Mary C: Hudba má největší transformační potenciál

Hudba mění svět, a proto ji skládá, recenzuje a také o ní přednáší. Chce ji znát v celé její šíři. Pro Marii Čtveráčkovou alias Mary C je elektronika spíš než chvilkovým únikem neustálým hledáním východisek a jiného, spravedlivějšího světa. To je charakteristické pro její pořad Scéna s Mary C na Radiu Wave i Synth Library, jejíž pobočku založila loni v Praze v prostoru ZVUK. Témata se tudíž přímo nabízela: hudba jako forma politické angažovanosti i nástroj emancipace.

Jak může hudba změnit svět?

Pro mě má hudba největší transformační potenciál a asi to nebude jen můj dojem. Populární hudba má na svědomí mnoho změněných životů, nových radikálních subkultur a vlivných hnutí. Dělat, poslouchat nebo interpretovat hudbu, ať už jde o muziku instrumentální, ukolébavku nebo protestsong, může měnit svět zásadně.

Čím? Mnoho lidí se buď hudbě věnuje jako koníčku, nebo jejich politická angažovanost nepřekročí práh pódia.

Záleží, co všechno počítáte za změnu světa. Angažovanost vůbec nemusí překračovat práh pódia. Každý nemusí být Killer Mike. Stačí si uvědomit možnosti svého povolání nebo koníčku. Učitelky, učitelé, lékařky, lékaři mění svět. Hudba může hlavně někým „pohnout” – a to bych nepodceňovala.

Proč pro vás není taneční hudba formou úniku z každodenní reality?

To jsem někde řekla? Možná narážíte na mé úvahy, které doprovázely akci No One Future. Může být, ale pro mě rozhodně není jen to. Mnoho nových kolektivů a komunit na scéně taneční hudby od reality neutíká, ale aktivně ji mění tím, že si představují jiné budoucnosti. Přinášejí nové hodnoty do klubového prostředí, bourají zavedená pravidla hudebního průmyslu nebo ovlivňují trh s hudebními nástroji. Elektronická hudba má politickou historii a ta transformace se děje neustále. Neměli bychom tedy vidět jen stereotypní hédonismus, útěk anebo úlet.

Kudy vlastně vedla vaše cesta od jazzu a funku k rapu a elektru?

Jak jsem poslouchala více a více hudby, objevovala jsem další cesty. Snažím se o to pořád. Navíc někteří současní afroameričtí umělci a umělkyně zařazovaní do škatulky rap dělají hudbu podobně avantgardní jako kdysi jazz, i když se vždy najde někdo, kdo je označí za primitivní.

Napoprvé mi mainstreamový rap nepřišel tolik zajímavý. Pak jsem narazila na Eryku Badu. Pustil mi ji táta s komentářem, že se mi bude líbit jako Sade. A potom také na Lauryn Hill a Blahzay Blahzay. K elektronické hudbě jsem nepřišla přes afroamerické kořeny z Detroitu a Chicaga, ale britskou scénu kolem přelomu tisíciletí – Leftfield, Chemical Brothers, Future Sound of London a taky přes Trip Hop.

Asi každý kritik si vyslechl okřídlenou větu: „Cos dokázal(a), že kritizuješ?“ Vy hudbu skládáte, hodnotíte a dokonce pořádáte tematické přednášky a workshopy. Nejste kvůli tomu ve střetu zájmů?

Nejsem. Chci mít celistvější pohled. Hodnocení hudby se snažím vyhýbat. Na Radiu Wave nabízím hudbu, která mně osobně připadá zajímavá a pro někoho může být i transformační. S hudební kritikou říkající, zda se někomu album povedlo nebo ne, mám asi problém. Nepíšu recenze a dělá mi problém vybírat deset „nejlepších“ desek roku, ale chápu, že to jsou jedny z marketingových nástrojů hudebního průmyslu a publikum si na ně navyklo. Sítem takové kritiky shora pak ale zase prochází jen určitý výsek hudební scény. Osobně mám raději rozhovory s umělkyněmi a umělci, hledání kontextu, snahu poslouchat pozorněji a pochopit vývoj jejich vyjádření.

Mnoho z výrazných současných hudebnic jako Awali, Enchanted Lands nebo Johuš Matuš má silnou vazbu na elektronickou scénu. Čím si to vysvětlujete?

Na tom, že dělají elektronickou hudbu, mě nic nepřekvapuje. Ženy dělaly a dělají elektronickou hudbu už více než půl století. Navíc práce s DAW umožňuje vyprodukovat celou skladbu nebo desku doma a po svém, takže to může být třeba i dobrý emancipační nástroj, pokud chcete.

Miloš Hroch a Karel Veselý si v recenzi EvoLucie dovolili Lucii nazvat „agresivně sexistickou“. Má podle vás smysl u tradičního macho žánru jako hardrock posuzovat věci ženskou optikou? Pokud ano, jak je genderová korektnost důležitá ve srovnání se skladatelskými a textařskými kvalitami desky?

Myslíte článek Karla Veselého a Miloše Hrocha Všechny ty noci a bankroty? V tomto článku se pánové podivovali, jak kdysi mohla tak agresivní a sexistická hudba projít do playlistů rádií. Týkalo se to tedy zřejmě starších textů skupiny Lucie. Nejsem si jistá, zda vím, co je tradiční macho žánr.

