Martin Rychta: Z konzervatoře mě napoprvé vyhodili

Má·rád art rock, ale nejčastěji doprovázel písničkáře. Aktuálně je slyšet z debutového podzimního alba skupiny Lakuna. “Mám pravidlo, že množství zkoušek nikdy nesmí převýšit množství koncertů,” říká další v sérii SIDEMAN, všestranný bubeník Martin Rychta.

Oblíbené u bubeníků je, že vzpomínají, jak začínali na židle nebo krabice? Co ty?

U mě to byly velký prádelní hrnce a jejich (zavěšený) pokličky. K tomu paličky udělaný ze špriclí od dětský postýlky. Vcelku obstojnej set, dělalo to kravál jak blázen.

V kolika letech ses poprvé posadil za skutečné bubny?

Bylo to v LŠU ve dvanácti. Nebavilo mě piano, na které jsem chodil a naši trvali na tom, ať si vyberu něco jiného. Tak jsem si svobodně vybral bubny, asi mi to přišlo nejjednodušší. Samozřejmě, že Amatky. Co jinýho tehdy?

Máš dnes nějakou značku, kterou upřednostňuješ?

Asi Pearly, vyhovuje mi jejich uchycení tomů. Mám rád tomy na šlapáku a kotel samostatně, to stále používanější uchycení na hardware mi vadí. Činely používám Paiste 2002.

Rodiče tě spíš podporovali nebo naopak z toho randálu byli nešťastní?

Bylo to s plnou podporou rodičů, byli jsme muzikantská rodina, byť si to táta – primáš ve folklorní kapele a vyznavač klasiky – představoval trochu v jiném žánru, než kam jsem zamířil já.

Co vedlo k tomu, že jsi nezůstal jen u hraní pro zábavu, ale začal hru seriózně studovat?

Nepochybně jedním z důvodů bylo, že na konzervatoři nebyla matika, fyzika, chemie... A pak jsem si říkal, že ti Stouni nebo Beatles se mají asi veseleji, než kdyby chodili na osm hodin hákovat...

Pamatuješ si svůj první koncert před lidmi?

To bylo už na LŠU, bylo mi třináct. Se školní kapelou jsme odehráli poměrně dost akcí. Na konzervatoři jsem začal hrát s čím se dalo, až to dopadlo tak, že mě napoprvé vyhodili, a školu jsem dodělal až o něco později.

Dnes hodně muzikanti sledují na YouTube videa svých vzorů, dohledávají na internetu jejich party, cvičí s nimi s empétrojkou v uších... Jak to probíhalo v předinternetové éře?

My se pachtili za těžko dostupnýma elpíčkama, která jsme pak ale měli opravdu nastudovaná a znali je skoro nazpaměť. Dneska si každý nafutruje MP3 milionem věcí a dřív, než to stačí pořádně poslechnout, smaže to a nahraje si příval čerstvějších novinek. My si kolikrát sami zapisovali (nebo přepisovali) i noty. A co se vzorů týče, krom těch naživo nedostupných, známých jen z těch desek, jsme měli pár “živých“ idolů – jedním takovým supervzorem pro nás byl Jerzy Piotrowski z polských SBB, neexistovalo vynechat jediný koncert. Seděli jsme vždycky co nejblíž a obdivně mu koukali “do kuchyně”.

Ačkoli konzervatorista, hned od počátku ses pohyboval spíš v nemainstreamových hudebních kruzích. Tam ale hudební vzdělání nebylo moc zvykem? Setkával jsi se spíš s obdivem nebo s vtipy na svou adresu?

No, já opravdu v tý době hrál hodně, s Pentagramem, kde byli Olda Janota a Jakub Noha, s Rošambo, tehdejší kapelou Marka Ebena, s Newyjou country, občas jsem si přivydělal někde v baru... U spolužáků to bylo spíš zdrojem obdivu, u těch, co cvičili šest hodin denně klasiku zas zdrojem nechápání, a u profesorů motivem k vyhazovu. Když se mnou vyšel rozhovor v Mladém světě o mé tehdejší kapele JazzMary, kde jsem si posteskl, že konzervatoř nepřeje těm, kteří se nechtějí věnovat klasice, spadla klec.

Našel jsem ale, že už ve čtyřiadvaceti letech jsi začal hrát s tehdy dost mladou Lucií Bílou. To je docela skok, od například Oldřicha Janoty. Jak k tomu došlo?

