Martina Trchová: Užívám si pocit, že teď dokážu mluvit otevřeně

Martino, z vaší poslední desky mám opravdu radost. Baví mě její lehkost a zároveň hloubka. Tím, jak jste překročila práh své tradiční tvorby, pustila do toho víc emocí, využila elektroniku. 

To jsem si přála dlouho. Jenže dřív jsem byla trochu svázaná kapelou. Kluci jsou hlavně jazzmani. Těch třináct let s nimi bylo hezkých, ale poslední roky jsem už chtěla vybočit jinam. Nešlo to. Rozseklo se to nakonec tím, že jsem se přestěhovala do Brna a narodila se mi první dcera. Tohle přesně byl moment, kdy mě napadlo, že i hudebně můžu konečně vyrazit jinam.

Za svou pražskou kapelou jste ale ještě několik let dojížděla...

Rozpustit kapelu nebylo i s ohledem na osobní vazby jednoduché. Pevně jsem se rozhodla až ve chvíli, kdy jsem otěhotněla podruhé. Jasným impulsem ke změně pro mě ale už předtím byla má první spolupráce s Martinem Kyšperským. Písničku Nové otazníky jsem s ním natáčela během lockdownu v roce 2020 pro album Osamělí písničkáři: Šťastné a osamělé. Původně po mě chtěli vánoční písničku, kterou bych nezvládla. A Martin mi tehdy zavolal, že by chtěl písničku udělat společně. Měla jsem už muziku i téma, ale nebyla jsem schopná napsat text.

Byla jste právě v tom „mentálním tichu“, jak jste říkala ve starším rozhovoru s Milanem Tesařem?

Permanentně s dítětem v tichu. (smích) A Martin napsal skvělý text – z jeho aranže jsem byla úplně nadšená.

Brno, mateřství a Martin Kyšperský jako motivace ke změně. Není divu, že se vaše deska jmenuje tak, jak se jmenuje, tedy 90 % štěstí. (smích)

Název desky je vytrženým veršem z písničky. Začal mě bavit, vyvolává spoustu otazníků a reakcí a sám o sobě je zvláštní. V titulní písni o tom štěstí ale zpívám trochu ironicky. Ve smyslu, že takto jsem to přece chtěla, žít s dětmi. Že teď prostě mám, co jsem chtěla...

To trošku zavání Muchou, ne?

Nene, já to myslím dobře. (smích) Navíc pořád je tam těch 10 % k nějaké „divnosti“. Je tam pořád půda pro to, aby mohly růst ještě další věci. Abych tím neříkala jen to, že jsem spokojená.

Hledání spokojenosti. Nebylo právě to už důvodem vašich cest do Malého Tibetu nebo Kazachstánu?

Ve své podstatě jo. Ujela jsem do Himalájí, pak do Santiaga nebo do Kazachstánu, abych v závěru zjistila, že stačí jet do Brna. (smích)

Albert Romanutti z Bert & Friends nedávno taky našel své České moře.

Já jsem hledala nějaký nový impuls. Potřebovala jsem pryč, protože tady, v Praze mi to už nějak nešlo.

Změna bydliště je jedna věc, být matkou dvou dětí druhá. Jak se vám výchova dcer daří skloubit s hudbou? Když jsem se o tom bavil s Martinem Kyšperským, mluvil o krátkých časových oknech a korzující studentce s kočárkem před studiem.

Je to teď úplně jiné. Roční Martička je vtělený život, energie a hudba. Starší Alenka je naopak spíš výtvarné, soustředěnější dítě. Navíc přišla v období, kdy jsem hodně malovala. Každá dvě slova, která jsem se tehdy snažila dát k sobě, mi přišla hloupá. Nemohla jsem vůbec nic psát. Martička se mnou absolvovala všechno nahrávání ve studiu a spoustu koncertů v těhotenství. Chtěla jsem si to užít, hrála jsem a organizovala festival ještě čtrnáct dní před porodem. A velkou roli v tom všem sehrál i Martin. Umí dobře motivovat a dávat prostor. Nikdy v životě bych si nemyslela, že budu schopná napsat text vedle něj v nějaké místnosti. „Máš na to půl hodiny, zkus to,“ říkal. A šlo to.

