Mary Lattimore podnikla s harfou další, uhrančivě melancholický výlet

Od úspěchu zpěvačky a harfenistky Joanny Newsom jsou zbytečné řeči o tom, zda harfa patří do současné moderní hudby, nebo ne. Přesto Mary Lattimore odkaz v současné době nepříliš aktivní krajanky posunuje do nových souvislostí. Především aktivním využíváním všemožných zvukových krabiček, díky kterým harfenistka svou hru přirozeně smyčkuje, vrství a jinak s ní manipuluje. Možnosti své hry krásně demonstrovala před necelými pěti roky na sólovém koncertu v pražském Paláci Akropolis. V posledních letech, i přes kovidové restrikce, se ještě rozrostl počet spoluprací na deskách muzikantů napříč žánrovým spektrem. Její hru uslyšíme na deskách Steve Gunna, Kurta Vilea, Jónsiho, Moor Mother, Weyes Blood nebo Slowdive. Právě úzká spolupráce se zpěvákem shoegaze legendy, Neilem Halsteadem, byla základem poslední sólové řadovky Silver Ladders. I na novém albu Goodbye, Hotel Arkada najdete v písničkách Mary řadu hostů, za producentské uzdy ovšem už tahala sama autorka.

Marnost nad marnost. Takové přízvisko by mohlo recenzované album dostat. V názvu najdeme jméno milovaného hotelu na ostrově Hvar v Chorvatsku, který teď prochází rekonstrukcí a už nikdy nebude takový, jaký ho měla autorka ráda. Lattimore se upnula na ingredience, které dělaly toto místo výjimečným – patinované lustry, vzorované přehozy, ozvěny prázdných tanečních sálů. K tomu připočtěme odchod několika osob v autorčině blízkosti a čím dál intenzivněji prožívané proměny světa. „Když jsem přemýšlela o skladbách na desce, myslela jsem na blednoucí květiny ve vázách, roztavené svíčky, stárnutí, pomíjivost zážitků z turné, strach o naší planetu, kterou ztrácíme kvůli chamtivosti a hromadu dalších věcí,“ vyjmenovala v promo materiálech Lattimore. Člověk by si řekl: úvod do deprese. Lattimore se ale brání rezignaci. Touží po zachování citlivosti, nechce upadnout do bezútěšné sklíčenosti. Melancholie se tedy střídá s bezeslovnou naléhavostí.

Co na desce jako hudebníci oceníte?

Hosty na Goodbye, Hotel Arkada můžeme rozdělit na dvě skupiny – muzikanti na stejné vlně a vymodlení hudební hrdinové. V druhé položce najdeme například zakládajícího člena The Cure, Lola Tolhursta nebo zpěvačku Slowdive, Rachel Goswell. Zatímco bubeník/klávesák gotických ikon je ve skladbě Arrivederci téměř neslyšitelný, Rachel v závěrečné Yesterday's Parties písni dodává nadpozemnskou lehkost, stejně jako Meg Baird v otvíráku And Then He Wrapped His Wings Around Me. Naopak kytarové vstupy experimentálního kytaristy Roye Montgomeryho v Blender in a Blender jsou zcela zásadní. Z idylky první třetiny se postupně přelijí v temnou bouři signalizovanou těžkými, hutně kytarovými stěnami.

Harfa, na rozdíl od všech předchozích alb Lattimore, hraje ve všech položkách sice stále důležitou, ale často už ne zásadní roli. Mary tak ze sebe tak strhává doposavad těsně přilepenou nálepku „alternativní harfistky“. Přesto, skrze výraznou roli tohoto ústředního nástroje, si její hudbu s jiným protagonistou nespletete ani náhodou. I přes nečekanou perkusivní rytmickou složku v Horses, Glossy on the Hill je stále prudce zasněná, jako by náladu Badalamentiho Twin Peaks přenesla z amerického středozápadu do středozemní Evropy.

Zatímco po dvou sólových deskách se zdálo, že autorka narazila na konec osobní experimentální uličky, poslední dvě alba nás přesvědčují o opaku. A navrch přinášejí nadpozemskou hudební výpověď, která může v koncertní podobě získat jinou kvalitu. I díky desce Goodbye, Hotel Arkada se 10. března do pražského Meetfactory moc těším.

Mary Lattimore – Goodbye, Hotel Arkada

Ghostly International, 38:59, 2023

85 %