dost sporné. Nicméně to byl Martin, kdo tuto kytaru od 50. let vyráběl ve velkém. Zásluhou této společnosti se též rozmohly plochý top nebo rybinový spoj, který výrazně zlepšil přenos zvuku mezi krkem do tělem. Toto vše plus dvanáct pražců a ocelové struny se před více než sto lety zhmotnilo v kytaru, která co do velikosti a hlavně hlasitosti, tolik potřebné v čím dál větších big bandech, neměla soupeře. Dreadnought se však učebnicovým standardem nestal přes noc. Jediné Dreadnoughty, o něž se svět v roce 1916 zajímal a které také Martinově kytaře daly jméno, byly britské a německé bitevní lodi, které svedly bitvu u Jutska. Trh s hudebními nástroji ovládla až později přepracovaná verze Dreadnoughtu D-28. A nebylo náhodou, že zrovna zkraje 30. let.

Hospodářská krize právě vrcholila a hroutily se dosavadní jistoty jako globalizující se trh, odměna za tvrdou práci, nebo že hlas ve volbách něco změní. Naopak sílil nacionalismus zrovna jako stesk po starých, férovější časech Divokého Západě. Stranou nezůstalo ani meziválečné Československo, kde se tramping rozrostl v masové hnutí. Tím pádem vzrostla poptávka po odpovídajících nástrojích. Aby tehdy Martin v nelítostné konkurenci obstál, zvýšil počet pražců na čtrnáct a začal si předcházet populární hudebníky, například banjistu a kytaristu Perryho Bechtela. Avšak zrod endorsementu takového, jak ho dnes chápeme, přinesl až konec druhé světové války, během níž bylo country postupujícím americkým vojákům v patách. Osobnosti jako už vzpomínaní Hank Williams a muž v černém se propagaci Martinových kytar propůjčily vcelku rádi. Vždyť jde přece o nadčasovou kvalitu s bezmála dvěstěletou tradicí. Od 70. let možná vývoj akustických kytar o něco víc ovlivňuje Bob Taylor. Nicméně je to pořád Martin, kdo definoval jejich stávající podobu a který má stále co říct. Tím víc, když kultuře dnes udávají tón právě písničkáři a nostalgie po lepším světě, který nikdy nebyl.