Musela jste po svém odchodu do Brna i nějak zásadně měnit práci?

V Praze jsem učila cizince česky. Byla to krásná práce, jenže jsem do toho dávala hrozně moc energie. Nedokázala jsem říct ne, učila jsem do devíti večer. Byla jsem ale placená dobře, ze zahraničních programů. Chtěla jsem v tom pokračovat i v Brně, ale tam byla stejná práce placená mnohem hůř. Už jsem v tom nemohla pokračovat, a proto jsem začala víc malovat.

Malování u vás bylo ještě před hudbou, nebo naopak?

Dřív byla hudba. Výtvarné umění jsem sice studovala, ale malování, se kterým jsem pořádně začala až v lockdownu, s tím nesouvisí. Škola ve mně vlastně z velké míry zavřela kreativitu. Měla jsem strach, abych něco nedělala špatně.

Odkud se ve vás ta nejistota vzala? 

Myslím, že patřím ke generaci, která si moc nevěří. (smích) Až v sedmnácti jsem začala chodit na výtvarné kurzy, abych vůbec udělala přijímačky. Malovala jsem, co jsem chtěla, ale nebyla jsem na to vůbec připravená. Dostala jsem se tam, naučila jsem se, jak malovat, ale najednou jsem zapomněla, co chci malovat. Znovu jsem se k malování dostala až zhruba po deseti letech.

Martina hudebnice a Martina výtvarnice, je mezi nimi nějaký zásadní rozdíl?

Určitě, protože písničky vycházejí hodně z toho, co žiju a prožívám, je to můj vnitřní svět. Prostřednictvím výtvarna pak reflektuju to, co mě obklopuje. Samozřejmě svým zrakem, ale je to spíš zvenku.

Jako hudebnice jste se na nové desce neuvěřitelně posunula. Dokážete vidět, jak dlouhou cestu jste ušla?

Začínala jsem tak, že jsem chtěla zpívat a hrát písničky. Moc jsem nepřemýšlela o tom, jak. Nějak jsem to prostě dělala. Pak přišlo velké období kapel, zejména třináctileté období té poslední. Byla to pro mě velká škola, v pozitivním i negativním smyslu. Dlouho jsem kapele dávala obrovský prostor. Nakonec jsem ale přišla na to, že ty věci potřebuju dělat víc po svém.

Jaké to pro vás bylo, rozpustit po tak dlouhé době kapelu?

Těžké, něco jako rozvod. Tím víc, že v tom byl víc než desetiletý partnerský vztah. Závěr byl pro nás všechny hodně náročný a bolestný. Nové písně v nich moc nerezonovaly, všechny pokusy o aranže se nějak míjely. Dlouho jsem slyšela, že něco musí být jinak. „Ale já to takto prostě slyším a cítím,“ říkala jsem.

Holt akademici, rozumím tomu.

Akademici úplně ne, ale to cítění bylo jiné. Vnímám to tak, že společným vrcholem byla naše poslední deska Holobyt. Tam do sebe všechno zapadlo. Povedlo se nám udělat album, které se mi doteď líbí. Jít dál se už společně nedalo.

Práce na vašich třech deskách musela být pokaždé úplně jiná, i s ohledem na rozdílný přístup producentů. Na vaší první desce se podílel Zdeněk Vřešťál, pak Michal Němec...

Se Zdeňkem Vřešťálem jsme točit sice začali, ale pak jsme to rozpustili. Nešlo to. Nepochopili jsme se. Já jsem totiž na začátku ještě vůbec nevěděla, co chci. Bylo to mé první album a až za pochodu jsem zjišťovala, co bych ráda a co už ne. Dost mě nutili přepisovat texty, speciálně Vítek Sázavský, který u toho byl taky. Překvapilo mě to – myslela, že budeme řešit hudbu. Musela jsem z toho vystoupit.

