Martin Krajíček: Nástroj mě musí posunout dál

Čankišou, Ukulele Orchestra jako Brno, hudba pro divadlo, písničky k pohádkám a kromě toho všeho také grafik na volné noze. Brněnský multiinstrumentalista Martin Krajíček toho umí více než dost. Pro Frontmana se rozpovídal o zahraničních šňůrách, nástrojích na míru i hektickém natáčení poslední desky Supay.

Vybaví se ti nějaká raná hudební vzpomínka, která tě přivedla k muzice a hraní?

The Dark Side of the Moon, David Gilmour a taky Carlos Santana. Jejich tón mi učaroval, chtěl jsem vědět, jak to dělají. A pak to klasické hraní u táboráku. Je zábavnější hrát, než sedět a hledat texty.

Vybral sis hned kytaru?

Začínal jsem na střední u kamaráda, který měl doma kytaru – než jsem ho ukecal, aby mi ji prodal. Zkoušel jsem se učit na klasickou kytaru, ale jak došlo na drilování etud, byl konec. Chvilku jsem pak chodil k Miloši Makovskému, jenže v tom období přišla první velká láska a bylo po cvičení. Spíše bych se označil za samouka.

Vzpomeneš si na svou první kapelu? Prý jsi také vystoupil na Portě…

První kapela byla „Atd“. První koncert byl dost peklo, prostě průšvih. Vypadalo to spíše jako vtip. Pak přišla Veselice, období s muzikantem a mistrem zvuku Jiřím Topolem Novotným. To už se začalo jezdit, hrát, mělo to už hlavu a patu. I ona Porta byla. To nás bude s Topolem navždy spojovat – hraní na Portě a za pár let paření na techno. Pak kapela Slušný lidi složená z herců ze Zatraceně již nedětského studia Divadla na Provázku. To bylo stylem „Ty umíš na kytaru?“ „No, něco jo.“ „Tak to umíš i na basu?“ „Můžu to zkusit.“ „Tak pojď, už máme patnáct minut hrát a jsou tam tyhle akordy“ – adrenalin až za roh. Poté Živá voda s Davidem Dragounem, to jsme dělali i hudbu pro Divadlo na Provázku, na akce Vladimíra Morávka. Výborná zkušenost.

Brněnská alternativní hudební scéna je vyhlášená, měl jsi nějaké vzory?

Naskočil jsem do toho nějak kolem šestnácti let jako bedňák. Tenkrát tu hodně zajímavé koncerty dělala kapela Bratrstvo, Výlet měl své nejlepší období, začínal Narvan, všechno se to hrnulo strašně dopředu. Najednou ze všech těch vzorů byli i kámoši.

Ty jsi jezdil jako bedňák i s Tichou dohodou. Bral jsi to jako dobrou zkušenost, nebo jen výdělek?

V té době jsem jezdil s Laďou Frgálem. Byl to vynikající člověk a zvukař, který se k tomu dostal přes managera Tiché dohody Jiřího Pichla. Já se s tím svezl. Tenkrát měla Dohoda svůj vrchol, všude bylo úplně natřískáno. Bylo mi asi dvacet, nic takového jsem neznal, prostě pecka. Výdělek to vlastně ani nebyl, Laďa rád jedl. Takže jsem s ním skoro celej plat za turné projedl. Za tu zkušenost to rozhodně stálo.

Jak ses dostal do Čankišou? Probíhala nějaká zkouška?

Byl jsem tenkrát v Traffic Jam, kde hrál na bicí i Honza Kluka, tehdejší bubeník Čankišou. Na akci „Jak“, což bylo otvírání jedné hospody, už bohužel nevím kde, došlo v pokročilejších hodinách klasicky k jamování. Nějak to sedlo, slovo dalo slovo a bylo. Pořídil jsem si v té době mandolínu a přišlo mi jako dobrý nápad ji použít – ale prohnanou přes různé krabičky. První koncert byl snad i bez zkoušky. Z jamování na zvukovce tenkrát vznikla skladba Kansanlaula, z jediného rifu, co jsem si stihnul na mandolínu vymyslet. Kytara pak šla na několik let do futrálu.

