Martin Kozumplík: Investice do hudební scény je moje vášeň

Martine, láska k hudbě u tebe byla zřejmá už v době, kdy v Brně Indies počátkem devadesátých let provozovali CD bazar. Milan Páleš o tobě mluvil jako o jednom z nejzapálenějších zákazníků. K hudbě tě vedli rodiče, nebo odkud tato láska pramení?

Indies na ulici Milady Horákové byl po revoluci zjevení. Najednou se dalo poslouchat všechno, co jsem dřív nemohl sehnat, nebo objevovat věci, o kterých jsem do té doby neměl ani ponětí. Ale všechno to začalo mnohem dřív, na základce, když taťka koupil gramorádio a k tomu pár vinylů. Výběr to byl příšerný, ale stejně jsem ty desky znal nazpaměť. Na rádiu se dala naladit rakouská hudební stanice Ö3, kde narozdíl od naší totalitní produkce frčely všechny aktuální světové hity, notně kořeněné těmi rakouskými. V sobotu americká hitparáda, v neděli rakouská. A v telce Die Großen Zehn, klipový pořad. V neděli kolem šesté večer jsem každý víkend týral rodiče, abychom byli z rodinných víkendů včas doma, abych se na to mohl koukat. Časem jsem si nahrával kazety z rádia, vyměňoval ve škole, všechno se strašně špatně shánělo. Logicky následovaly návštěvy klubů, v Brně byla hudební scéna vždycky strašně bohatá. Takže jsem nakonec hrál na basovku a mám za sebou i několik veřejných vystoupení se skupinou Tyršova společnost.

Tvůj život je pro mě inspirativním příkladem plnění si snů spojených s hudbou. Ve které fázi se to u tebe „zlomilo“, došlo ke změně od „pasivního konzumenta hudby“ k aktivnímu spolutvůrci dění na hudební scéně? Rozhodlo setkání s Janou „Apačkou“ Grygarovou, z níž se stala první šéfredaktorka magazínu Full Moon?

Setkání s Apačkou bylo zásadní. Seznámil nás společný kamarád na Flédě a navzdory poněkud rozdílnému věku jsme si padli hudebně do noty a oba jako správní snílci začali plánovat. První nápad bylo vlastní rádio. V Brně dřív existovalo fantastické nezávislé rádio Hády, které ale skončilo prodejem sterilní síti Kiss. Dalším alternativním projektem bylo rádio Student – navštívili jsme majitele a zeptali se jich, jestli nám to rádio nechtějí prodat. Chtěl, ale cena byla nesmyslná, takže z toho nic nebylo. Pomáhal jsem jí s organizováním koncertů v rámci KYEO Shows a snažil se usilovně rozkoukat. Dalším skvělým nápadem byla snaha o koupi legendárního časopisu Rock & Pop, který však v té době nebyl na prodej. Takže jsme si založili vlastní časák Full Moon Magazine. Následovaly roky naprosto naivního podnikání v branži, odsouzené k zániku. Balíky prvního čísla mám ještě v garáži. Udělali jsme ho neuvěřitelných 10 tisíc kusů a hrdě si ho vezli z tiskárny v Olomouci v dodávce a pak ho rozváželi po klubech a knihkupectvích, kde jsme ho rozdávali zadarmo. Druhého čísla už jsme myslím dělali „jen“ 4 tisíce a prodalo se 300 kusů. Jana hořela jasným plamenem, měla obrovskou energii a byla naprosto nekompromisní a spolehlivá. Nejde na ni zapomenout.

V roce 2006, ještě když jsi naplno obchodoval s cennými papíry, se tě v jednom rozhovoru zeptali na to, jak získat důvěru běžného českého občana. Odpověděl jsi: „Na prvním místě je dobrá pověst společnosti a profesionální přístup. Ale to se netýká jen českého občana, to jsou základní předpoklady úspěchu na celém světě.“ Nejdřív jsi vstoupil do Full Moonu, později ses stal spolumajitelem vyhlášeného brněnského klubu Kabinet múz, v portfoliu tvé společnosti Smile Music je také hudební magazín Spark, Fakker či musicserver.cz. Co dalšího pro získávání důvěry považuješ za podstatné v hudební oblasti?