Desku jste místo muzikantů z Neřež dodělala s hudebníky z kapela Koa – jak jste to ustáli lidsky?

Byl úplný paradox, že jsem album dotočila právě s nimi – zástupci „druhého tábora“. Jenže já jsem přemýšlela o tom, že tam chci dobrou basu, a znala právě tyhle lidi. Bylo to tehdy celé hrozně zvláštní, navíc se to dělo v roce, kdy umřela Zuzana Navarová. Desku jsem pak dodělala s Máriem Bihárim, Frantou Rabou a několika dalšími muzikanty. Speciálně Vítek Sázavský byl ale ve výsledku skvělý, krásně mi tam zaranžoval písničku a zůstali jsme kamarádi. Ona totiž chyba nebyla na žádné straně.

Zmínila jste Zuzanu Navarovou, jejíž písně jste nějaký čas i zpívala. Jaké emoce ve vás dnes vyvolává vzpomínka na spolupráci s kytaristou Adamem Kubátem?

Zuzaninu hudbu mám ráda a na její texty jsem dokonce psala diplomku. Její tvorba tak pro mě byla hodně blízká až nedotknutelná. Zpočátku, protože nabídka od Zdeňka Vřešťála přišla záhy po jejím odchodu, se mi do toho proto vůbec nechtělo. S Adamem jsme si její písničky zkusili zazpívat až o nějakých pět let později – přišlo nám škoda, že je v té době ještě nikdo nehrál. Jednou za rok jsme na výročí začali dělat koncerty. A pak jich najednou bylo víc.

Když lidi začali volat, že chtějí koncert písniček Zuzany Navarové, uvědomila jsem si, že už to takto dál nechci – živit se na jejích písničkách a být tou, která zpívá Navarovou. Jednou bych ale ráda dotáhla svůj nápad udělat o Zuzaně knihu, abych si tím svůj vztah k ní uzavřela. Chtěla bych ji pojmout obrazem, částečně až komiksem a využít u toho rozhovory s lidmi, kteří ji měli rádi. Dohromady je to ale příliš velký balík, na který si ještě netroufám.

Právě Navarová vás přivedla ke zpívání?

Zpívala jsem dřív, než jsem ji objevila. Nerez jsem vlastně vůbec nezažila. Moc se mi líbila její obraznost v textech a hra se slovy. Obdivovala jsem způsob jejího zpěvu.

Vy sama na svém zpěvu s nějakým učitelem ještě pracujete? 

Měla jsem velmi dobré učitelky, i když teď zrovna nikam nechodím. Myslím, že jsem si už sama přišla na to, jak s hlasem pracovat. Otevřít se mi pomohla zejména operní pěvkyně a učitelka Marta Šimůnková, k níž chodila i Klárka Vytisková a některé až heavy metalové zpěvačky, které ona dokázala skvěle léčit. Já dřív trpěla hlavně nedomykavostí hlasivek. Přicházela jsem o hlas – a právě ona mě naučila, co dělat.

Jak taková léčba probíhá? 

Třeba jsem u ní zpívala vzhůru nohama. Vleže, se závažím na rukách, dělali jsme neuvěřitelnou gymnastiku. A taky jsem chodila k Vladimíře Krčkové, díky které jsem se naučila nebát se to vytáhnout. Právě ona mě přesvědčila o tom, že hlas v některých polohách mám, i když jsem myslela, že nemám.

Poloh hlasu na novém albu máte hodně...

Martin Kyšperský je dobrý v tom, že člověka přinutí zpívat tak, že až nezpívá, což je příjemné. Zpětně jsem velmi potěšená tím, že mě ve skladbě Nové otazníky donutil zpívat tak tiše. Sama od sebe bych to tak určitě neudělala.