S Čankišou jste měli také úspěch v zahraničí, cestovali jste na dosti exotická místa. Kam jste se podívali a jaké byly největší muzikantské zážitky?

Bylo toho poměrně hodně, Pakistán, Borneo, Reunion, Litva, Švýcarsko, Francie, Itálie atd. Ono jet i podruhé na Sziget byla vlastně dost exotika. Největší zážitek byl v italském Trentu. V rámci propagace festivalu šli všichni muzikanti v dosti velkém průvodu městem. Najednou se k naší skladbě přidala skupina tibetských mnichů se svýma mantrama, partička brazilských bubeníků a další a další. To bylo strašně silný. Není z toho žádný záznam, jen ten neopakovatelný pocit.

Personálně je s Čankišou propojen Ukulele Orchestra jako Brno, dosti početné sdružení. Jak se takový ansámbl dá ukočírovat? Je možná demokracie v rozhodování?

Někdy je to horší, jak ve školce. Čekal bych, že s partou týpků kolem padesáti to bude jednoduší, ale ani omylem, jsou jako pytel blech, vejdou do klubu a během pěti minut je každý někde jinde. Prostě sen každého managera. Celkem se osvědčil systém, kdy nápady řeším s Otcem zakladatelem Reném Senkem a pak to předkládáme ostatním. Funguje to dobře. Rozhodně to ale není tak, že by každý neměl právoplatný hlas.

UOJB především po svém přetváří světové hity. Jak vybíráte písně?

Většinou je to na zpěvácích. Každý z nich si vybírá věci, které mu sedí nebo k nim má osobní vztah. Tím, že jsou Angličané, je i jejich výběr velmi osobitý. Zrovna pracujeme na nové nahrávce, písně na ni navrhuje vlastně každý. Ono těch hitů, které stojí za to, je poměrně dost, ale už se nám možnost výběru pomalu zmenšuje.

Ukulele jako nástroj je čím dál tím populárnější, jak si to vysvětluješ? Pozoruješ i ty sám nárůst zájmu o něj?

Je to velmi zábavný nástroj. Možná je to dáno laděním od C, které nám zní poměrně optimisticky. Pak je i smutná píseň hraná na ukulele najednou veselejší. Ukulele mělo poměrně razantní boom, který se lehce zastavil. Nicméně je vidět, že se na vandry jezdí spíše s ukulele, než kytarou. Dokonce se hodně lidí ptá na ukulelové lekce. Asi brzo založíme školu (smích).

Silné a slabé stránky tvých kapel?

Je nás moc. A je nás moc...

Máš dosti širokou sbírku nástrojů, některé vyrobeny přímo na míru…

V Brně jsem potkal Jindřicha Růžičku, který se později do Chebu přestěhoval a učí tam na škole. Při debatách o výrobě mandolíny odněkud vytáhnul svoje první vyrobené tiple. Byla to láska na první pohled. Má nádherný zvuk, takový malý orchestrion. Jedná se o starý jihoamerický nástroj s laděním od D. Velikostí je podobné tenorovému ukulele, s deseti strunami. Celé jsem to nechal na Jindřichovi, vyrobil mi nádherný nástroj, dělá úžasné věci. Časem vznikla ještě elektrická verze, s laděním od C#. Zrovna u něj mám rozdělanou mandolínu, takovou kombinaci elektrické a akustické. Jen nemůžu najít nikoho, kdo by vyrobil snímač přesně na míru.

