Martin Židlík (100na100): Songy mě napadají především v REM spánku
Vždycky jsem si rád zapisoval své myšlenkové pochody, poznatky a postřehy, které pro mě byly v různém životním období důležité. Když se k tomu pak přidalo hraní na kytaru a později se sešla parta muzikantů, tím spíše byl prostor pro vlastní tvorbu. Cesta je to samozřejmě trnitá a jak se říká, jdete s kůží na trh, ale tak už to v životě prostě chodí. Svým největším kritikem jsem stejně já sám, ale naučil jsem se ty věci nebrat zase až tak moc vážně a prostě si tu radost z muziky, kterou v kapele všichni společně tvoříme, maximálně užít. Oni do toho stejně kecají, ale to je také součást tvorby a jsem za ni rád.
Obvykle to dopadá tak, že nejvíce diskutované songy jsou nakonec naše nejoblíbenější. Občas píšu hudbu a texty na „objednávku“, třeba jako tomu bylo u Moto Cats, ale vždy platí, že k tomu tématu nebo lidem musím mít vztah a dělat ty věci s jistou dávkou nadšení. Někdy je potřeba nechat myšlenku uzrát a sem tam se mi podaří vytvořit něco takříkajíc z fleku, jako třeba u songu Ukolébavka.
Nejdřív riff, až pak melodie a téma
Obvyklá otázka, kterou dostávám, je, jestli píšu nejdříve text nebo hudbu. Otázka, kterou zná každý, kdo nějakou muziku v životě napsal. Za sebe můžu prostě říct, že je to většinou o inspiraci hudbou. Pokud vznikne zajímavý hudební nápad, obvykle kytarový riff, který se mi líbí, začnu ho „poslouchat“. Tedy v uvozovkách, protože ho poslouchám spíše v hlavě než ušima a obvykle mě pronásleduje všude. Až pak se začne rozvíjet melodie textu. Časem se přidává téma, o kterém ten song bude, často se mi pak vybaví nějaké situace, vzpomínky, nebo třeba jen nálady. Téma je poplatné riffu, například k agresivnímu riffu se hodí spíše téma jakési „výpovědi“ než téma „melancholie“.
Následuje fonetika a libozvučnost (tohle slovo by neměl, podle mě, zastupovat žádný jiný odborný výraz). Výběr slov pro vyjádření myšlenek je největší „peklo“. Samozřejmě platí nějaká ověřená pravidla, jako třeba, že pro ukončení rýmu se nedají používat slova jako „bagr“, která by nezazpíval ani Karel Gott. A tady právě uspěje ten, kdo co nejmenším počtem libozvučných slov vyjádří co nejhlubší myšlenku. Jenže to se většinou nepodaří. Frázování se do toho taky plete, protože chci něco vyjádřit v omezeném počtu taktů v návaznosti na to, co je ještě interpret schopen udýchat.
Zásadní je vědět, pro koho píšu
Myšlenka a odkaz, který song obsahuje, je důležitý, ale jak říká básník: „Ty máš kukadla jak zrcadla“ je taky fajn. Takže než něco napíšu, musím vědět, pro koho píšu a taky to s tou hloubkou myšlenek nepřehánět. Je to jen písnička, nejedná se o olympiádu poetiků.
Gender, identita, prostě ke komu hovořím. Jestli sdělení má být osobní, musím vědět, jestli je určeno jen ženám nebo jen mužům. Pokud hovořím obecně nemohu použít například: „nebyl jsi tam“, „nebyla jsi tam“, „nebylo jsi tam“ ale spíš „chybíš tam“. V tom případě může být sdělení obecně vnímáno napříč pohlavími.
Když se ale vrátím k otázce, jestli je první text nebo hudba, tak musím přiznat, že mě napadají songy především v REM spánku. Ale jen párkrát se stalo, že jsem opravdu vstal a šel tvořit. Na REM spánku je krásné to, že slyším muziku i text současně, všechny nástroje a to se mi nikdy nepodařilo zaznamenat. Jsou to jen okamžiky a mozek, ten parchant, si je neuloží.
Je nutné si říct, kdy je song hotov
Riffy, hudba, hudební nápady pocházejí od všech členů kapely. Úvodní hudební nápad, který inspiruje celý song, bývá překvapivě jednoduchý. Když už je více méně hotový text, je potřeba všechno skloubit. Tady je potřeba dát si velký prostor na další hudební „finesy“. Stává se, že v této fázi se kapela (nejen ta naše) zamotá do možných změn a úprav především hudby. Je nutné si říct, kdy je song hotov – i s přihlédnutím k tomu, že by vždycky mohl být lepší (nebo horší). Tenhle pocit si autoři v sobě stejně po dokončení nosí.
Studio je místo pro finále. Muzikanti vědí, že dnes už kapela nechodí na měsíce do studia, aby tam nahrála song. Dneska má každý, kdo tvoří muziku, doma software. Ten mu umožní nahrát svůj nástroj. Vytvořit tzv. stopu a poslat do nahrávacího studia. Ale přece jen je dobré se ve studiu setkat před závěrečným masteringem. Ve studiu to zní přece jen jinak a lépe, finálně, tam se dá doplnit pár nápadů, na které se dá přijít jen ve studiu. A tím proces končí.
Všechny tyhle zmíněné „příměsi“ se ale většinou nepodaří stoprocentně smíchat. Navíc každý má o dokonalosti jinou představu. Teprve až se song dostane k fanouškům, zjistí autoři, jestli byli úspěšní.
Kdysi jsem potkal jednu skvělou zpěvačku, která ale chtěla jen tvořit, mít zkoušky, ale nehrát. Hudbu dělala jen pro sebe. Já to tak nemám, rád tvořím a vystupuji před našimi fanoušky a stále mě těší, když slyším naše písně z rádia nebo když mi píší fanoušci, že se jich naše songy dotýkají. Takže tvorbě zdar!
Jak své songy skládáte vy? Podělte se s námi v komentářích nebo napište na redakce@frontman.cz.
Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám prosím vědět na e-mail redakce@frontman.cz.