Silné emoce mám s vaším novým albem spojené vůbec nejvíc. Jaké emoce ve vás ale vyvolají důležití muzikanti vašeho života – co se vám vybaví při vyslovení jména Martin Kyšperský?

Obrovská energie, podpora, pracovitost a s ním spojená i radost něco tvořit, protože vím, že to společně dotáhnem.

Patrik Henel?

Byla to úžasná jízda, těch třináct let. Moc jsem se toho naučila, hodně pokory a otevřenosti dalším nápadům. A zároveň takový pocit, že už potřebuju ven.

Mário Bihári?

Veliká láska k němu a jeho akordeonu už od té Navarové. A to jeho nevidění bylo strašně silné a intenzivní. Když jsme spolu byli už u té první desky ve studiu, bylo to hrozně hezké.

Michal Němec?

Obrovský kamarád, kterého mám moc ráda. Hodně mi s druhou deskou pomohl. Udržel balanc mezi tím, co je dobré v kapele ponechat ze mě a co je dobré udržet z kapely. Skvěle to vybalancoval i proto, že mě znal, má mě rád, a zároveň to všechno slyšel. Já si tehdy příliš jistá nebyla.

Důležitou roli u minulé desky Holobyt sehrál zvukový mistr Lukáš Martínek – jak se vám s ním pracovalo?

Myslím, že nám pomohl jako kapele, protože jsme desku nahráli živě. On sám ve mně ale vyvolával pocit, že jsem se u něj až bála zpívat. Z toho důvodu jsem tu desku musela nazpívat jinde. (smích)

To byl takový pedant?

Vůbec ne, měla jsem prostě velký respekt a trochu strach. Ale kapelu nahrál nádherně a fantasticky to smíchal.

Na novém albu působíte sebejistě. Cítíte se už jako zpěvačka jistější?

Teď se už nebojím. Navíc jsem zjistila, že ty věci je možné nahrávat opravdu různě, přizpůsobit se situaci. Něco vzniklo ve studiu, něco v domácím studiu, možnosti jsou obrovské.

Podařilo se vám sebejistotu přenést i na koncerty?

Ve chvíli, kdy jsem se osamostatnila a začala znovu zpívat, jsem si najednou začala věřit. Dřív s kapelou pro mě bylo vystupování na podiu, komunikace i humor složitější. Byly i koncerty, kde jsem se už necítila úplně dobře. Zpívala jsem písničky, které jsem zpívat nechtěla, protože jsme byli čtyři a já byla přehlasovaná. V tu chvíli jsem se odcizovala sama sobě. Tak tohle všechno je pryč, úplně jsem se z toho vyléčila. Tři roky jsem hrála sama a spojení s ostatními muzikanty na křtech pro mě bylo krásné.

Byl pro vaši hudební tvorbu důležitý i někdo z rodiny?

Naši doma hráli na klavír a hlavně mě vždy ve všem podporovali. Když jsem chtěla hrát na kytaru, pořídili mi ji. Když jsem v nějakých sedmnácti vyhrála první Folkový kvítek, vozili mě v létě po festivalech, abych to stihla. A maminka na koncerty chodí dodnes, tak to je velká podpora.

Ještě se vrátím k nahrávání nové desky. Co vás na práci s Martinem Kyšperským nejvíc překvapilo?

Nejvíc právě to, jakým způsobem se dají psát písně. Já jsem vždycky měla pocit, že musím být někde sama. Moc se mi líbilo písničky dodělávat ve dvou. Ve chvíli, kdy mně došel dech, mě dokázal nasměrovat... že takto live jde tvořit.

Dřív jste se vždycky někam zavřela a do studia přišla až s hotovou písničkou?

Ani dřív jsem pokaždé nenosila celé písničky. Někdy jen melodii s textem, fragmenty, s jejichž doděláním jsem si nevěděla rady. Ale byla jsem zvyklá, že musím psát o samotě, být soustředěná sama do sebe. A teď mě moc bavila ta interakce.