Trpělivost. Nic není hned. Časopis vydáváme přes 10 let a každý rok je to lepší a jsme o něco chytřejší, pořád se učíme. Naprosto zásadní jsou spolehliví parťáci. Bez Michala Pařízka by časopis neexistoval. Stejně zásadní je můj společník Karel Balčirák, zakladatel a mozek Sparku. Strašně důležitá je komunita. A ta se buduje opravdu pomalu. To jde asi ruku s rukou s dobrou pověstí. Na nic si nehrajeme, děláme, co nás baví a ukazuje se nám, že to baví pořád víc lidí kolem nás, což je strašně povzbudivé. Bez komunity by to nemělo smysl. A nesmím zapomenout na pokoru. Nepovyšovat se, neponižovat se, dělat to s láskou a úspěch nakonec přijde. Mám pocit, že s Kabinetem Múz se před třemi lety uzavřel kruh. Dává to perfektní smysl. Klub, časák, label. Klub jsem chtěl vlastně vždycky, ze všeho nejvíc, to prostředí mě fascinuje. A jsem strašně rád, že ho mám právě se Slowčou, nejslušnějším pankáčem v Brně.

Zastřešuješ patrně nejvlivnější skupinu na nezávislé hudební scéně u nás. Ve fungování mainstreamu a komerčních rádií se příliš nezměnilo, nezávislá scéna a fanoušci kvalitní hudby se ale poslední léta rozhodně mohou radovat. Máš ambice jít dál, právě získáním „důvěry běžného českého občana“ proměnit celou hudební scénu v Česku, zasáhnout více lidí, docílit toho, aby třeba Radiožurnál začal reflektovat i to, co je opravdu aktuální, ještě víc jste ovlivňovali kulturní dění v Česku?

To jsou příliš silná slova. Zdaleka nemáme takový vliv, jaký nám podsouváš, alternativa zajímá ve skutečnosti strašně málo lidí. A takové ambice nemám. Naopak, baví mě, že jsme trochu za bukem. Já rád spojuji lidi, jsem věčný idealista a optimista, ale taky jsem ve věku, kdy už se nikam neženu. Důležitá je pro mě situace, kdy se jednotlivé části celku navzájem podporují a dohromady si vyděláme na výplaty. Nepotřebuji se vůči někomu vymezovat, takový postoj je mi úplně cizí. Alternativa bude stát vždycky bokem mainstreamu, o to přece jde, takže kulturní úroveň Radiožurnálu mě nechává úplně chladným.

Současná doba hudbě a tištěným hudebním magazínům moc nepřeje. Už dříve skončil třeba tištěný magazín Rock & All, končí i Muzikus, do digitálu jde i dosud nesmrtelný Rock & Pop. Nelákalo tě ho zachránit, znovu zkusit koupit?

Starý Rock a Pop jsem miloval, ale vedle Full Moonu už to vlastně ani nedává smysl. Především ekonomický. O mainstreamu píšeme na musicserver.cz, tištěná forma podle mě nemá šanci na dlouhodobé přežití. Naproti tomu Full Moon se vždycky snažil být trochu sběratelským časopisem, něčím, co si čtenář vystaví do poličky, s důrazem na grafiku, témata, styl. Prodeje tištěných časopisů klesají, inzerenti během covidu zmizeli (nejčastěji inzerují labely a promotéři), není sranda časopis ufinancovat. A jak už jsem zmínil, nedá se obejít bez vynikajících spolupracovníků. A zkoušet hledat metodou pokus-omyl se mi nechce.

Pořád stejně silně věříš, že investice do hudební scény a řekněme kultivace domácího kulturního prostředí má smysl?

Smysl má. Obrovský. Pominu zcela sobecký fakt, že se tím realizuju a mám z toho radost. Ale časopis si každý měsíc čtou tisíce lidí, kterým děláme radost a to je důležité. Já bych to ani investicí nenazýval, to není obchodní model, to je prostě vášeň.