Myslím explicitně sexistickou hudbu.

Z mé zkušenosti – a asi to bude tím, že se setkávám více s mladší generací – jsou na explicitní sexismus a misogynii citliví i muži. Takže rozhodně to má smysl posuzovat a dávat zpětnou vazbu někomu, kdo říká věci, které někomu ubližují, a propaguje zastaralé stereotypy. Kdyby to někdo v minulosti nedělal, teď byste se mě neptal na můj názor. Dnes má naštěstí nějaká práva i ženská optika, i když nemusí být jen jedna, že jo. Ten názor by pak měly říkat především samy ženy.

Lze tedy skladatelskými a textařskými kvalitami explicitní sexismus ospravedlnit?

Nechápu, proč by vůbec někdo chtěl čímkoliv ospravedlňovat sexismus. Já osobně se samozřejmě zamýšlím nad kontextem a tím, co toho člověka k takovému vyjádření vedlo, ale jen proto, že se tímto tématem zabývám. Pochybuji, že publikum odděluje formu od obsahu.

Jak si vysvětlujete, že na běžných hudebních festivalech převládají muži?

Protože kdysi byl právě jen ten jeden zmíněný „macho žánr“ ve všech aspektech života a veřejný život tvořili jen muži. I dnes žijeme v patriarchální společnosti, protože společnost ještě nedospěla ke skutečné rovnosti. Že ženy nezajímá hudba, je nesmysl. Dřív se zas věřilo, že ženy mají houbovité mozky.

Jak jsme vychováváni, k čemu jsme vedeni i to, co vidíme v televizi a na festivalech, ovlivňuje naše představy o nás samotných. Matematika stereotypů mi přijde celkem jasná: tolik žen s vysokoškolskými diplomy, a přece tak málo v rozhodovacích funkcích. Naše společnost si na ženy aktivně rozhodující o podobě společnosti ještě nezvykla a nepřipravila jim podmínky.

Věřím, že když se tohle změní, změní se i celkové nastavení. Obzvlášť hudební průmysl je výborná ukázka hodně nemocného systému. Otázka je, zda jsme ochotní se i v dospělosti učit a hlavně odnaučovat, nenaservíruje-li nám to někdo jako strategii, z níž plyne osobní profit.

Častým argumentem odpůrců iniciativy Keychange je, že ženy diskriminuje, protože upřednostňuje kvantitu před kvalitou. Jak byste tomuto tvrzení oponovala?

Řada argumentů ukazuje na neochotu zabývat se seriózně nepříjemným problémem. Typický přístup většiny, který často vídám u případů rasismu, homofóbie i sexismu. U nás musím neustále oponovat o obhajovat, proč by někdo měl poslouchat a respektovat ženy. V zahraničí po mě nikdo žádnou oponenturu nechce. Zdá se, že tam je většina lidí daleko poučenější a otevřenější hledání řešení. Když někdo „nevybírá podle genderu“, ještě si neuvědomil, v jakých strukturách a stereotypech žijeme a že tu funguje už i nějaký předvýběr.

Festivaly, které sleduji a navštěvuji v zahraničí, nemají problém s genderovou vyvážeností. Prezentují celistvější obrázek hudební scény, protože už těmito debatami prošly. Už dvacet let tam fungují iniciativy na podporu žen, protože se tam někdo snaží měnit hudební vzdělávání. Logicky přišla mezinárodní iniciativa, prosazující ženy do vyšších pater hudebního průmyslu. Osobně si myslím, že to musí jít ještě dál a změnit celý ten systém. Nestačí jen dosypat ženy a chtít po nich, aby se přizpůsobily současným strukturám. Je mi líto, už mě tolik nezajímá názor unavených promotérů-rutinérů. Já a mnoho dalších vidíme kolem sebe hodně kvalitních hudebnic, a proto jim budeme dávat prostor. Proto jsem také v rámci Synth Library Prague založila projekt Trigger, který se zabývá diverzitou a reprezentací na hudební scéně, a připojili jsme se k Feministické umělecké instituce Tranzit.org, jejíž kodex je nám taky inspirací.

Stále převládá názor, že politika do muziky nepatří, vy dlouhodobě tvrdíte opak. Proč je to z vašeho pohledu nesmysl?

Přijde mi, že tyhle řeči jsou často alibi pro bezpáteřníky. Politika nás ovlivňuje. Jsem vděčná za každého umělce nebo umělkyni, kteří strhujícím způsobem odrážejí a pojmenovávají, co si většina ještě neuvědomila. Nebo si dokáží představit východiska a uměním dávají lidem naději, kterou jim společnost upírá. Samozřejmě bychom neměli na umělce nakládat příliš odpovědnosti, ačkoliv někteří umělci s „vyšším rozlišením“ vidí, jak jsou věci propojené, a uvědomují si svůj vliv.

Kdo se rozhodne „jen zpívat“ je přeci taky politický. Hudba byla často přítomná u důležitých historických momentů, ať už jako reflexe, nebo jako hymna; Nina Simone, Marta Kubišová, The Last Poets, Underground Resistance, N.W.A. Public Enemy, Gaika, Shabazz Palaces, Kendrick Lamar nebo klidně Cardi B. Politika patří i do umění. Je věcí nás všech, jak naše společnost funguje.