Na albu je hodně elektronických zvuků. Svůj looper RC-300 od Bosse jste už naplno ovládla?

Looper jsem objevila ve chvíli, kdy jsem rozpustila kapelu a od začátku s ním pracuju intuitivně. Zlepšuju se, písničky jsem skládala s ním – a tak jsem je přinesla i Martinovi, který měl v aranžích volnou ruku. A já se po zkušenosti s Novými otazníky těšila, co přijde – plně jsem mu důvěřovala.

Co bylo během čtyřleté přípravy alba nejtěžší?

Asi to celé dotáhnout. Jinak deska sice vznikala čtyři roky, ale já jsem první dva roky vlastně vůbec nevěděla, že točím desku. (smích) Já jsem si prostě přišla natočit písničky. A Martin do nich postupně pronikal, až jsme se rozhodli, že zkusíme celé album.

Která píseň vám dala nejvíc zabrat?

Dlouho jsem si zvykala na písničku Babi, kterou jsem měla v hlavě nejvíc a současně měla jasnou představu z koncertů, jak by měla znít. Jenže Martin do ní vstoupil velmi experimentálně, nebo mně to tak připadalo. Společně jsme ji upravovali a postupně jsem se do ní úplně zamilovala.

A když se mě lidé ptají na Pastičky, což je taková jiná píseň, tam to naopak hned od počátku bylo úplně jasné. Byla to tak divná, zvláštní věc... Martin měl pokyn se do ní v tomto smyslu pustit plnou vervou.

Nová deska ve výsledku působí velmi přirozeně a uvolněně. Jedině v Pastičkách výrazněji cítím nějaké vaše pochyby. Jak tam zpíváte „Venku i uvnitř je normální teplo. A ten chlad do morku kostí. Je jen hrůza z budoucnosti.“

Dnes to už může působit trochu legračně. Ta písnička ale vznikala ve chvíli, kdy měl můj muž covid. Bylo to na úplném začátku, kdy se o něm moc nevědělo. Bála jsem se. Ležel tam ve vysokých horečkách, já seděla na gauči, kolem mě klapaly pastičky na myši a venku bylo mínus dvacet.

Kontrastní k této skladbě je pohodová píseň Káva, plná klidu a radosti z maličkostí. Je tam ale i nedostatek kapacity v Perlorodkách.

V Perlorodkách zpracovávám svou hlubokou traumatickou zkušenost. Je to vůbec první skladba, která vznikla po Holobytu. Je o nějaké ztrátě, se kterou jsem se musela srovnat.

Zažila jste během natáčení alba kromě různých způsobů jeho nahrávání něco dalšího, co vás překvapilo?

Moc jsem si užila natáčení bicích s Martinem Novákem. A překvapilo mě, jak moc jsem teď zase zatoužila po kapele. Na křtech jsem se do toho zvuku úplně zamilovala. Bylo fantastické za sebou mít tak skvělé muzikanty, s nimiž jsme ten repertoár dokázali nazkoušet během jediného víkendu. Moc se těším, až si společně zase zahrajeme. Ráda bych s nimi objela nějaké festivaly. Zatím je domluvený opavský Slunovrat.

Vraťme se ještě k názvu alba 90 % štěstí... Jakým způsobem v životě hledáte rovnováhu mezi radostnými a smutnými chvilkami? Je poměr 90:10 reálný?

Životně teď asi ano. Přemýšlela jsem o tom, jestli lidi nebudu štvát, když budu říkat, že jsem z 90 % šťastná – a takto se k tomu vztahovat nechci. Když píšu písničky, jedná se vždycky o věci, které potřebuju pojmenovat. A často jsou to takové věci, které mě trápí. Na albu je těch melancholických věcí vlastně víc. I když písničky z čisté radosti jako V listovém těstě jsou tam taky. (smích)

Dá se u vás po zkušenosti s přípravou nové desky mluvit o nějakých nových rituálech a návycích?