Jsi jedním ze zakládajících členů Brněnské asociace clubové hudby (BACH). Daří se vám naplňovat deklarované společné cíle nad rámec společně oznamovaného programu? Podařilo se ti kluby přimět k aktivní spolupráci?

Iniciátorem vzniku BACH byl Vítek Kalvoda z Ponavy a mně to připadalo jako skvělá myšlenka. V Brně si s ostatními kluby příliš nekonkurujeme, každý máme trochu jinou komunitu, jinou dramaturgii, či velikost, takže jsme spolu schopni mluvit a občas se na něčem i shodneme, takže za mě dobrý. A covid s námi všemi zamával, potřebujeme si vyměňovat zkušenosti, v některých momentech dokonce spolupracujeme při sepisování žádostí o podporu, vytvořili jsme si mezi sebou vztahy, které v minulosti pravděpodobně na takové úrovni nebyly.

Vytváříte větší tlak na politiky, funguje sdílení programu, množstevní slevy, pomohli jste si jinak? Účastníš se klíčových debat i ty sám?

Daří se nám společně komunikovat s městem, které nám velice vychází vstříc, zejména díky Markovi Fišerovi, radnímu pro kulturu ve městě Brně. BACH není příliš formální, naopak, scházíme se, snažíme se všichni přežít, fungovat, bránit se nesmyslným opatřením. Takže ano, účastním se debat. Na druhou stranu, kluby jsou samostatně fungující podnikající subjekty a každý si především hájí své zájmy, společné zájmy jsou přirozeně na druhém místě. Protože jsme více než rok nemohli fungovat, logicky se naše dosavadní činnost soustředila na boj o přežití v době koronaviru. Od září začíná klubová sezóna, takže teď dokončujeme aplikace pro společný program všech brněnských klubů, vylepujeme společné plakáty a tento týden pořádáme společně s agenturou SoundCzech mezinárodní hudební konferenci ReConnect, abychom prezentovali brněnskou klubovou scénu.

Co od konference očekáváš a na co se ty sám těšíš?

Smyslem konference je navázat užitečné kontakty pro naše aktivity, poslechnout si, jak se to dělá jinde a především prezentovat Brno jako město hudby se svébytnou atmosférou, město plné klubového života a přilákat tak k nám hudbymilovné návštěvníky, hudební profesionály a zajímavé umělce. Rádi bychom považovali letošní konferenci jako takový ročník nula mnohem ambicióznějšího projektu – showcase festivalu, který by mohl probíhat každoročně v brněnských klubech. Těším se na setkání s některými delegáty, na koncerty, na možnost pochlubit se brněnskou kulturou.

V rámci programu ReConnect ve čtvrtek 16. září v Kabinetu Múz zahraje i Lenka Dusilová s Květy

Součástí programu je i téma podpory etické noční ekonomiky, o níž bude přednášet Mark Harold, první noční starosta Vilniusu a předseda Litevské asociace noční ekonomiky. Co si pod tím mám představit a je tento litevský model přenosný i do Česka?

Na odpověď na tvoji otázku si musíme počkat na vystoupení nočního starosty. Každopádně koncept starosty noční ekonomiky se nám líbí, rozhodně to není litevská specialita, takoví starostové existují v dalších městech západní Evropy a USA. Noční ekonomika je pořád vnímaná jako cosi když ne nekalého, tak minimálně podezřelého. Ve městě s desítkami tisíc studentů a bohatým nočním životem to dává smysl! Noční starosta nemá zákonodárnou moc, je spíše mediátorem problémů, které mohou vznikat v souvislosti s nočním životem. A noční život je úzce spojený s životem kulturním. Koncerty, tanec, bary, točí se v něm obrovské množství peněz, podporuje turismus a pokud je podporovaná etická stránka nočního života, jedná se o nezanedbatelnou součást ekonomiky a kultury města.

Pod taktovkou BACH na konferenci proběhne pátek 17. září. Je jediný zpoplatněný, proč? Dá se ještě i teď na poslední chvíli přihlásit?