V té době se většina muzikantů, dělající hudbu mně blízkou, živila jako domovníci, noční hlídači, topiči... I mně bylo jasné, že tím, co mě opravdu baví, se neuživím. Ale topit se mi nechtělo, nějaký čas jsem ráno roznášel noviny, hodina práce, na razítko v občance to stačilo.
Pak jsem většinou fungoval dvoukolejně, nějakou hudbou jsem se živil a vedle toho se snažil být u něčeho zajímavýho. A úplně hlavní motivací bylo získat do občanky razítko „svobodné povolání“, což v době bolševickýho marasmu znamenalo podstatný kus nezávislosti a svobody.

Dneska tě živí co? Učení?

Tak půl napůl učení a hraní. Oficiálně ještě provozuju agenturu, ale doba, kdy jsem se staral o X kapel už pominula, převážně se zabývám jen tím, kde sám hraju.

Jak zpětně na Lucii Bílou vzpomínáš? To už bylo po vysmívané písničce Neposlušné tenisky?

To bylo později. Kapela Galapetr vznikla původně pro Jirku Vondráčka, ale pak se z toho stal společný projekt s Luckou. Lucka byla normální pohodová holka, která chodila s kapelou i bedňákama na pivo a pařila s náma na hotelových pokojích.

Pak máš v portfoliu Čechomor a Petra Nováka. Měl jsi sklony bubnování přizpůsobovat žánru a nebo naopak kapelníky přesvědčovat, že se “to dá hrát” i netradičněji?

Mám tendenci si doprovod udělat po svým, ale zároveň ctím právo autora či interpreta na jejich představu, takže pokud to není něco, co je mi úplně proti srsti, tak to nelámu přes koleno a klidně ustoupím. Většinou to končí nějakým kompromisem.

Snad s výjimkou internacionální party Blaq Mummy jsi vždycky hrál spíš písničkovější repertoár. Agresivní rockové žánry tě nikdy nelákaly?

Snažím se nebýt staromil, ale jde mi to těžko... Mám rád zpěváky-vypravěče, Dylana, Lou Reeda... Mám rád bigbít, Stones, Led Zeppelin... Ale nejvíc mě pořád baví období artrocku. Vyloženě agresivní záležitosti, kde jsou všichni strašně zlí a zpěvák blije plíce, mě nelákaly nikdy. Rád si zahraju i v kapele, kde je třeba do toho víc třísknout, leč mělo by to vždy být tak, že je tam víc muziky, než kraválu a víc zpěvu, než řevu. Neumím tu hranici pojmenovat, ale vnímám jí. Třeba takoví Deep Purple, Alice Cooper, nebo sólový Ozzy, i když je to celkem od podlahy, jsou napumpovaní muzikou. Což mi třeba u mnohých dusavých kapel psaných prapodivnýma hranatýma písmenkama chybí. Nikomu je neberu, jen mě nebaví, nebo tomu nerozumím. Já se poctivě snažím objevovat i mezi současnými kapelami něco, co by mě nadchlo. Ale něco, co by mě uchvátilo víc než Zappa, Yes, Emerson, Lake & Palmer, nebo Jethro Tull jsem nenašel. Ze současných kapel se mi líbí třeba úžasní Simeon Soul Charger, ale jejich hudba taky není odrazem dneška.

To je ovšem celkem daleko od Vaška Koubka či Vlasty Třešňáka, se kterými jsi nejvíc hrál v posledních letech. Proč s nějakou takovou kapelou nehraješ?

Já bych rád, ale ono moc takových kapel dnes není a když už se občas něco takového odněkud nabízí, nesplňuje to mé základní pravidlo pro to, abych do něčeho šel. A to je, že množství zkoušek nesmí převýšit množství koncertů. Hraní mě baví pořád, ale zkoušení už jen ve zcela nezbytné míře, a je-li zúročeno dostatečným koncertním efektem.
Jít po celým odpoledni v hudebce, kdy člověk touží po tichu a pivu do zkušebny, mi jde někdy opravdu jen s velkým přemáháním. Do toho složitý porozvodový poměry - než mnohdy marnit čas ve zkušebně, je pro mě cennější být co nejvíc se svou malou dcerou.
Taky se občas ozve i nějaký revival, ani do toho se mi nechce. Leda by někdo udělal Collegium Musicum revival, ale to se asi nestane... Určitě ale někdy něco přijde, byť tomu já nikterak aktivně vstříc nevycházím. Cítím, že chuť k tomu ve mně nazrává a těším se na to.