Mám jinak poměrně pestrou směsici různých strunných nástrojů. Většinou ke mně přijdou tak nějak samy. Moc neřeším, jaká je to značka, spíše jaký mají zvuk a to, jestli mě ten nástroj někam posouvá, zda odhaluje něco nového. Oblíbené jsou všechny, snažím se mít jen to, co reálně používám. Snad kromě dvou jsem už všechny použil na různých nahrávkách. Favorit je Fender Stratocaster, standartní americký model. Mám ho strašně dlouho, srostl jsem s ním. Z kláves bych zmínil Roland Juno-60 a Doepfer MS-404. Ten Doepfer prohnaný krabičkama vytváří hodně temné divno zvuky, velmi použitelné pro divadlo. Zrovna na něm vyrábím, za pomocí generátoru šumu, zvuk pocitu neutrálna. Toho stavu, kdy už není láska, ani nenávist a zůstalo jen prázdno, bez žádného citu, nebo pocitu. Na dětskou pohádku ideální nástroj Juno-60 je miláček, jen teď pro něj hledám dobrý servis. Zub času si na něm zahlodal.

Jaký je tvůj vysněný kousek?

Zatím se rodí v hlavě. I když jsem si dnes splnil jeden sen a dovezl si funkční Jolanu Tornádo. Ten model mě k sobě vždy táhnul a konečně jsem našel kousek, který není jen jako ozdobou na stěnu.

Poslední deska Čankišou Supay se natáčela ve studiu Davida Kollera v Mikulově, jak na natáčení vzpomínáš?

Jako na úžasnou zkušenost a další možnost udělat desku s Topolem, který s námi dělal již na desce Lé La. Navíc Davidovo studio je velmi příjemné tvůrčí místo, všechno tam jde tak nějak samo a přirozeně. Tam by člověk jen seděl a makal. Navíc mám k Mikulovu silný osobní vztah. Už se těším, až tam budu realizovat další projekt.

Ty sám jsi poté na desce odvedl ohromný kus práce, co bylo nejnáročnější?

Dát všechny připomínky a podněty dohromady. A pak rozhodnutí přemíchat jednu skladbu, protože zněla výrazně jinak než ostatní. Poslouchal jsem skladby za sebou, jak by mohly být řazené na desce a najednou tam byla jedna věc zvukově zcela jinak. Nesedělo to k sobě, bylo to jak z jiné desky, to nešlo pustit ven. Už nás tlačil čas odevzdání, měli jsme všechno zapojené na analogový mastering, do odevzdání pouhý den. Všechna nastavení na externím hw už byla dávno přetočená jinak, než na míchání, poznámky k tomu kdo ví kde. Situace na infarkt. Cca dvě hodiny ráno, master se měl odevzdat do oběda. Tak Topol začal přepojovat studio, já šel dělat čaj a hledat fotky, ze kterých by šlo vyčíst nastavení externích mašin. Nakonec nám Indies dalo ještě dva dny k dobru na odevzdání. Jsou nejspíš svatí.

Nakousl si skládání hudby pro divadlo, jaká hra ti připadala nejzajímavější? A co teď chystáš?

Těžko hodnotit, ke každé hře mám osobní vztah. Možná je to dáno tím, že režiséři po mně chtějí temnou hudbu, která se pak stává poměrně osobní. Každopádně bych zmínil Městečko Palermo od Terezy Lexové pro divadlo II. Pád. Je to dost těžké téma, o estébácké operaci Kámen. Aktuálně dodělávám pohádku Kamenné srdce od Markéty Břundové, a pomalu se připravuji na hru o vzniku písně Muchomůrky bílé. To není zrovna veselý příběh, i když je v podstatě milostný. Dělá to Ivo Krejčiřík pro II. Pád a našel si k tomu tolik materiálu, že by to vydalo na samostatnou knihu.

Dá se hraním uživit?

Dá se, ale na vilu s bazénem a pět bouráků v garáži to spíše není. I když, třeba to další deska Čankišou nebo Ukulele Orchestra jako Brno změní (smích).