Páteční konferenci si děláme především pro sebe. Členové BACH, hudební profesionálové z předchozích dnů, zástupci města. Chceme prezentovat naši existenci, naši klubovou činnost, aktuální problémy, bavit se o posílení vztahů s městem i v návaznosti na turismus, na situaci po covidu. Nebráníme se veřejnosti, ale poplatek slouží na jedné straně jako filtr, na druhé straně stojíme o finanční podporu naší věci, součástí konference je i občerstvení a recepce. Přihlásit se dá kdykoliv. Pro veřejnost bude jistě zajímavý večerní koncert, kdy zahrají slovinští Balans, pražský Orient a brněnští MMNK.

Naučil ses během posledního roku a půl něco nového? Máte například s klubem Kabinem Múz, s nímž teď slavíte už 30 let, krizový plán pro okamžik, kdy kluby případně znovu zavřou? Benefiční merch vám pomohl v minulém období, co teď?

Krizový plán mi zní strašně korporátně. Nic takového v PowerPointu vytvořené přirozeně nemáme. Nechci se připravovat na další zavření klubu, chci provozovat otevřený klub. Věřím, že vakcinace tohle šílenství definitivně zastaví. A jestli mě rok a půl zavřeného klubu naučil něco nového? Ano, zpomalit, nestresovat se, brát věci s větším nadhledem. Nic jiného mi ani nezbylo. Také se mi potvrdilo, jak důležitá je komunita. Prodávali jsme merch podobně jako kapely na koncertech, jen s tím rozdílem, že žádné koncerty nebyly. Prodávali jsme desky z našeho record storu a prodávali jsme vynikající veganské jídlo Die Küche z okýnka take away. Zájem o merch předčil naše očekávání. Naše komunita nás podržela. Za to všem patří obrovský dík.

Neptám se tě na to, jestli korona přinesla něco pozitivního. V jednom z rozhovorů jsi na to mj. odpovídal: „Jedinou zkušeností, kterou jsme kromě frustrace učinili, je, že vládu aktivní občané absolutně nezajímají. Pokud ji vůbec nějací občané zajímají, jsou to pouze potenciální voliči. Ostatní byli hozeni přes palubu. Nesmyslná, nezákonná a absurdní opatření mnohé zničila a zbývající znechutila.“ Předpokládám, že tebe taky znechutila, přesto jsi ale zůstal aktivní. Jak jste využili koncertní pauzu, plánujete kromě odhlučnění i nějaké další novinky?

Nikdy jsem si nemyslel, že bychom už klub neotevřeli. Takže to znechucení směřovalo skutečně jen k nesystémovým a hloupým krokům naší vlády, které se po volbách snad konečně zbavíme. Rekonstrukci jsme zahájili poměrně pozdě, až poté, co se nám podařilo s majitelem budovy dojednat prodloužení nájmu. Bohužel jsme začali v době všeobecného zdražení a zpoždění dodávek stavebního materiálu, takže se nám absolutně nepodařilo odhlučnění dokončit. V restauraci a record storu stále čekáme na truhláře, čekáme na izolační dveře a materiál na finální vrstvu na sále. Zahájili jsme sezónu v provizoriu a strašně nás mrzí, že první měsíc nejsme schopni navázat na tradičně vynikající zvuk v klubu. Prosíme naše návštěvníky o trpělivost, výsledek ale bude stát za to. Každopádně program je fantastický, křtíme všechna alba, která jsme vydali během covidu, klub je do jara téměř vybookovaný, věříme, že se nám naši návštěvníci vrátí.

V rámci Kabinetu múz jsi založil mimo prodej vinylů taky label Kabinet Records. Co tě k tomu vedlo a jaké s vydavatelstvím máte plány?

V Brně je tolik vynikajících mladých umělců, že to ani jinak nešlo. Když k nám všichni včetně jejich kamarádů a fanoušků chodí na obědy, na pivo, na koncerty, copak je můžeme nevydávat? Kabinet Records je zaměřený na naši klubovou komunitu, primárně na Brno, ale máme hned několik případů, kde se rozhodně geograficky nelimitujeme. Ve spojení s hudebními médii a klubem je vydavatelství logickým krokem. Začali jsme vydáním debutového alba Bare Escape, které nám přivezli den po vyhlášení lockdownu, během kterého jsme vydali další necelou desítku titulů. V nejbližších dnech vyjde na vinylu František Skála, reedice vyprodaného alba Fvck_Kvlt, v příštím roce například vynikající brněnští mladíci MMNK, jednáme ale s několika dalšími umělci. V roce 2022 toho bude hodně, zvedl se zájem i mezi Pražáky, kteří u nás pravidelně hrávají. V klubu máme obchod s vinyly a je skvělé mít v něm i tituly, které sami vydáváme.