Kdo zažįl osmdesátá léta, sotva může zapomenout na vlnu elektrických bubnů, které v jednu chvíli měli v popu a leckdy i v jiných žánrech, skoro všichni, a pak zase zmizely. Tebe to minulo?

Bohužel ne. Zrovna u té Lucky Bílé jsem k tomu byl proti své vůli donucen, po nástupu k Petrovi Novákovi jsem se toho zas co nejdřív zbavil. Byla to extra blbá investice. Za načerno splašený marky mě složitě ze Západu dovezený Rollandy vyšly asi na padesát tisíc. Což tehdy byly strašný prachy - v tý době stála Škodovka jen o maličko víc. A po pár letech jsem byl rád, když jsem se jich zbavil za deset.

Jak to máš naopak se vztahem k perkusím? Hrát bez paliček tě nikdy nelákalo? Dnes je třeba celkem v módě cajon...

Ale jo, s Vaškem Koubkem jsem třeba dlouho jezdil jenom s templblokama, zvoncema a dalšími perkusemi – to je nádhera nemuset tahat ty velký bubny. I ten cajon mám, už jsem ho párkrát při nějakých akustických akcích použil, byť si netroufám říct, že bych na něj nějak reprezentativně uměl. I proto, že si netroufám nazvat se percussionistou, rád percuse použiju někde na jam-sessionu, ale přeci jen mě baví víc třísknout do těch komplet škopků a vymejšlet, čím hru na ně udělat něčím zajímavou.

Občas se objevují kapely či spíš formace, složené jen z bubeníků; v devadesátých letech byli třeba skvělí Dama Dama. V něčem takovém si svou účast dovedeš představit?

Párkrát jsem byl i osloven k něčemu takovému, ale upřímně řečeno mě to neláká. Jen tak si někde zajamovat s bubeníkama ano, ale jako seriozní projekt ne.

A co vyloženě vlastní kapela? Kde bys skládal, určoval formu a třeba i zpíval ty?

Jo, jasně...to by bylo fajn. Už jsem párkrát i něco takovýho rozjížděl, dokonce jsem i zpíval – to už by mi dnes autocenzura nedovolila. Materiálu k nacvičení by bylo dost, ve volných hodinách ve škole pořád skládám. Ale vlastně nevím, jak dneska na to. Ty rozjezdy nových projektů jsou vždycky problém – časový, personální... A největší je, jak a kde to pak udat. Nejsem schopen sám sebe někde vnucovat a pak se třást, jestli někdo přijde a vnímat zpruzenost pořadatele, když moc lidí nepřijde. Hrát v prázdném sále je pro mě strašně depresivní. Znám plno skvělých kapel, které hrajou už delší dobu a pořád na ně chodí jen pár věrných kamarádů – to je dost demotivující. Ale až si krapet urovnám svůj soukromý život, povede-li se mi to ještě někdy, tak myslím, že mi to nedá, a o něco se ještě pokusím.

---

KDE HRAJE:
Václav Koubek Band (1988-), Lakuna (2013-)

KDE HRÁL:
Pentagram, Newyjou, JazzMary, Gappa, Mozart K., Lucie Bílá a Galapetr (1986-1988), Petr Novák a George and Beatovens (1989-2008), Čechomor (1988-2001), Vladimír Merta (1989-2010), Vlasta Třešňák Band (2005-2013), Pod Černý vrch (cca 2003-2011), Blaq Mummy (cca 2008-2012), atd.

NA CO HRAJE:
Směs několika souprav s dominancí značky Pearl, porůznu měněných. Činely Paiste 2002.
Nikdy jsem netoužil mít extra drahý bubny, abych se nemusel bát je nechávat přes noc v autě a ušetřil si tahání. Nejradši mám, když jsou nějaký – jakýkoli – bubny na místě a já můžu přijet tramvají jen s paličkama. Takže se nemám čím chlubit.

VYUČUJE NĚKDE:
ZUŠ Lounských, Praha 4-Nusle
Hudební škola Yamaha, Praha-9-Prosek