Teď popravdě vůbec. Jsem ráda za každou chvíli, kdy se nad něčím můžu zamyslet. A když přemýšlím nad tím, jak jsem napsala písničky, které vznikly v posledním roce, vlastně si to ani nepamatuju. Jsem ráda, že na mě Martin trochu zatlačil, abych to opravdu dodělala. Pokaždé, když byla volná chvilka, jsem psala.

Napadá mě, že mám vlastně takové nerituály. Ve chvíli, kdy dítě usne, si většinou ani neuvařím to kafe, ale jdu rychle něco dělat, protože to je limitované. Tak vznikla i celá knížka Babi. Tam jsem vždycky věděla, že když Alenka spí, mám jednu až dvě hodiny, což znamená jeden nebo dva obrázky. Rituály jsem prostě vypustila, není na ně čas.

Žánrově jste se teď posunula trochu jinam, více do současné nezávislé scény a alternativy. Proměnily se v průběhu času nějak i vaše posluchačské preference a vkus?

Dávno předtím, než jsem začala točit tuto desku, už za časů Holobytu. Přála jsem si používat elektroniku, naučit se ji používat. Jako kapela jsme ale byli pořád trochu svázaní. Současně si teď ale říkám, že i kdybych natočila sebealternativnější desku, pořád budu spojená hlavně se svým původním publikem.

Věřím, že staré fanoušky neztratíte a nové získáte. Ti pak musí vstřebat i vaši změnu v textech, kde se to teď hemží i zahrádkou a záhonky...

To jsou motivy, které se tam dostaly, aniž bych si to uvědomila. Upozornil mě na to Ondřej Bezr. A já si najednou všimla, že je to víc mimoměstské.

Na zahrádce v brněnských Obřanech děláte i festival Ženfest pod třešní. Zvládáte tam ještě zahradničit?

Právěže moc ne, je to taková divoká zahrada. Můj muž je architekt, postavil tam nádherné podium, takovou malou operu v Sydney. Naposled, když jsme pozvali Katarzii, jsme zrušili pole brambor. A s Martičkou jsem letos nezvládla nasadit ani dýni. A na rok 2025 už plánujeme třeba Lenku Dusilovou, na plodiny prostě ani není prostor. (smích)

Závěrem se nemůžu nezeptat na váš nový nástroj – kytaru od Red Bird Instruments.

Je to jedna z nádherných kytar Honzy Fice. Už hodně dlouho jsem chtěla elektrickou kytaru, která bude drzejší než ta, co jsem měla dřív. Ta jazzová epiphonka byla strašně hodná. Přiznám se, že novou kytaru jsem si nejdřív vybrala jen podle barvy na fotce. Když jsem si na ni ale přišla zahrát, vůbec mě nenapadlo, že to bude tak rychlé. Během dvaceti minut jsem se rozhodla, že ji opravdu chci – a hned si ji koupila.

Když se ohlédnete, udělala byste ve svém uměleckém životě zpětně něco jinak?

Jsem za tu svou dlouhou cestu ráda. Možná jsem jen dřív mohla poslouchat svou intuici. Vnímat hlasy, které říkaly, že takhle ne. A moc si teď užívám i pocit, že dokážu mluvit takto otevřeně.

Dřív to nešlo?

Měla jsem pocit, že mluvím za kapelu, že rozhovory dělají sice se mnou, ale že bych měla říct i názory ostatních. Nějak to v sobě shrnout, což pro mě nebylo jednoduché.

Konečně se cítíte svobodná?

Cítím. A je zajímavé, že to přišlo ve fázi, kdy mám život našlápnutý mateřstvím. Všechno si to prostě jde svým směrem. Moc bych si teď ještě přála najít muzikanty, s nimiž bych mohla dělat nové věci, experimentovat a fungovalo by to na obou stranách. Jsem opatrná, ale připravená hledat.