Jak často hudbu sám posloucháš a co aktuálně patří mezi tvé největší hudební objevy?

Já hudbu poslouchám pořád. Doma, v autě, ve vlaku, v kanclu, na koncertě. Nemůžu bez toho být. Třeba domácí práce bych bez hudby vůbec nemohl dělat, takže jakmile něco hraje, neprotestuju.

A aktuální objevy? To je těžké, musím se kouknout na last.fm, co jsem za poslední rok nejvíc poslouchal. Poslouchám každý týden nové desky, je toho spousta. V poslední době mě baví londýnský jazz – Shabbaka Hutchins a spol., zpěvačky – Maria McKee, Frazey Ford, Spelling, Angláni – Arab Strap či Black Country, New Road nebo Squid.

Rád cestuješ, často sdílíš fotky z přírody i z velice vzdálených destinací. Je tento koníček pro tebe formou určité psychohygieny, jezdíš si do přírody třídit myšlenky, pro další nápady?

Nejvíc nápadů mám u skládání prádla. Ale cestování je moje další vášeň. Miluju přírodu. A nejsem vybíravý, mám rád všechny hory a kopce, Alpy v létě, Vysočinu, Beskydy. A rád poznávám nová místa, v posledním roce jsem logicky nikde nebyl, ale jinak bych chtěl procestovat nejlépe celý svět. A baví mě místní kultura, rád se bavím s lidmi v jiných částech světa a snažím se pochopit, jak žijí. A strašně rád chodím. Myslím, že cestování obohacuje, pomáhá pochopit svět, člověka, přírodu, dělat si vlastní názor, nepodléhat módám a ideologiím. Mám rád i některá města, speciální slabost mám pro Barcelonu.

Která cesta pro tebe byla nejvýživnější a kam dál se chystáš?

Nejsilnější zážitek jsem měl z Myanmaru, kde jsem byl dvakrát. Úžasně milí a ochotní lidé, o to víc teď trpím, když vidím, že je země rozpáraná občanskou válkou. Junta zemi ovládala i v době, kdy se Myanmar navenek tvářil jako demokracie, ale teď je v zemi totální rozvrat. Plány si zatím nechám pro sebe, abych je nezakřikl. Kdo ví, co bude na podzim. V poslední době se cestování plánuje špatně.

Závěrem ještě zpátky k hudbě. Jsi se současným výsledkem svých aktivit spokojený? Nepočítáš třeba s dalším rozvojem fanouškovské hudební databáze Xplaylist, aby byla úspěšnější?

Rosteme a uživíme se, takže spokojenost. Mohl bych dodat, že nám do tohoto prohlášení háže vidle covid, ale já myslím, že to všechno dobře dopadne. Baví nás to, některá propojení mě strašně baví, jsem nadšený z entuziasmu svých kolegů a i když hudbě, o které píšou někteří naši autoři ve věku mých synů, místy ne úplně rozumím, respektuji je. A líbí se mi, jak se tým postupně omlazuje, nemůžeme pořád psát o The Cure a Nicku Caveovi. Podobné je to v Kabinetu, co se týče dramaturgie a návštěvníků. Xplaylist je nešťastný projekt. Vlastně nevím, co s tím. Je to obrovská databáze, kterou je mi líto zahodit, její modernizace by stála strašně moc peněz, obzvlášť při současných cenách programátorů. Několik entuziastů ji udržuje v chodu, ale není to žádná sláva. Některé projekty se nepovedou, nebo prostě z různých důvodů nevyjdou. Úplně mě to netrápí, mám za sebou spoustu špatných rozhodnutí. Ale těch dobrých je naštěstí víc.